České národní listy

Edvard Beneš se zasloužil o stát

Doc. PhDr.Eva Broklová, DrSc.

Textům, jež byly publikovány ke 130. výročí narození Edvarda Beneše, převážně pozitivně koncipovaným, chybí interpretace zákona, jenž ustanovuje, že se E. Beneš zasloužil o stát.

Zákon byl navržen ke 120. výročí narození druhého československého prezidenta v roce 2004. Nebyl schválen v Senátě Parlamentu ČR, zamítnutí pak přehlasovala poslanecká sněmovna. Prezident Klaus však zákon nepodepsal, ale nevrátil ho. Nicméně zveřejněním 14. května 2004 vstoupil zákon v platnost.

Historikové se posléze vyjádřili k tomuto zákonu a prohlásili, že nepotřebují uzákoňování dějin. Další „myslitelé“, jako např. Roman Joch, se zamýšleli nad tím, o jaký stát se Edvard Beneš zasloužil.

Václav Klaus dal svůj nesouhlas se zákonem zcela zřetelně najevo. Podobně jako v roce 150. výročí narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka nesouhlasil s hodnocením jeho role. Třetí svazek Sporů o dějiny (Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000), obsahující kritiku Klausova projevu na mezinárodní vědecké konferenci vykoupila organizace CEVRO v takovém počtu, že se svazek dostal k zájemcům jen v minimálním počtu. Zákon Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát z roku 1930 nemohl V. Klaus nepodepsat a tak se alespoň vyjádřil k šesti masarykovským mýtům, v nichž formuloval svoji kritiku TGM. Podle Klause bychom měli tyto mýty rychle opustit. Snaživě na tom pracoval.

Součástí Masarykova „absolutistického“ pojetí demokracie podle něj bylo, že si „[…] také poněkud nedemokraticky určil svého zástupce“ (jako by se nekonaly v roce 1935 prezidentské volby zatím s nejlepším výsledkem pro kandidáta Edvarda Beneše). Zpětně se mi Klausovy poznámky „k tématu více sociologickému než masarykologickému“ zdají ještě katastrofálnější než v roce 2000.

Tak se ptám, co si asi představují všichni ti kritici, včetně historiků nepotřebujících uzákoňovat dějiny, pod Masarykovým výrokem „bez Beneše […] by republiky nebylo“, který lze pokládat za východisko zákona Edvard Beneš se zasloužil o stát. Nenašla jsem uspokojivý výklad tohoto výroku. Dosavadní vykladači dějin i Masarykova výroku dosud nedospěli k jeho podstatě. Proto se o to nyní pokusím. Zásluhy Edvarda Beneše o stát jsou nepochybné a nemůže je vyvrátit ani nepodepsání zákona o nich ani většinou špatně mířené kritiky. Nepotřebují ani zmíněný zákon.

K prvnímu aktu, který zajistil Edvard Beneš a zasloužil se tak o uznání Národní rady československé jako zatímní vlády zemí československých Francií, Anglií, Srbskem a Itálií došlo na podzim 1918. Následovaly další státy. O význam uznání vedli spor představitelé domácího odboje po celou republiku a kritizovali kvůli tomu i T. G. Masaryka.

Nezdá se, že by ti, kterým není třeba uzákoňovat dějiny (historikové soudobých dějin), vzali na vědomí interpretaci zakladatelského výkladu německého profesora Fritze Sandra z roku 1919 o tzv. Lex Continuitatis. Nešlo  o to měřit zásluhy zahraničního a domácího odboje, jak to pociťovali představitelé domácího odboje, ale o normotvorný proces, který vznik státu představuje. K Prohlášení nezávislosti zatímní vlády československé došlo 18. října 1918.

Druhým aktem, jímž se Beneš zasloužil o stát, bylo oduznání Mnichova a obnovení Československa v předmnichovských hranicích za druhé světové války. Opět k němu došlo mezinárodními akty. Tyto činy nelze uznávat či neuznávat, národ jimi nedostal svou samostatnost jako dar od spojenců, ale byly výsledkem záslužné práce právníka Edvarda Beneše, který jako exilový ministr zahraničí a exilový prezident věděl, jaké kroky je třeba udělat. Jejich výsledkem byl vznik Československé republiky a obnovení Československa po druhé světové válce.

Snad ještě jedna zásluha: prezident Beneš nepřijal mnichovskou dohodu, která byla aktem čtyř států, z nichž tři byly signatáři saint-germainské mírové smlouvy z roku 1919. Mocnosti na přijetí nečekaly, šlo o diktát. Také nenechal diktát projednávat v parlamentu, který by případně mohl dohodu schválit. I v tom byla Benešova prozíravost a také to se mu vyčítalo.

PS. 27. května tr. pět členů Masarykovy společnosti a Společnosti Edvarda Beneše položilo u sochy Edvarda Beneše u Černínského paláce a zapálilo světlo. Zjistili při tom, že z domu v Loretánské ulici zmizela pamětní deska, připomínající, že v domě U Drahomířina sloupu žila Hana Benešová. umístěná tam na paměť jejího pobytu.

Poznámka ČNL: Do jara roku 2024 pamětní deska paní Hany Benešové na domu č. 2 v Loretánské ulici dosud nebyla. Psali jsme si o této skutečnosti s třemi starosty Městské části Praha 1. První z nich dokonce slíbil, písemně, že jakmile stavební práce na domě budou dokončeny, deska bude opětně instalována na původní místo. Pro zajímavost uvádíme, že tyto práce začaly v srpnu 2012. Fasáda domu je již dávno hotová, již opět jeví známky hlodání času a pamětní deska nikde. Údajně je odborně uložena, a to již téměř 12 let. Připomeňme si, že paní Hana Benešová byla nejen manželkou pana prezidenta Beneše, ale také účastnicí I. i II. odboje. Vše je výrazně velmi ostudné. Páni konšelé mají již z této ostudy kabát.