České národní listy

Tlak mas zdola nebyl zdaleka tak silný, jak někdy někteří autoři uvádějí; možnosti výměny vládních garnitur působením veřejného mínění a opozičních protiappaserovských byly omezené.

Lidé se tehdy jako dnes báli války, nechtěli ji; přáli si, aby mír byl za každou cenu zachován. Neuvědomovali si ovšem, o jaký pochybný mír se tu na úkor Československa jedná, netušili, že Hitlerovi o žádný mír nejde a že se s ním dohodnout nelze; že jemu se jedná o likvidaci Československa, kterou by se mu tak uvolnila cesta k ovládnutí Evropy i světa.

Došlo tehdy k poněkud zvláštní paradoxní situaci: zatímco se v ČSR stavěla v kritických zářijových dnech zdrcující většina obyvatelstva za rozhodnou obranu své ohrožené vlasti a dávala tuto svou vůli najevo v nesčetných manifestacích, dopisech, výzvách a provoláních, adresovaných odpovědným československým činitelům a prezidentu republiky, přicházelo na Hrad a československé vládě z celého světa velké množství telegramů a výzev s opačným obsahem, jenž by se dal stručně shrnout slovy: jsme s vámi, ale nechceme válku, a proto zachovejte mír!6.

Na československou vládu a Beneše se obracely vlády, různé korporace a instituce i jednotlivci, vyzývající k dohodě s Německem. Telegramy v tomto smyslu dostal prezident Beneš i od prezidenta USA F.D. Roosevelta a od všech 21 latinsko-amerických států. Nejvlivnější američtí diplomaté, velvyslanci USA ve Velké Británii, Francii a Německu, J. Kennedy, W. Bullit a Hugh Wilson byli nakloněni appeaserům.

Koncem září 1938 byl svět svědkem absurdních scén. Ve chvílích, kdy český národ procházel nejhlubším ponížením a prožíval jednu nejtragičtějších kapitol svých dějin, vítaly rozjásaná davy Londýna a Paříže Chamberleina, Daladiera a Bonneta po jejich návratu z Mnichova květinami, jako zachránce míru. Na čas umlkly dokonce i slabé hlasy odpůrců a všude zněl jen souhlasný potlesk nad „skvěle vykonaným dílem mírotvorců“.

„La Paix est suavée,“ prohlašoval pokrytecky Daladier po svém návratu na tiskové konferenci. 4. října 1938 odhlasoval pak francouzský parlament mnichovskou dohodu drtivou většinu hlasů v poměru 537 ku 77. Proti hlasovali jen poslanci komunističtí (75), umírněný poslanec za Neuilly H. de Kérillis a socialista Jean Bouhey, poslanec za Cóte –  d´Or. Poslanci, kteří 4. října zvedli ve francouzském parlamentu ruku pro mnichovskou dohodu, patrně netušili, že hlasují za svou vlastní katastrofu.

Francouzská veřejnost byla zmatena a veřejné mínění bylo rozděleno; v mocenské sféře si však zachoval převahu dosavadní kurs.

V britské dolní sněmovně probíhala diskuse o mnichovské dohodě bouřlivěji a mnohem déle, než ve francouzském parlamentu. Labourističtí a liberální poslanci varovali v ní před jejími neblahými důsledky. Také vlivní konzervativní poslanci W. Churchill, A. Eden a ministr námořnictva ve vládě Duff Cooper (který poté na protest z vlády vystoupil) projevili s politikou vlády svůj nesouhlas.

Věcně a bystře ohodnotil situace W. Churchill, který se odvážil tvrdě vystoupit proti všeobecně převládající euforií. Svůj projev začal slovy: „Chtěl bych začít tím, že řeknu něco nanejvýš nepopulárního a nevítaného. Chci nejdříve vyslovit něco, co si všichni přejí nebrat na vědomí, nebo zapomenout, co ale přesto musí být konstatováno: že jsme totiž utrpělo velkou nezměrnou porážku a že Francie utrpěla ještě více než my.“ Projev skončil varováním: „Britský národ by měl vědět, že v naší obraně existují hrubé nedbalosti a vážné nedostatky; měl by vědět, že jsme utrpěli porážku bez války a důsledky toho nás budou na dlouho provázet; měl by vědět, že jsme minuli hrozný milník našich dějin, že přitom byla porušena celá evropská rovnováha a že nad západními demokraciemi byl vynesen hrozný rozsudek: „Byli jsme zváženi a shledány lehkými. Nevěřte, že tohle je konec. To je teprve začátek zúčtování, je to první doušek, první ochutnání hořkého nápoje, který nám bude rok po roce předkládán, ledaže se znovu vzchopíme k velkolepému obnovení svého morálního zdraví a válečné síly a odvážně se zasadíme o svobodu jako za starých časů.“8

Nicméně Churchillův projev situaci v britské dolní sněmovně nezměnil a pro rezoluci schvalující politiku vlády hlasovalo 366 poslanců a proti pouze 144.

Tak tedy vypadala situace v západních zemích. Tato osudná politika přetrvala ještě rok po Mnichovu. Muselo dojít k dalším Hitlerovým agresivním akcím, musel přijít 15. březen 1939 a přípravy agrese proti Polsku, aby se na Západě začalo chápat, že jsou nyní nacistickým Německem bezprostředně ohroženi i oni.