Edvard Beneš a Mnichov 5, Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
Edvard Beneš a Mnichov 5
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
Jestliže tedy Beneš předpokládal, že v případě odmítnutí Mnichova Hitler Československo napadne, nelze popřít, že měl k tomu důvody velmi pádné. Sotva kdo by mohl vyvrátit, že by se události byly vyvíjely jinak, než tak, jak Beneš předpokládal, a těžko mu tedy lze vyčítat, že toto riziko postoupit nechtěl.
Pravda je, že v zemi bylo velké odhodlání k boji a velké rozhořčení, když k němu nedošlo. Byla to přirozená reakce, ale živelná, která si nemohla uvědomovat možné důsledky. Ale ani obrovský šok, který kapitulace bezpochyby v zemi vyvolala, není tak přesvědčivým důkazem proti Benešovu rozhodnutí, jak se často uvádí. Když vešly postupně do veřejnosti ve známost informace o pozadí událostí, a když se v celém rozsahu vyjasnila zrada bývalých spojenců, začala živelná vlna rozhořčení postupně opadávat. Kampaň, kterou proti Benešovi rozpoutali odpůrci, pak ukázala, že rady, které mu mohly dodatečně uštědřit, spočívali jen v tom, že se měl již dříve podrobit Hitlerovi a orientovat na fašistické síly. Již po 15. březnu 1939 a zejména pak po vypuknutí druhé světové války národ ve své většině Benešovu politiku pochopil, uznal ho za svého legitimního prezidenta a začal doma podporovat jeho zahraniční akce na znovuobnovení československé samostatnosti. 16.
Historická zkušenost ukazuje, že útočník si záminku pro svou agresi najde vždycky. K likvidaci Československa použil Hitler sudetských Němců, což bylo pro něho neobyčejně výhodné, neboť se mu to podařilo bez války na základě klamů a lží. Při zabrání Rakouska byl Západ v tak ochromeném stavu, že si Hitler ani nepotřeboval nic vymýšlet. Získání polského území již bez války nešlo, ovšem i zde Hitler svou agresi zdůvodnil „oprávněnými“ nároky Němců na bývalé německé území. Západ pak chtěl osvobozovat od plutokratů a židů. A v Sovětském svazu nastolit vlastní diktaturu. K tomu, co bylo řečeno, bych ještě na závěr připojil, že politický systém první republiky sehrál navíc svou zvláštní roli: Jako demokratický a protifašistický stát vzbuzoval u Hitlera od počátku mimořádnou nenávist a také konzervativní západní kruhy podezřívaly ČSR od jejího vzniku z přílišné pokrokovosti. Tento stát se nacistům nijak nepřizpůsobil, svůj režim nezměnil, dokonce se stal útočištěm všech demokratických a protifašistických sil z Německa, Rakouska i jiných fašizujících států. Tyto síly hleděly s odporem na československou zahraniční politiku, svou povahou vskutku mírovou.
Poznámky
1.Edvard Beneš, Paměti I.-III., Milan Hauner, editor, Academie, Praha 2007, Jindřich Dejmek, Politická biografie českého demokrata, 2 díly, Praha 2006-2007.
2. Král, V.: O Masarykově a Benešově kontrarevoluční politice, Praha 1953, s. 180
3.Tento plán vojenského úderu proti Československu, který vznikl na poradě Hitlera s generály dne 28. května 1938 v říšském kancléřství, obsahoval známé vůdcovo rozhodnutí o rozbití Československa v dohledné době vojenskou akcí. „Es ist mein unabänderlicher Entschluss die Tschechoslowakei in absehbarer Zeit durch eine militärische Aktion zu zerschlagen.“ Na poradě ve dnech 9. až 10. září byly pak vypracovány bezprostřední vojenské akce proti ČSR na začátek října. Dokumente der deutschen Politik, VI, s. 292 a n. Viz také Mnichov dokumentech I., s. 36 a 62 a Mnichov v dokumentech II., dokument č. 18.
4. V únoru 1945 poznamenal Hitler v tzv. Bormanndiktaten: „Vom militärischen Standpunk aus waren wir daran interessiert, ihn (den Krieg) ein Jahr früher zu beginnen… Aber ich konnte nichts machen, da die Engländer und Franzosen in München alle meine Forderungen akzeptieren.“ Sebastian Haffner, Anmerkungen zu Hitler, Fischer Verlag 1982, s. 44.
A ještě několik málo týdnů před bezpodmínečnou kapitulací hulákal Hitler: „Man müsste den Krieg 1938 machen… Wir haben in München eine einmalige Gelegenheit verpasst, den unvermeidlichen Krieg… rasch zu gewinnen“. (Die Tagebüchr von J. Goebbels. Cit. podle : Der Spiegel, 21.9.1987, č. 39).
5. Nakonec Beckova akce ztroskotala. Jeho pamětní spis z 18. července se dostal do Hitlerových rukou. 13. srpna požádal Beck o propuštění a Hitler mu vyhověl. Ještě i později měla německá opozice v úmyslu vystoupit pod vojenským vedením generálů Haldera a von Witzlebena proti Hitlerovi, ale i tyto plány ztroskotaly. Viz ČELOVSKÝ, B.: Das Münchener Abkommen von 1938, Stuttgart, 1958, s. 274 a n., české vydání: Mnichovská dohoda 1938, Tilia Ostrava 1999.
6. Viz LVOVÁ, M.: Mnichov a Edvard Beneš, Praha 1968, s. 155 a n.
7. REMOND, R.: Notre siecle 1918-1988, Fayard 1988, s. 228
8. Citováno podle ČELOVSKÝ, B.: cit. dílo, s. 469
9. Tuto verzi opírali někteří historikové o pozdější Gottwaldovo tvrzení, že mu prý Stalin výslovně prohlásil, že Sovětský svaz byl připraven poskytnout Československu pomoc, a to i v tom případě, kdyby Francie tak neučinila a i kdyby tehdejší Beckovo Polsko a Rumunsko bránilo průchodu sovětských vojsk přes své území. Podmínkou prý bylo, že se Československo bude samo bránit a že o sovětskou pomoc požádá.
10. BENEŠ, E.: Mnichovské dny, Paměti, Praha 1968, s. 318. Beneš v dopise L. Rašínovi v listopadu 1938 znovu potvrdil: „O Rusku bylo jasno v kritických dnech, že závazek splní, ovšem splní-li jej Francie.“
11. Že Rusko na válku v r. 1938 a také v r. 1939 nepomýšlelo, o tom rozmlouval Beneš s kancléřem Smutným krátce po přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem, po Stalinově projevu. Pravil, že mu Stalin dal ve své řeči satisfakci, že Rusko nebylo na válku s Německem v roce 1938 připraveno. „To byl také jeden z důvodů, který mě vedl k tomu, že my jsme v září 1938 do války jít nemohli. Ani Západ, ani Rusko připraveny nebyly. To jsem věděl. Kdyby tehdy Německo válku dostalo a Rusko nám na pomoc nějakým způsobem šlo, stalo by se to, čeho jsem se obával, že by Daladier i Chamberlein nechali Hitlerovi volnou ruku, aby si to s bolševiky vypořádal. K válce se Západem (by) pak více nedošlo. Hitler by byl pánem Ruska a my se z jeho jařma více nedostali.“ Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae I. Praha 1966, s. 238.
12. Z mnoha výroků je známo, jak vysoce si Masaryk dr. Beneše vážil. Hned po návratu ze zahraničí řekl, že bez Beneše bychom republiku neměli. Když byl Beneš zvolen v září 1926 do čela Rady Společnosti národů, poslal mu Masaryk telegram, v němž se mimo jiné pravilo: „Uznání Evropy, ba světa, zasloužil jste si znalostí, poctivostí a vytrvalostí; dovedl jste náš humanitní program prakticky zkonkretizovat a ztělesnit. Řídil jste se v politice zahraniční i domácí Havlíčkem, jeho politikou rozumnou a poctivou. Všichni čestní a myslící občané republiky, uznáním, jehož se Vám dostalo, budou potěšeni a posíleni. Pravda vítězí.“
Masarykův sborník, sv. II. 1926-27, sešit 4, s. 362. Je s podivem, že jen málokterý z autorů se odvolává na charakteristiku Benešovy osobnosti, kterou podal nesmiřitelný a nepodplatitelný kritik F.X. Šalda ve svém úvodním slově k publikaci Edvard Beneš ve fotografii. Šalda se v ní vyznal z obdivu, úcty a lásky k našemu druhému prezidentovi. „Lid cítí velmi dobře,“ psal Šalda, „že Beneš je krev z krve jeho, kost z kosti jeho, že v sobě ztělesňuje nejlepší české ctnosti: pracovitost, houževnatost a především lásku k lidství, lásku k životu v duchu a pravdě.“ Dr. Edvard Beneš ve fotografii. (Slovem uvádí F.X. Šalda.) Praha 1945.
13. Beneš cítil odpovědnost za osud svého národa. Obával se, že kdyby Československo neustoupilo, český národ by mohl být vyhlazen a nikdo by nehnul prstem. Znal dobře Hitlerovy záměry zlikvidovat Československo a zejména se obával řádění vojsk zbraní SS. F. Peroutka vypráví ve svých vzpomínkách o setkáních (a také K. Čapka a V. Palivce), jež se uskutečnily v březnu až v květnu 1938 s vědomím Beneše, s německým vyslancem v Praze Eisenlohrem. Vyslanec líčil svým hostům v nejtemnějších barvách, jaký by byl pravděpodobně průběh války mezi Československem a Německem a že nikdo by nedokázal udržet německá vojska před pomstou, jež by se týkala celého českého národa. Peroutka vzpomíná, že když tyto Eisenlohrovy hrozby tlumočil Benešovi, objevil se v něm tenkrát zřetelný strach. Najednou začal myslet, že opravdu jde o to, zda se uchová tzv. biologická podstata českého národa. Proto se Peroutka domnívá, že když Beneš rozhodl 30. září kapitulovat, že tak učinil ze dvou důvodů: předně byl smrtelně zraněn zradou Francie a lhostejností Anglie (stejně jako K. Čapek) a za druhé, že měl patrně na mysli onu biologickou podstatu národa a řekl si, že není jeho právo obětovat zejména tenkrát, když byl boj beznadějný. PEROUTKA, F.: Muž Přítomnosti, Zürich, Konfrontace 1985, s. 207-208.
14. Občas slyšíme názory, že na rozdíl od Beneše by Masaryk nebyl kapituloval. Je to postoj nehistorický a osobně myslím, že v dané situaci by stěží někdo jiný byl dopadl lépe než Beneš. A podobně je to např. s odvoláním se na odlišný postup, jaký zvolily Polsko, Jugoslávie nebo Finsko; každý případ je odlišný, svým způsobem jedinečný a nedá se mechanicky srovnat se situací, v níž se v září 1938 nacházelo Československo. F. Peroutka v článku Byl Beneš vinen?, uveřejněném po únoru 1948 v pařížském deníku Le Monde, napsal: „Všechny druhy politiky, vůči nacistickému Německu, byly vyzkoušeny. Byla československá, polská, belgická, holandská, jugoslávská, rumunská metoda. Konečný výsledek byl týž: Hitler vtrhl do všech těchto zemí…
Roku 1938 bylo dokázáno v Československu, že žádné ústupky, ani roztržení státu, nemohou usmířit Hitlera, protože jeho skutečným cílem byla vláda nad Evropou.“
Právo lidu, 23.2.1990, s.5.
Někteří historikové také soudí, že nelze úvahy omezovat jen alternativou: buď kapitulace, anebo válka s Německem; proč nevzít v úvahu, že československé přípravy k válce nemusely nutně znamenat válku, ale jednání, v němž mohla ČSR jen získat (J. Křen); že vždy existuje nějaká možnost manévrovat, přinejmenším v symbolickém smyslu (G. Skilling). Mám za to, že mnichovské ultimátum Československu žádné jiné možnosti než ozbrojený odpor nebo kapitulaci nepřipouštělo. „Jen jednoznačné ano přichází v úvahu… nyní není čas na protiargumenty“, vzkazoval Chamberlein britskému vyslanci v Praze Newtonovi, když od něj žádal, aby dosáhl od Beneše prohlášení o přijetí ultimáta.
15. BENEŠ, E.: cit. dílo, s. 340-342.
Na počátku krize bylo velení armády – podle všeho – odhodláno k rozhodnému odporu proti agresorovi. Dne 9. září připsal náčelník generálního štábu gen. Krejčí k memorandu armády vlastní rukou: „Když zemřít, tak čestně.“ Ještě 29. září prohlašovali – jak jsme výše uvedli – generálové Krejčí, Vojcechovský, Luža, Syrový před prezidentem, že armáda chce a bude bojovat. V závěrečné fázi krize nastal určitý zlom. Podle svědectví P. Drtiny, když se 30. září jednalo na poradě u prezidenta o tom, zda se bránit nebo kapitulovat, z přítomných generálů (Krejčí, Husárek, Vojcechovský) byl jedině Vojcechovský pro to bránit se. Náčelník hlavního štábu armádní gen. Krejčí byl prý toho názoru, že „proti Němcům se můžeme bít jen s Poláky“. Nakonec zaujala armáda k obraně toto stanovisko: „Za daného stavu je nemožná. Tím, že Francie odmítla pomoc, přestala existovat Malá dohoda. Sověty pro nás do války nepůjdou. Znamenalo by to válku všech proti nám a SSSR. Polsko není neutrální. Nemáme pevnosti proti Polsku, máme jen částečně proti Německu a Maďarsku. V okamžiku války k nám vtrhnou polská a maďarská vojska. Čechy a Morava budou odříznuty od Slovenska a přes hrdinství našich vojsk se nebudeme moci dlouho bránit. Náš boj by znamenal sebevraždu. To jsme povinni my, vojáci, v této chvíli říci.“ LUKEŠ, F.: Podivný mír, Praha 1968, s. 322.
16. Přísnost kritiků vůči dr. Benešovi je vskutku někdy až zarážející. Na jeho hlavu jsou svalovány všechny nezdary a neštěstí, jež postihly národ od druhé poloviny třicátých let po současnost. Lehkovážně se přihlíží, co Beneš vykonal za svého života pro národ a čs. stát; upírají se mu kvality politika a státníka, jichž si vážili i nejvýznamnější soudobí státníci. Jak uvádí první Benešův životopisec. Pierre Crabites, Beneš, státník střední Evropy, Praha 1935. Přitom patřil Beneš k několika málo politikům, kteří viděli a upozorňovali od samého počátku na nebezpečí, jež hrozí evropským národům i celému světu ze strany nacistického Německa. Varoval Západ, že ustupování agresorům nikam nevede a že bude mít neblahé důsledky nejen pro Československo, ale i pro Francii i Velkou Británii.
Jistě, Beneš nebyl Masaryk, ale byl jeho důsledným pokračovatelem a stejně jako on věřil v ideály demokracie a humanity a celý život za ně bojoval. Sudičky mu ale nebyly nakloněny a bylo mu souzeno, jako snad žádnému jinému českému politikovi, projít těžkou kalvárií. Jeho stín stále obchází a hledá spravedlnost a na naplnění čekají také slova poslance Staška, která pronesl onoho osudného 30. září odpoledne na schůzi několika poslanců s prezidentem: „Vy nemůžete za to, že vše tak skončilo. Snad bylo Vaší chybou, že jste tolik věřil. Ale právě Vás spravedlivá historie neodsoudí.“ Viz KRÁL, V.: Politické strany a Mnichov, Praha 1961, s. 163.
