České národní listy

Koncem 50. let po XX. sjezdu KSSS v době tzv. částečné destalinizace se sice ustoupilo od vyložených vulgarizací a zjednodušení, ale i nadále se tvrdilo, že Mnichov byl jen jakýmsi logickým vyvrcholením buržoazního zřízení ČSR a že odpovědnost za mnichovskou kapitulaci nese v první řadě Beneš.  Na tomto pohledu změnila jen málo léta šedesátá a následující. Benešovu vinu dokazovali nebo alespoň předpokládali téměř všichni, kteří se moderními dějinami Československa zabývali, historikové, filosofové a publicisté. Docházelo k onomu paradoxu, že pozornost byla soustředěna na kritiku Benešova postupu a celý složitý komplex otázek tehdejší situace zůstával zatemněn. Uvedu alespoň několik příkladů:

A co Beneš? Dvakrát kapituloval a vydal nepříteli bez boje stát, o jehož vznik a obnovu se zasloužil. (J.Firt)

Čeští liberální demokraté vzdali dvakrát hru bez boje a E. Beneš s vlajícími prapory zavedl národ do ocelového objetí Stalinova. (I. Sviták)

Beneš byl ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr … Byl dobrý jako sekretář, jinak nic… Když přišla ve dnech Mnichova hodina rozhodnutí, žalostně se zhroutil, místo aby v této situaci rozeznal jedinečnou historickou příležitost. (J. Patočka)

Beneš se zoufale snažil využít všech domácích a mezinárodních faktorů, aby odvrátil národu hrozící nebezpečí. Když ale jeho úsilí ztroskotalo, nevzal v úvahu možnost odporovat silou anebo i jen vyhrožovat silou. (G. Skilling)

Z uvedených příkladů je zřejmé, že se v této věci v podstatě shodovali i autoři náležející jinak k různým názorovým skupinám. Toto pojetí se do té míry vžilo, že se pokládalo skoro za běžnou pravdu, takže se nepovažovalo za nutné věc znovu přezkoumávat.

Hlavním terčem kritiky Benešova postupu byla otázka kapitulace. Kritikové uváděli na obhajobu svého postoje zejména tyto argumenty:

Národ doma byl jednotný a disciplinovaný, pevně odhodlaný bránit republiku před nacistickými agresory. Pro svou obranu měl skvěle vyzbrojenou armádu s moderně vybavenými pevnostmi.

Hitlerovo Německo nebylo prý ještě na válku ani vojensky, ani hospodářsky připraveno; v zemi rostla nespokojenost a nazrávala politická krize. V samotném generálním štábu chystali proti Hitlerovi puč.

V západních zemích rostl odpor proti appeaserům. Útok Německa na Československo by tento odpor nesporně posílil, což by mohlo vést k vnitropolitickým změnám. Nově vytvořené vlády by jistě pak byly nenechaly Československo dlouho v boji osamocené.

Někteří kritikové Benešovi vytýkali, že se neopřel o Sovětský svaz, který byl odhodlán Československu pomoci.

Uvedené argumenty pomohly působit na každého, kdo nebyl s látkou zevrubněji seznámen, celkem přesvědčivě. Vyjadřovaly však spíše citový přístup k věci všech těch, kteří prožili mnichovskou tragédii anebo se do ní dovedli vžít. Prožije-li národ takový otřesný zážitek, že se musí vzdát agresivnímu útočníkovi bez boje, zanechá to v něm nutně hlubokou ránu, která se při každém dalším rozkolísání životních jistot znovu otevírá; je přirozenou tendencí jednotlivců i národů bránit se proti útočníkovi, byť by se jednalo i o ztracený boj. Je to tendence spontánní, přirozená,  a tak to tehdy také cítila většina lidí. Mohu tak soudit, protože jsem se sám ztotožňoval a tehdejším požadavkem lidových mas bránit se.

Úkolem historikovým není dávat průchod svým citům, nýbrž události analyzovat a vysvětlovat.

Věci nebyly zdaleka tak jednoznačné. Český národ byl ve své většině skutečně odhodlaný bránit republiku před Hitlerem. Nebyl však tak naprosto jednotný, jak se často paušálně tvrdilo a někdy i dnes tvrdí. Hospodářsky a politicky silné kruhy, zejména ve straně agrární, ale i v jiných pravicových seskupeních, usilovaly už dříve o změnu zahraničněpolitického kurzu Československa směrem na nacistické Německo. Vzhledem k celkovým náladám v obyvatelstvu neodvažovaly se tyto kruhy vystupovat otevřeně. Nicméně proti Benešovi intrikovaly, neboť ve své politické krátkozrakosti viděly v jeho počínání hlavní překážku dorozumění s hitlerovským Německem.