Encyklika Rerum novarum
Encyklika Rerum novarum
„Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzval dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle princů lidské solidarity. Dělníkům nejen přiznala přirozené právo se sdružovat ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.“
Od r. 1873, kdy došlo v celé habsburské říši a především v historických zemích k silnému hospodářskému poklesu, jenž připravil o zaměstnání, a tím také o obživu značné množství dělníků, nabýval zápas mezi proletariátem a kapitalisty na intenzitě. Liberalistický stát do něho zasahoval ve prospěch kapitálu, jenž tak ve svých rukou spojoval hospodářskou i politickou moc. Organizace dělníků stát zakazoval či trpěl jen v omezené míře.
Zatímco se v rukou malé skupiny kapitalistů hromadilo nesmírné bohatství, byli pracující ohrožováni vzrůstající nouzí. Jejich plat mnohdy nestačil ani k zahnání hladu. Nespokojenost dělnictva, které právem vytýkalo církvi, že chudým v jejich utrpení hlásá jen odevzdanost a bohaté pouze nabádá k velkodušnosti, rostla.
A právě za této historické situace, jako odpověď na soudobé ekonomické i politické snahy, potřeby a tlaky, papež Lev XIII. vydal v květnu 1891 encykliku Rerum novarum. Již v úvodu tento okružní list zdůrazňoval: „Buď jak buď, vidíme zřetelně – a v tom souhlasí všichni – že nejchudší vrstvě lidu se musí rychle a přiměřeně pomoci, protože nesčetní lidé žijí v poměrech ubohých a žalostných, až je to nedůstojno člověka; dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhle upadali do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou Církví byla odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.“ (zvýraznila red.)
Papež v encyklice důrazně odsoudil třídní boj. Byl si však plně vědom toho, že mír mezi oběma třídami, mezi bohatými a proletáři, musí být založen na spravedlnosti, jíž mělo zajistit plnění povinností uložených dělníkům i kapitalistům. Bohatí nesmějí, jak uváděla encyklika, „považovati dělníky za otroky. Je spravedlivo, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, … Výdělečná práce … není člověku k hanbě, nýbrž ke cti, poskytujíc mu čestnou možnost opatřit si živobytí;“ opravdovou hanbou a nelidskostí je „když se vykořisťují lidé jako zboží nějaké, aby se z nich docílilo zisku, a když se v nich cení toliko zdatnost nervů a tělesná síla a všecko ostatní se pokládá za nic.“ Papež též zvlášť zdůraznil povinnost zaměstnavatelů platit dělníkům spravedlivou mzdu. … všeobecně však vzato, ať mají na paměti lidé bohatí a zaměstnavatelé, že utlačovati pro svůj zisk lidi nuzné a ubohé a těžiti z cizí bídy, že jest těžkým proviněním proti zákonům Božím i právům lidským. Oklamati však někoho o povinnou mzdu že je velikým hříchem, který svolává na pomstu křikem svým hněvy s nebe. ´Hle. Zadržená mzda dělníků … křičí ode vás, a volání těch, kteří žali, vešlo v uši Páně zástupů´(Jakub 5,4).“
Encyklika vychází ze zásady, že soukromé vlastnictví je přirozeným právem člověka. Odpovídá však též na otázku, jak má člověk těchto statků používati. „Pokud se toho týká … nemá člověk zevnějších statků vlastniti tak, jako by byly jen a jen jeho, nýbrž jako by byly společné,… vzájemná láska mezi křesťany byla v nejstarších dobách tak mohutná, že velmi často se bohatší zbavovali vlastního jmění, aby pomáhali chudším; … je svatou pravdou, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické. Velí tedy spravedlnost, aby stát pečoval o dělníka, aby z toho, čím sám přispívá k obecnému blahu, dělník dostával také část, aby s menšími obtížemi mohl žíti, maje zabezpečeno přístřeší, oděv, zdraví.“
Papež se též vyslovil pro to, aby dělníkům zaměstnavatel vyplácel rodinnou mzdu, z níž by slušně mohla žít nejen rodina, nýbrž aby dělník měl možnost z této mzdy si něco i ušetřit a tak se alespoň k menšímu majetku dostal. A právě tato možnost by napomohla k spravedlivějšímu rozdělení statků.
Encyklika prohlásila liberalistický kapitalismus za řád, který je neslučitelný s křesťanstvím, a v duchu jeho zásad vyzval dělníky a zaměstnavatele, aby své vztahy uspořádali podle princů lidské solidarity. Dělníkům nejen přiznala přirozené právo se sdružovat ve spolky a svazy, nýbrž též vyzvala katolické dělnictvo, aby se organizovalo, a duchovenstvo, aby ze všech sil tuto snahu dělnictva podporovalo.
Sociální encyklika mocně povzbudila křesťanskosociální hnutí v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. To již vzhledem k rozkladu a pádu původně celonárodní staročeské strany, pod jejímž vlivem byla i část křesťanského dělnictva, rozšiřovalo svou členskou základnu, budovalo nové organizace a pokračovalo ve formulování programu, aby se mohlo plně politickoorganizačně osamostatnit a založit vlastní stranu.
Na Moravě byly založeny nové křesťanskosociální listy – Obrana práce v Brně a Zájmy dělnictva v Ostravě. V Praze byl ustaven křesťanskosociální politický klub s působností pro celé Čechy. Jeho činnosti značně napomáhaly Dělnické noviny, první plně křesťanskosociální list v Čechách, jejichž vydavatelem bylo družstvo Vlast. Redaktorem těchto novin se stal T.J. Jiroušek.
Pod vlivem myšlenek obsažených v encyklice Rerum novarum si katolíci postupně začali uvědomovat obrovský význam sociálních otázek. A tak po dlouhých debatách, vzájemných zápasech se T.J. Jirouškovi a ThDr. R. Horskému podařilo prolomit nezájem a odpor křesťanských konzervativců vůči křesťanskosociálním myšlenkám a část z nich dokonce získat pro ideály jimi hlásané. V nové atmosféře křesťanskosociální hnutí postupně získalo postupně převahu nad konzervativci, a tak si vytvořilo podmínky pro uskutečnění svých záměrů. Byla to však práce těžká. Zatímco křesťanskosociální hnutí zapouštělo kořeny v našem národě jen několik let, sociální demokraté, staročeši, mladočeši a agrárníci měli již své stranické struktury založené na vlastních programech. Co křesťanský politický tábor zanedbal v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, se jen velmi těžko dohánělo, zvláště když příčiny a přetrvávající konzervatizmus některých katolických kruhů křesťanskosociální proud stále zatěžoval a jeho rozvoj zpomaloval a dokonce brzdil.
„Katolický směr v Čechách byl příliš pod vlivem vídeňského katolického deníku ´Vaterland´ vydávaného a financovaného aristokratickým episkopátem a feudální šlechtou. Vaterland byl národně spravedlivý, sympatizoval s federalismem a stál proti strohému vídeňskému centralismu. Tím se právě vemlouval do přízně duchovenstva českého, ale sociálně a ještě více politicky byl přesto protidemokratický, potíral všecko, co by mohlo zmenšit vliv a stará privilegia šlechty … Křesťanská demokracie se musela proti tomuto světu probíjet … Vaterland reprezentoval duševní směr tzv. austrokatolicismu, který byl za každou cenu dynastický, a který proto byl potírán … také mladou generací katolickou … Klid a status quo byl hlavním požadavkem dynastického austrokatolicismu.“ (Dr. J. Doležal, Český kněz, 1931) Tato mladá generace katolických duchovních vyšla mezi lid a v duchu sociálním a národním pro budoucnost naší vlasti pracovala. Byl to zejména Stojan a Šrámek na Moravě a ve Slezsku, Horský a Brynych v Čechách. Celá léta zápasili s přetrvávajícími katolickokonzervativními tendencemi a současně i s výbojným atheismem liberalistickým a sociálnědemokratickou revolučností. Boj s liberalismem a konzervatizmem však nebyl, a ani nemohl být, dobojován. Probíhá dodnes. Jeho historickou štafetu převzalo křesťanskosociální hnutí dneška. V souladu se sociálními doktrínami katolické a jiných církví usiluje o sociálně spravedlivou společnost.
Výňatek z díla „Formování, vznik a rozvoj křesťanskosociálních stran v zemích Koruny české (K dějinám Československé strany lidové), napsal Dr. O Tuleškov
