Edvard Beneš a čs. státnost II
Edvard Beneš a čs. státnost II
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice
Musíme připomenout, že Benešovo řešení mělo souhlas jak vlády U.S.A. a presidenta Roosevelta, tak vlády SSSR prostřednictvím velvyslance Bogomolova.
President Roosevelt ve svém souhlase s transferem čs. Němců prohlásil:
„To, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy.“
(Beneš, Odsun, str. 28.)
Jaké pozice zaujímali vůči Benešovi a československému exilu sami Britové?
Tato otázka je zásadně důležitá pro pochopení všech křivolakých peripetií britských vztahů k Benešovi a k československému zahraničnímu odboji a exilové vládě vůbec.
Tuto otázku nejobšírněji zpracoval ve své obsáhlé monografii „Jak se jedná s demokraty. Britské ministerstvo zahraničí a československá emigrace ve Velké Británii 1939-1945“ M. D. Brown. Je to doposud nejobsáhlejší a nejkritičtější historická práce věnovaná tomuto tématu. Sám autor charakterizuje britskou oficiální politiku k československým emigrantům v Londýně takto:
„Britská vláda dlouhou dobu k zahraniční politice přistupovala tak, aby byla co nejflexibilnější, vyhýbala se dlouhodobým závazkům a nechávala otevřené dveře pro nejširší škálu politických alternativ“.
A cituje též diplomatického poradce ministerstva zahraničí sira Roberta Vansittarta z roku 1939:
„Vyhneme se v tomto stadiu čemukoli neměnnému v proměnlivém světě, v němž nikdo neví, jakým směrem se vývoj bude ubírat“ ( Brown, op. cit, str. 26.)
Nelze lépe označiti stav, který sir Vansittart definoval jakožto skvělý příklad politické korektnosti a neutrality – jakou dnes v podstatě opisuje sama Evropská unie v (ne)řešení otázek migrační krize... Na druhé straně autor zcela správně konstatuje, že britské ministerstvo zahraničí fungovalo na naprosto odlišných principech práce, nežli kontinentální evropská ministerstva. Například vše, co parafoval sám ministr mělo větší a konečnou váhu, nežli přípisy níže postavených pracovníků – čili systém odlišný od systému „Chef de cabinet“ běžným v kontinentální Evropě. Lze říci, že tento princip jakoby opisoval parlamentní monarchii státu... Pro ČSR ovšem toto mělo někdy dokonce velice kladný účinek osvíceného rozhodnutí. Tak například roku 1941 W. S. Churchill rozhodl sám a definitivně, když zavrhl výhrady ministerstva zahraničí k dalšímu uznání československé exilové vlády Sám M. D. Brown ve svém rozboru praví, že britská politika vůči československému exilu byla v mnoha ohledech obojaká, rozporná a spíše reaktivní než aktivní. To se také nakonec prokázalo v taktice dr. Beneše, jenž de facto donutil britskou vládu k uznání čs. zahraniční vlády více méně tlakem spolupráce se Sovětským svazem, který uznal čs. vládu a legitimitu ČSR bez podstatných výhrad a završil toto uznání dvěma spojeneckými smlouvami během války.
Britský postoj vůči Čechoslovákům motivovala snaha o maximální spolupráci po stránce vojenské, zpravodajské, hospodářské (banky a zlato), i výrobní (Bren aj.) při minimální počáteční podpoře Benešových státoprávních a politických koncepcí. Roku 1939 pochopitelně tento stav vycházel z faktu okupace ČSR od března 1939 a tehdy Britové neměli sil na této situaci cokoli změnit.
Benešova emigrace od počátku měla dva závažné existenční cíle. Za první zrušit Mnichov od samého počátku. Za druhé obnovit československou státnost ve stavu před rokem 1937. Toto Britové ve své programu původně vůbec neměli. Na druhé straně jasnost a jednoznačnost československých požadavků dávala Benešově emigraci v diplomatickém prostoru jasnou převahu. Čechoslováci jednoznačně věděli, co požadují. V zásadních liniích ve shodě s moskevskou emigrací. Britové naopak netušili, jaký vývoj může tyto požadavky ovlivnit – a proto zpočátku, zejména před nástupem Churchillovy vlády – jednali s Čechoslováky ve stylu „Ano i ne“.
A právě tento vrtichvostský postoj předchurchillovské vlády ( Chamberlain, Halifax, a zejména Samuel Hoare) potvrdil dr. Benešovi a nakonec i celé Státní radě ČSR v Londýně nutnost jednoznačné dohody s jediným jasným spojencem, jenž zde zbýval – se Sovětským svazem.
Na omluvu Britů v tomto období lze uvést především jejich vojenskou neschopnost cokoli měnit na poměru sil vůči Polsku i ČSR po napadení Polska. Což byl ovšem opět shnilý plod tzv. „politiky apeassmentu“ anobrž usmiřování s hitlerismem, předtím pilně provozovaného Brity, tj. především chamberlainovskou a clivedenskou politickou klikou. Dále to byla rozvinutá britská antisovětská mediální i politická hysterie, která vyvolávala proti Čechoslovákům podezření z jejich „moskevského agentství“. I britský odbor zahraničí Střed, jenž sice měl jakési pochopení pro Benešovu linii vyrovnaných vztahů Západu s Východem, sledoval jeho politiku s jistým podezřením. Roku 1943 po oznámení Beneše, že chce uzavřít spojeneckou smlouvy se Sověty, reagoval odbor ministerstva zahraničí na toto prohlášení kritikou.
Další takový rozdíl se projevil i roku 1944, když Británie odmítla materiální podporu Slovenského národního povstání s tím, že „ČSR už je stejně v sovětském operačním pásmu“ (!). (M. D. Brown, op. c, str. 228.).
Jak se nakonec projevila celková linie britské politiky vůči Čechoslovákům v době války? Pozice britské vlády – i přes uznání čs. vlády! - měla vůči ČSR jako kontinuálnímu objektu státnosti celou řadu výhrad.
Za první britská vláda za války odmítala „právní kontinuitu“ ČSR až do likvidace Mnichova. Za druhé, britská vláda odmítala uznat jakékoli předválečné hranice zejména ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě před skončením války. Za třetí britská vláda odmítala zavázat se uznat pravomoc čs. exilové vlády nad sudetoněmeckou enklávou v Británii – tj. nad Jakschovou skupinou! Toto rozkolísané stanovisko Britů skončilo teprve březnem 1945. Teprve tehdy Britové souhlasili s uplatněním plné politické moci čs. zahraniční vlády (již nikoli jen exilové vlády) na území platném dle stavu k roku 1937 do doby očekávané mírové konference.
Zcela jinak se Britové postavili k plánům na vytvoření čs. polské federace, a to již od roku 1939. Britové tento plán nadšeně podpořili jako skvělý „sanitní kordon“ jak proti německému, tak proti sovětskému vlivu ve středovýchodní Evropě. To vše však narazilo nakonec na zahájení války III. reichu proti SSSR a ztroskotalo na Stalinově odporu uznat zvětšený státní útvar „protisovětského“ zaměření. Federalizační česko-polský plán nakonec nepříznivě ovlivnily jednak politické rozpory mezi čs. a polskou exilovou vládou, a v neposlední řadě i tragická smrt generála Sikorskiho, jenž byl dle pamětníků de facto jediným vážným polským zastáncem tohoto plánu.
Dalším rozporem britsko – československým zejména v prvních fázích II. světové války, byl spor o tzv. sudetské Němce. Británie jako původní signatář Mnichova, musela až do doby jeho likvidace chtě nechtě uznávat jakés takés pozice tzv. Sudetoněmců, které Mnichovem de facto i de iure uznala. Na druhé straně se někteří britští politikové Čechoslovákům za Mnichov omlouvali, jak to zaznamenal například Jan Masaryk a další členové čs. Státní rady. S vývojem okupace ČSR britské ministerstvo zahraničí nakonec od prvotní podpory již jen sudetských emigrantů (nikoli již Sudetoněmců jako celku!) ustupovalo. Tento politický vrtichvostismus skončil po nástupu Churchillovy vlády. Britské ministerstvo zahraničí nakonec počalo, zejména za iniciativy Anthony Edena, uskutečňovat původní Chamberlainovu ideu na odsun Němců z území okupované ČSR a z okupovaného Polska atd., a vypracovávat návrhy německého transferu.
Tedy ani podle Britů o žádné „vyhánění Němců“ nikdy nešlo – jednalo se o přesídlení z bezpečnostních důvodů, pro zabránění další světové války. Přesto i sám W.S. Churchill počítal s masovou reakcí zotročeného obyvatelstva okupované Evropy po vítězné válce -a počítal realisticky i s možnými excesy po dobu několika měsíců, kdy pak velmoci zasáhnou. Churchill počítal s transferem jako s hotovou nezbytností a údajně pravil – „vezmou nejnutnější věci a půjdou“.
Motorem pro změnu postoje Británie k čs. Němcům alias Sudetoněmcům byl atentát na kata Heydricha a následná heydrichiáda. Jestliže s prvními návrhy na transfer Němců přišla Zahraniční a výzkumná a tisková služba britského ministerstva zahraničí již v květnu 1940 (!), pak atentát na Heydricha a heydrichiáda tento záměr zásadně prosadily.
Již v červenci 1942 britská vláda vyjádřila souhlas s principem přesunů Němců z okupovaných zemí. K tomu přispěly československé návrhy gen. JUDr. Bohuslava Ečera pro Evropskou poradní komisi - a pak vše kodifikovala Postupim v srpnu 1945. Následovala Pařížská reparační smlouva o konfiskacích německého majetku, který se nikdy nesmí vrátit zpět do německých rukou. Tento majetek se neodečítal z reparačních nároků všech států okupovaných a poškozených Německem.
Reparační nároky Polska, Československa a Řecka nikdy nebyly vyřešeny podle poválečných dodnes platných smluv. Výklady některých politiků o jejich vyhaslosti nebo o jejich umrtvení jsou liché, účelové a nepravdivé.
(Kéž by toto vše respektovaly i nynější nekonečné soudní procesy o tzv. nároky jistých protektorátních pohrobků v ČR. Analýzy v tomto směru provedl několikrát například ústavní expert univ. profesor JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.)
Závěrem o britských postojích k exilové a potom zahraniční vládě ČSR lze říci tolik.
Britové si nikdy nemohli být jisti vývojem II. světové války. Přes rozsáhlost vlastního impéria nebyli ani zdaleka tak silní, jako SSSR nebo U.S.A. po dovyzbrojení. Svou vlastní nedbalostí a lehkomyslnosti, i pro své usmiřovačky, nebyli na hitlerovce při začátku války řádně připraveni. Tyto tragické omyly a protiruské zášti vlastní politiky také krvavě platili. Po větší část války jim „silně teklo do bot“. Překrásně toto ukazují i Churchillovy paměti. Jejich postoj, jejž zde označujeme v některých ohledech jako vrtichvostský, byl limitován stupněm nejistot válečného konfliktu s Němci. Proto se vyhýbali závazkům, jež by v případě výhry Němců nikdy nemohli splnit. Chtěli si ponechat co největší postoj pro manévrování s nejrůznějšími řešeními čs. britských vztahů, stejně jako pro vztahy s ostatními vládami okupovaných zemí. Jejich postoj nelze ani rigorózně odsuzovat, ani adoračně pochvalovat. Lze jej ovšem velmi vstřícně pochopit. A naopak lze vysoce vyzvednout jejich podporu vojenské složky čs. odboje a Churchillovu statečnost, s níž prosadil zařazení čs. jednotek jako samostatných československých útvarů do britské armády.
Jaká byla pozice moskevské emigrace k Benešovi a k londýnské emigraci a exilové vládě? Vynikající souhrnný zdroj dobových informaci k této otázce poskytuje například sborník A. Kubelky, „II. československý odboj v SSSR“ (S.V.K.T. Bratislava 1948). Zdá se, že dodnes nevyšla práce takového rozsahu a zaměření, která by poskytla tolik informací o pozici moskevské emigrace, jako tento sborník, byť může být obviněn z „dobové podjatosti“ (jak se dnes často děje u téměř všech dokumentů východního odboje a východní fronty). Tento sborník ovšem byl sestaven ještě před tzv. únorovým převratem - redaktor nemůže být obviňován z přílišné podjatosti. Svědčí o tom i stati věnující se londýnskému odboji, stati o významu TGM, o návštěvě českých průmyslníků r. 1939, o londýnských poradách, atd. Sborník nebyl censurován. Zahrnuje široké názorové spektrum autorů. Tolik k pramenné kritice zdroje. Tento sborník zejména v přínosu relací zahraničního moskevského vysílání lze dobře srovnat se sborníky vysílání londýnské exilové vlády, například se sborníky „Hovory k domovu“ J. Stránského (Borový Praha 1946) nebo „A nyní promluví Pavel Svatý...“ P. Drtiny (Žikeš Praha 1945) či se známou knihou J. Masaryka „Volá Londýn“ ( II. vydání Praha 1968.).
Obecně lze konstatovat – moskevská emigrace v podstatě koordinovala své akce s londýnskou emigrací a uznávala autoritu dr. Beneše jako ústředního představitele československého zahraničního odboje a jako presidenta státu ČSR v zahraničním exilu. Na koordinaci londýnského a moskevského exilového odboje se podílel lvím podílem velvyslanec ČSR v Moskvě, v exilu později v i Paříži a v Londýně, dr. Zdeněk Fierlinger. (Dnes bývá Zd. Fierlinger líčen některými historiky jako Benešův Mefistofeles, zavlékající Beneše do „moskevského bolševického agentství“. Pravda je - Fierlinger po roce 1948 se značně změnil, což také patrně vedlo před smrtí Beneše k rozchodu s ním.
(Fierlingera lze v opačném gardu v tomto srovnat s vývojem F. Peroutky, jenž se od nepřítele sudetů ještě v roce 1946 podle nás odbojářů změnil k roku 1953 v nepřítele Benešovy republiky a zradil ČSR příklonem k sudetům, podobně jako gen. Prchala, pod visitkou „společného boje proti komunismu“. Viz antipozice Peroutky v knihách „Tak nebo tak“ Borový 1947,str.71 kontra kniha F. D. Rašky „Opuštění bojovníci“, Academia Praha 2009, str.181-188, kde se Peroutka nepokrytě hlásí k návratu sudetů. Podle F. D. Rašky Peroutkův postoj k sudetům odmítl celý čs. exil v Německu. Toto nejsou citace autora referátu, nýbrž citace samotného F. Peroutky autorem Raškou. Toto je výslovně uvedeno na obranu před žalobou na ochranu osobnosti, jak jsme to viděli v případě procesu p. presidenta Zemana. Peroutkovy výroky existují, jsou doložitelné a autor referátu je nevytvořil. Patří k hanbě státu a jeho zákonů, že takto musí autor referovat, aby vyloučil žalobu proti své osobě.)
Nicméně každý objektivní historik positivista musí pro období od Mnichova až po osvobození ČSR hodnotit roli velvyslance Fierlingera jako zásadně pročeskoslovenskou, jako roli progresivní.
Dnes je téměř (záměrně?) zapomenuto, jak dr. Fierlinger statečně obhájil státoprávní pozici ČSR v Moskvě při okupaci ČSR 15. března 1939! Fierlinger vykonal státnický čin, který hodnotil jako velký přínos nejen SSSR, ale i Velká Británie! Byl to právě Fierlingerův protest proti nelegální a nelegitimní německé okupaci, který tehdy oficiálně z jeho funkce zazněl do celého světa. Dr. Fierlinger se manifestačně postavil proti velezrádnému chování dr. Háchy a dr. Chvalkovského jakožto samozvaných představitelů oktrojovaného protektorátu stejně, jako sám dr. Edvard Beneš. Je nutno připomenout, že SSSR jako první oficiální nótou protestoval proti okupaci ČSR, předanou tehdejšímu německému velvyslanci v Moskvě, von Schulenburgovi. S ním rovněž jednal dr. Fierlinger, jenž prohlásil, že neuznává vládu protektorátu, úřad velvyslance nevydá ani protektorátu ani III. říši, a funkčního pracovníka velvyslanectví dr. Rojíčka zbavuje funkce. Současně všechny úředníky, kteří nemohli nadále setrvat v loajalitě k ČSR z rodinných důvodů, (pomsta říše!) odeslal domů ze SSSR. Poté sice dočasně složil pro Moskvu funkci velvyslance, ale své memorandum poslal do všech západních zemí i do zemí třetího světa.
Dr. Fierlinger ve svém memorandu vycházel ze státoprávní podstaty okupace.
Jak podle dr. Beneše, tak podle dr. Fierlingera dr. Hácha i dr. Chvalkovský jednali při předání vlády země Hitlerovy proti článkům 64 a 65 tehdejší československé ústavy, a bez zmocnění lidu ČSR. Lhostejno, zdali pod nátlakem! Byla porušena zásada sebeurčení národů, která předpokládá svobodný projev vůle lidu, který nesmí být nahrazen podpisy jedné či dvou osobností, byť zastávaly i nejvyšší úřady! To samé obsahovala i oficiální nóta SSSR, která navíc připomínala, že na tuto zásadu se přečasto odvolávala sama německá vláda (!). SSSR v nótě zdůraznil též toto: Agresivní násilný postup německé vlády vytvořil nejen okupační stav v českých zemích,ale též na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde se též projevil i vpádem Maďarska. SSSR proto nemohl uznat okupaci českých zemí a maďarský vpád za legitimní a legální akt. Podle SSSR německý postup nejenže neodvrátil nebezpečí hrozby míru, nýbrž toto nebezpečí zvětšil. President Beneš v telegramu dr. Fierlingerovi sice připomenul, že zamýšlel zachovat vyslanectví pro další právní základnu odboje, nicméně vyjádřil přání ve všem postupovat v souladu s SSSR. Zd. Fierlinger též vyjádřil M. Litvinovovi zásadní nesouhlas s kolaboračním aktem Háchy a Chvalkovského. Poté Fierlinger zabezpečil hospodářský chod vyslanectví pro nejbližší dobu, zřekl se svého platu a výdaje na cesty do Paříže a Londýna hradil soukromě. Všichni pracovníci vyslanectví zůstávající v Moskvě, pak složili do rukou dr. Fierlngera slib věrnosti ČSR, tj. společné exilové akci neuznávající německou okupaci! Přitom dr. Fierlinger oficiálně oznámil zastupitelstvu SSSR omezenou úřední dovolenou. Přitom jej M. Litvinov požádal o srdečný pozdrav dr. Benešovi. Poté mu vyslanec Potěmkin sdělil kontakty na velvyslance SSSR Majského a Surice v Londýně, s nimiž měl nadále dr. Fierlinger spolupracovat na vytvoření vztahu s formující se čs. exilovou vládou. Před odjezdem z Moskvy se s dr. Fierlingerem rozloučila kulturní fronta význačných spisovatelů - Alexej Tolstoj, Fadějev, Kornejčuk a další. Rozloučení se účastnil prof. Nejedlý a dr. Šmeral, kteří zůstali v Moskvě, aby pokračovali v práci východní exilové skupiny odboje. Právě tehdy dr. Šmeral nastínil koncepci odboje jako široké národní fronty všech směrů a hnutí, která se nakonec uskutečnila.
Je třeba zdůraznit, že jak západní, tak východní exilová skupina čs. zahraničního odboje od počátku uznávala autoritu dr. Edvarda Beneše jakožto legitimního vrcholného představitele Státní rady a pozdější čs. exilové vlády. Nedošlo k žádnému rozkolu, naopak celou dobu trvání exilové a potom zahraniční vlády ČSR trvala tato nerozborná jednota.
Oficiálně se konstatovalo v obou hlavních odbojových skupinách, že dr. Beneš je nepopíratelným vedoucím osvobozovacího hnutí, a je uznáván všemi demokratickými a vojenskými organisacemi ČSR ve všech exilových zemích. Bylo prohlášeno, že politika zřízeného Národního výboru se opírá o jednotu demokratické fronty a o široké vrstvy lidu.
Zahraniční politika Národního výboru a exilové vlády spočívá na spolupráci s vládami U.S.A, Velké Británie, Francie a SSSR. Protože protektorát exilová čs. vláda neuznává, má za to, že trvá spojenecká smlouva s Francii a SSSR a SSSR je tudíž legitimním spojencem okupované ČSR. Toto prohlášení bylo velmi důležité – podmiňovalo právní legitimutu otváření zahraničních vojenských sborů v Británii, Francii i v SSSR.
Tento postulát vůči Mnichovu a vůči okupaci ČSR položil základ i pozdější právní normotvorbě a uznání právní kontinuity I. i III. republiky, s vyloučením právní legitimity tzv. „II. republiky“ a tzv. „Protektorátu Čechy a Morava“ a legitimity tzv. „Slovenského štátu“. Toto vše má zásadní státoprávní důležitost i pro dnes existující Českou republiku i pro Slovenskou republiku, jakožto nástupnické státy ČSR a později ČSFR. V opačném případě bychom patřili k poraženým státům a federátům tzv. Osy.
Nově utvořený Národní výbor rovněž zabezpečil zajištění zástupu ČSR ve Společnosti národů placením stálého příspěvku. V té věci Národní výbor požádal SSSR o podporu československého delegáta, aby mohlo být prosazeno uznání agrese III. říše proti ČSR dalším členy Společnosti národů.
To vše bylo roku 1939 a 1940 teprve v počátcích, a vyvstávaly pochyby, - které již tehdy vyjádřil dr. H. Ripka v Londýně, - o loajalitě Francie, jež zradila čs. spojenectví .Vyrůstalo tam protisovětské a protidemokratické hnutí, jež nakonec způsobilo pád Francie a vichistický protektorát.
Velký problém ve Francii představovaly určité slovenské skupiny, zmatené vyhlášením tzv. Slovenského štátu. K tomu přispívala spousta agentů gestapa ve Francii, kteří sledovali české a slovenské emigranty a připravovali se na jejich likvidaci za pomocí kolaborantů z protektorátu. Francie rovněž kladla překážky utváření čs. jednotek, a vojenským emigrantům ČSR nabízela jen Cizineckou legii, kde by museli sloužit často pod německými poddůstojníky (!).
Tyto problémy, díky dr. Benešovi a jeho spolupracovníkům, neměli emigranti v Británii ani v SSSR, ani na středním Východě, pokud nebyli ve francouzské sféře. Na tomto místě není možno vyčerpat veškeré problémy čs. druhoválečné emigrace. Poukázali jsme pouze na zásadní shody v činnosti jak londýnské, tak moskevské exilové skupiny, a to od samého počátku jejich existence. Přičemž málo známy jsou cesty koordinace jejich činnosti a příklad cest dr. Fierlingera je jednou ze zapomínaných skutečností. Byl to dobrý základ pro pozdější koordinaci vojenské složky odboje a pro spojení londýnského velení s pozdějším zformovaným armádním sborem plk. Ludvíka Svobody.
Všechny tyto zahraniční akce nejen vytvářely podmínky pro boj zahraničních jednotek v rámci spojeneckých armád, ale zabývaly se též otázkami budoucnosti osvobozeného státu a otázkami domácího odboje. Pro pozice okupované ČSR nejen doma,ale i v zahraničí Spojenců to byly otázky kardinální důležitosti.
Jak londýnský, tak moskevský exil se těmto otázkám po celou dobu okupace republiky věnovaly soustavně a metodicky. Proto také vysílání Londýna a Moskvy bylo v protektorátu trestáno smrtí, byly vymontovány krátkovlnné cívky z radiopřijímačů a na každém rozhlasovém přístroji visela varovná cedule „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ano i smrti!“ Protektorátní udavači sice měli žně, avšak tím se zájem porobeného obyvatelstva nezmenšoval, i přes hrůzné represe naopak narůstal.
Okruhy otázek našeho odboj, které sledovalo jak moskevské, tak londýnské vysílání pro protektorát se v podstatě kryly. Vedle zásadních přehledů vývoje válečných operací Spojenců na východní, africké i západní frontě se vysílání obou exilů věnovalo též zásadním otázkám organizace a jednoty domácího odboje. Neméně důležité byly i otázky týkající se vypořádání s domácími zrádci a kolaboranty včetně tzv. Sudetoněmců. Dále to v roce 1944 byly otázky vývoje a pokračování Slovenského národního povstání a otázky organizace osvobozeného státu a národních výborů. O tom v moskevském vysílání svědčily relace „Už Slovensko vstáva, púta si strháva“, „Hlavní úkoly národního odboje“, „O některých opatřeních na osvobozeném území republiky“nebo „Národní výbory“. V londýnském vysílání to opět byly relace „V jednotě je síla“, „Odpovědost německého národa za Reinharda Heydricha“, „Lidice opět budou žít“, „Obhajoba doktora Josefa Tiso“, „Varování quislingů“, „Výstraha zrádcům“, „Vlastenci i národovci“, „Banská Bystrica“, „Liga proti bolševismu“ nebo „Jak jsem viděl Sověty“.
Pokud se týče dnešní výkladů o odsunu a o tzv. Sudetoněmcích, relace obou exilů poskytují velmi mnoho dokladů o výstrahách kolaborantům a zrádcům všech kategorií - počínaje státním presidentem a konče posledním protektorátním četníkem, samozřejmě včetně čs. Němců i říšských Němců na čs.území za okupace -, že po vítězné válce budou postaveni před řádné soudy a komise, a budou vyšetřováni pro válečné zločiny, pro zradu ČSR a pro všestrannou kolaboraci s nepřítelem, agresorem III.říší. A byl to požadavek nikoli dr. Beneše ani samotné exilové čs. vlády, ale především nekomunistického domácího odboje! Nemůže být tudíž přijat výklad, že poválečná opatření proti Němcům, Maďarům, zrádcům, kolaborantům, gardistům, fašistům a osobám se Svatováclavskou orlicí byla jakousi „etnickou mstou, čistkou“ vyvolanou „pomstychtivým Benešem“! Tyto výmysly je nutno kategoricky vyloučit z výkladů seriózních historiků, přestože se od roku 1989 neustále vyskytují v domácí i zahraniční literatuře.
Typické příklady těchto lží o odsunu, dekretech, úloze čs.vlády při utváření propozic odsunu atd. lze najít např. v knize A. Bell-Fialkoffa, „Etnické čistky“ Praha 2003. Zvláště str. 9, 21, 49-51 aj. Autor zamlčuje úlohu britských kruhů včetně Chamberlaina při utváření tezí odsunu Němců a nepravdivě svaluje vinu za tyto akty výhradně na čs. vládu a to až k roku 1944(!), přičemž veškeré primární kroky Britů, A. Edena, W. Churchilla, a v U.S.A . F. D. Roosevelta, k odsunům Němců z ČSR, Polska, Maďarska a Rumunska, nevědecky a protihistoricky zamlčuje. Takto účelově zamlčená fakta pak nemohou sloužit jako protiargument k teoriím o „etnických čistkách“.
Právě o takové lživé výklady se pak mohli opírat politici jako president Havel, ministr Herman, pan dr. Pithart a kopa dalších politiků. Tyto antihistorické lži se pak mediálně masově šířily a marginální média mohou jen stěží konkurovat těmto masově šířením lžím vyvolávajícím zejména mladé generaci pocity jakési viny za odsun tzv. Sudetoněmců, jenž měl skutečné příčiny v jejich státozradě a vojenské velezradě ČSR. Toto prokázal i Norimberský soud (srv. B. Ečer, „Norimberský soud“, Orbis Praha 1946, nebo R. Kocourek, „Svět žaluje v Norimberku“, Borový Praha 1946), který se dnes v této věci vůbec necituje.
Trestuhodně se tolik let po II. světové válce zamlčuje fakt, že Sudetoněmci byli na Norimberském soudu souzeni podle amerického právního principu jako kolektivní spolčenci, jako zločinecká skupina, nikoli jako etnická skupina!
Dokonce i tak politicky korektně orientovaný výklad, Němcům jen mírně nakloněný, o Norimberském soudu, jaký představuje kniha J. J. Heydebreckera a J. Leeba „Norimberský soud“ přiznává zcela nepokrytě skupinovou vinu Henleinovy strany na zničení ČSR, a musí citovat americký, tzv. Aldermannův dokument o Sudetoněmcích, op. cit. Str. 253-255, aj.
Celý podíl Sudetoněmců na zradě ČSR naprosto manifestně dokumentuje kniha nezávislého švédského badatele A. Karlgrena, „Hitler – Henlein a československá tragédie“, české vydání Samec Praha 1945. Symbolicky v této knize vše zobrazují zde publikované fotografie „Hitler-Henlein – původci všeho zla“ na Berghofu, a „Hitler děkuje německým studentům za ozbrojenou pomoc při okupaci“ ČSR , a to na nádvoří Pražského hradu!
Nakonec uveďme ještě podíl dr. Beneše na dojednání a uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci poválečné spolupráci 12. prosince 1943 v Moskvě.
Tato smlouva měla klíčový význam pro osvobození Československa a záchranu jeho obyvatelstva před plánovaným vyvražděním a před totálním zničením měst, obcí a terénu ČSR, které nacisté plánovali v programu tzv. A R L Z.
Oproti tomu se dnes setkáváme s neustálým zkreslováním, napadáním a ostouzením této smlouvy nepřáteli ČSR a Benešovy republiky let 1945-1948. Na tomto místě uvedu z autopsie typický příklad. Při jednání o umístění pomníku dr. Beneše v Brně na rektorátu MU v diskusi se zástupci vlasteneckých organizací (byl jsem zástupce ČSBS Boskovice a jako jediný jsem měl na místě dokumenty o vztahu dr. Beneše k Brnu včetně zákona z r. 1937 o Vysokém učení technickém dr. Edvarda Beneše v Brně) napadl Benešovu smlouvu se SSSR emeritní Magnificence rektor MU prof. dr. S....., a pravil, že „Beneš si nezaslouží mít pomník v Brně, protože nemá vztah k městu a díky jeho objetí se Stalinem byly poškozeny tisíce českých rodin (!) Jakési afinity by snad mohly být k technice (!!)“.
Toto jsem jako jediný na místě uvedl na pravou míru a citoval potřebné dokumenty o vztahu Beneše k Brnu, o jeho návštěvě Kounicových kolejí, o jeho vztahu k brněnským Sokolům a skautům, apod. Dokonce jsem ukázal na místě jeho tištěnou přednášku „Sociologie techniky“ psanou pro brněnské studenty VUTEB, ze které se učil ještě můj otec. Citoval jsem zákon o názvu VUTEB z roku 1937 a ukázal jeho tisk. Zdůraznil jsem, že zákon zrušen nebyl a nedodržuje se. Zdůraznil jsem - dr. Beneš nedostal čestný doktorát od techniků „jen jako pozvánku na ples“, jako někteří současní presidenti. A jeho čestný doktorát VUTEB a MU vedle TGM, Nikoly Tesly a dalších celebrit. Po mém výkladu nastalo mrtvolné ticho akademiků. Na mou podporu pak krátce vystoupili dva docenti VUT. Technici. Z humanistů nikdo. Po jednání nám členům ČSOL a ČSBS nejvýznamnější účastník jednání, letec RAF, dnes generál Emil Boček, nositel řádu Bílého lva, pravil, že dr. Beneš byl jeho vrchní velitel, a on sám by si nikdy nedovolil ho tak napadat, jako to udělal pan rektor S.
Tak katastrofální nezájem o presidenta Beneše projevili zástupci z řad vysokoškolské inteligence v Brně. Jen tolik pro ilustraci nedávných poměrů v poznání významu presidenta Beneše pro naši republiku a státnost. O napadání pomníku dr. Beneše brněnskými Němci v této souvislosti se ani nebudu šířit, zabýval se tím i tisk.
Zpět k čs.-sovětské smlouvě z roku 1943.
Co znamenala čs.-sovětská smlouva z roku 1943 pro republiku? Především další státoprávní a státoobnovitelský mezník ve vztazích se sovětským vojenským spojencem,které Beneš – jak jsme ukázali – pěstoval už nejméně od roku 1935 na vyvážení vztahů se západem.
Smlouva z roku 1943 nevznikla ve vzduchoprázdnu. Navazovala plynule na spojeneckou smlouvu mezi ČSR a SSSR z 18. července 1941. Již tato smlouva znamenala se strany SSSR nejen uznání republiky jako rovnoprávného vojenského spojence, nýbrž také úplné uznání ČSR jako suverénního, právně existujícího státu. SSSR tak roku 1941 státoprávně pohřbil Mnichov. Pak následovalo uznání ČSR od jiných států.
Smlouva s SSSR z 12. prosince 1943 tento stav korunovala. Jeden z jejich článků zní následovně:
„Vysoké smluvní strany, dohodnuvše se vzájemně, že se sjednotí v politice trvalého přátelství a přátelství poválečné spolupráce, jakož i vzájemné pomoci, zavazují se poskytovati jedna druhé vojenskou i jinou pomoc a podporu všeho druhu v nynější válce proti Německu a všem těm státům, které jsou s ním spojeny v útočných činech v Evropě“ ( II. čs.odboj v SSSR, op. cit. Str.73.)
Uvědomme si – roku 1943 II. světová válka zdaleka nekončila. Ještě tu byly mnohé bitvy na východní i západní frontě. Ještě u byly porážky Spojenců v Itálii u Anzia a na Gótské linii. Ještě tu byla největší tanková bitva světa u Kurska. Následovala ofenziva nacistů v Ardennách po vylodění II. fronty – teprve po těchto událostech počal obrat na frontách a vítězný boj Spojenců na doražení nacistické a fašistické bestie. Toto vše pečetila nová smlouva republiky s SSSR – a toto záměrně zamlčují kritikové a nepřátelé dohody ČSR se Sovětským svazem.
Smlouva z roku 1943 plně legitimovala společný boj Svobodova čs. armádního sboru po boku Rudé armády počínaje Sokolovem a konče Liptovským Mikulášem a brněnskou a opavsko-ostravskou operací. Smlouva legitimovala pomoc SSSR Slovenskému národnímu povstání, které tak mohlo delší čas vázat fašistické divize, jež by byly jinak nasazeny na Balkáně a na sovětské frontě.
Benešův podíl na uzavření nové široké perspektivní spojenecké smlouvy s SSSR pochopitelně dodnes vyvolává kutou zášť a nevůli odpůrců legitimity ČSR a zejména Benešovy osvobozené republiky let 1945-1948. Jak jsme ukázali i na příkladu z Brna, president Beneš je dodnes znevažován a ostouzen za tuto spojeneckou smlouvu.
Za smlouvu, která doslova zachránila ČSR před velkogermánským zničením a před vyvražděním Čechů, Slováků, Židů i Romů. Na základě této spojenecké smlouvy za osvobození ČSR padlo 144 tisíc sovětských vojáků, 80 tisíc vojáků spojeneckého Rumunska po r.1944, a cca 20 tisíc čs.vojáků. Jejich památka a odkaz nesmí být zničen a zapomenut, stejně tak jako odkaz dr. Edvarda Beneše na osvobození ČSR z okovů velkogermánské hydry. Kdo poškozuje a znectívá tento odkaz presidenta Beneše a východních spojenců, poškozuje zájmy republiky a musí být odstraněn z národní i evropské politiky.
Připomeňme na závěr prognózu, nikoli proroctví dr. Edvarda Beneše, vyslovenou na shromáždění čs. osvobozených politických vězňů v roce 1945:
„Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenávat a povědět,co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou „očišťovací kampaní“.Neboť na válku z let 1938-1945 se nesmí zapomenout.
Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni, a mějte svá fakta, své záznamy a své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau,v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout. My Češi a Slováci, máme na to plné právo“ .(Komu sluší omluva, Erika, Praha 1992.)
President Budovatel dr. Edvard Beneš měl pravdu. Po sedmdesáti letech od války je to znova zde. Útok reakce na všech frontách pro „Novou Evropu“, pro „Nový světový řád.“
Citovaná literatura:
Beneš E., Odsun Němců z Československa. Dita Praha 1996.
Týž, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Orbis Praha 1948.
Týž, Pravda o Haagu. Reparační otázky likvidace světové války. Orbis Praha 1930.
Týž, Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa.
I.-III. Čin a orbis v Praze 1935.
Bell-Fialkoff A., Etnické čistky. Práh Praha 2003.
Brown M.D., Jak se jedná s demokraty. Britské ministerstvo zahraničí
a československá emigrace ve Velké Británii 1039-1945.
Beta-Dobrovský, Ševčík, Praha- Plzeň 2008.
Drtina P., A nyní promluví Pavel Svatý...Londýnské rozhlasové epištoly
z let 1940-1945. Žikeš Praha 1945.
Ečer B., Norimberský soud. Orbis Praha 1946.
Greel G., Voska E., Pikle a úklady Němců ve Spojených státech
v době před zasažením do války.
České vydání, sine anno, tisk uložen u autora referátu.
Grňa J., Sedm roků na domácí frontě. Blok Brno 1968.
Heydebrecker J.J. A Leeb J., Norimberský soud. Ikar Euromedia 2007.
Karlgren A., Hitler – Henlein a československá tragedie. Samec Praha 1945.
Kocourek R., Svět žaluje v Norimberku. Borový Praha 1946.
Komu sluší omluva. Češi a sudetští Němci. Dokumenty, fakta, svědectví.
Nakladatelství Erika Prague 1992.
Kopečný P. Domácí odboj na Moravě. Morava v boji proti fašismu, Brno 2008,.
str.13-33.
Kubelka A.,red., II. československý odboj v SSSR. S.V.K.T. Bratislava 1948.
Masaryk J., Volá Londýn. II.vydání, Praha 1968.
Peroutka F., Tak nebo tak. Fr. Borový Praha 1947.
Raška F.D., Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa
1949-1961. Academia Praha 2009.
Stránský J., Hovory k domovu. Fr.Borový v Praze 1946.
Pamětníci: Ing.Jan Krumbach, historik čs.letectví, expert Tech. muzea Brno
Ing. Miloslav Jaroš (Nickelli), npor. čs.armády, jezdecké dělostřelectvo
armádní gen. Emil Boček, letec RAF : jednání o soše dr.Beneše na MU
autor referátu. - jednání o soše dr. Beneše na MU Brno