České národní listy

Edvard Beneš a čs. státnost I

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

V tomto rozboru se nezabývám podrobným líčením  Benešovy účasti na odboji I. ani II. světové války. Soustředím se na momenty a mezníky Benešovy činnosti a na předpoklady jeho osobnosti pro vznik ochranu a obnovu naší novodobé republikánské státnosti.

Jak známo, ústředními osobnostmi, které přispěly lvím podílem ke vzniku novodobé republiky, byli TGM, E. Beneš a M.R. Štefánik. Zatímco TGM a Beneš tvořili ideový a organizační tandem, Štefánik postupoval v mnohém odlišně. Jestliže TGM opustil svou původně monarchistickou rekonstrukci československé státnosti, u Beneše to bylo republikánství od počátku, avšak u Štefánika byl monarchismus jaksi zaryt značnou dobu, a teprve z nezbytnosti přistoupil ke koncepci republiky.

Nemá smysl bádat, proč Štefánik zastával monarchismus, zdali to bylo pro jeho kontakty se šlechtickou Itálií a Francii, anebo výchovou, či z jiných důvodů. Tím se zabývají psychologizující filosofové dějin a politruci. Historie nezná kdyby a Štefánik objektivně přispěl k republikánské podstatě nového státu.

Naproti tomu Beneš od počátku své politické dráhy uvažoval republikánský koncept československé státnosti. Měl k tomu i předpoklady -  rolnický původ, studia v republikánské Francii, národnostní a sociální vyhraněnost, socialistický světonázor a spolupráci se socialisty všech typů.

Uvedu  zásadní momenty Benešovy činnosti pro vznik ČSR.

První moment -  ilegální revoluční činnost pro zbudování ČSR

Beneš se s TGM zapojil do ilegality okamžitě od výbuchu I. světové války. Tato válka se odlišovala ode všech předchozích jak svým charakterem, tak svým rozsahem. Rozsahem se dala srovnat jen s předchozími napoleonskými válkami a předčila válku třicetiletou. Tato imperialistická válka o přerozdělení světového panství, byla současně v Evropě i Asii válkou protinárodní, protilidovou, válkou třídní - a proto zákonitě podpořila sociální revoluce, zrající již předtím.

V českých zemích válku odlišně přijaly masy na jedné straně a političtí předáci na straně druhé. Obyvatelé a zejména rekruti projevili živelný odpor proti dobyvačné protislovanské a protilidové válce. Politici doma zhusta kolaborovali. Klasické příklady lidová strana a sociální demokracie. Produkovali samá prohlášení loajality k Habsburkům. To si uvědomili především jak TGM, tak Beneš.

Zatímco předáci českých politických stran byli umrtveni nebo zastrašeni a nuceni k otrocké loajalitě monarchii, TGM a Beneš si uvědomili historický předěl v odporu českého národa v monarchii. Bylo to teď nebo nikdy. Uvědomili si to na  příkladech českých branců monarchie, kteří se sami vzepřeli službě pro Habsburky. Proto zahájili sami bez podpory jiných politiků ilegální akce doma a v zahraničí. Doma Maffii, v zahraničí československé výbory. Doma i v zahraničí se přidali představitelé korporací, (zejména Sokol a dělnické spolky) nikoli stran. Zároveň si uvědomili nutnost exilu před rakouskými orgány. To se stalo přes Švýcary a později přes Srbsko. Beneš měl například srbský pas. Tam počínají první politické kontakty Jihoslovanů v boji proti Rakousku.

Beneš souhlasil s konceptem TGM, jež byl zpočátku konceptem dvou hlavních azimutů odboje – odboje s ruskou kartou a současně se západní kartou. Ovšem nesmíme se domýšlet, že zahraniční odbojová činnost Edvarda Beneše mířila pouze do dvou zemí – do Francie a do Ruska. Opět je pravdou opak. Beneš jako pravý moderní diplomat, pracující nejen s kabinety mocných, ale i s veřejným míněním, a jako socialista ctící smýšlení všech lidových tříd, rozvinul na svou dobu unikátní zpravodajskou a propagační síť. Stačí jen jmenovat země, kde tato jím organizovaná a koordinovaná síť pracovala. Byly to tyto země:

Dohoda –  Francie,  Kanada, Itálie (II. etapa), Velká Británie, Černá Hora, Srbsko, Rumunsko (II. etapa) U.S.A. (II. etapa), Polsko: Neutrálové – Belgie, Holandsko, Španělsko, Švýcarsko, U.S.A. (I. etapa), Vatikán ( srv. Beneš E., Světová válka I., např. str. 99-170, 177 ad.) Tato síť nepracovala pouze propagandisticky a zpravodajsky, ale též kontrašpionážně ve prospěch Dohody. Typickým příkladem je kontrarozvědka kpt. Emanuela E. Vosky v U.S.A. Přínos československé kontrarozvědky, odhalující obrovské sabotáže Němců a Rakušanů proti americké námořní síle, proti americkému válečnému průmyslu, a proti Velké Británii podporou irských iredentistů ve prospěch Německa, prokázala i oficiální úřední zpráva departementu U.S.A.(„Pikle a úklady Němců ve Spojených státech v době před zasažením do války“, G. Greel ministr zahraniční,války a námořnictva, spoluautor kpt. E. E. Voska. České vyd. zprávy uloženo u autora.) Byl to přímý spolupracovník E. Beneše. Dále, přínos Beneše pro organizaci legií jak ve Francii, v Srbsku, dobrovolníků v Kanadě a U.S.A a pro vytvoření italských legií spolu se Štefánikem je nepopiratelný, zatímco v Rusku legie spoluorganizovali Dürych, Svatkovský, po pádu monarchie TGM, později gen.Janin, a Štefánik.

Ovšem zrod ruských legií a jejich struktury je na samostatný rozbor, včetně zrodu vlastních velení a jejich anabase pod vlastním pořádkem. (Vojcechovský, Švec, Gajda velitelé „pravicových“ legií, Skoták atd. velitelé „levicových“ legií atd.)

Druhý moment – zásah E. Beneše  pro celistvost ČSR ve válce o Těšínsko a o jižní Slovensko

 Nová ČSR (tehdy RČS) měla od počátku vzniku územní problémy s Polskem o Těšínsko a s Maďarskem o jižní Slovensko. V těchto konfliktech byla ČSR napadeným státem  - nikoli agresorem. Zatímco u Těšínska trvala vojenská srážka s polskou ultrapravicí pouze pár dnů, v případě střetu s Uhry šlo o skutečnou válku. V Uhrách došlo k paradoxu spojení nespojitelného – proletářské vlády Bély Kuhna s  velkostatkářskou fašistickou pravicí Bethlena a Horthyho. Sociálně demokratická Károlyiho vláda tam padla a Uhři postoupili až k Trnavě. Využili rozpadlé Mackensenovy německouherské armády ze zaniklých monarchií. Dr. Beneš v obou případech diplomaticky zasáhl k prospěchu republiky a ke stabilizaci hranic, které od této doby až do Mnichova a vídeňské arbitráže zůstaly neporušeny. Dr. Beneš se takto zasloužil o integritu státu v jeho vzniku. Beneš již tehdy dobře věděl, že je nesmyslné a nemožné vystupovat vojensky proti mocnostem Dohody a využil zájmu Francie a Itálie na stabilizaci hranic středovýchodní a jihovýchodní Evropy. Vojska Itálie a Francie ( pod velením gen.Diaze a Francheta d‘ Esperey) operovala jak na rumunské, tak na srbské hranici Uher, aby zabránila instalaci tzv. Velkouherska jako nástupníka habsburské monarchie. Toto nepochopila „proletářská“ Kuhnova vláda, paradoxně spojená s velkostatkáři - a proto padla i s filiálkou Janouškovy republiky rad pro východní Slovensko, která však měla sídlo v Pešti(!) Toto byla trockistická revolta, jíž nepřál ani prozíravý Lenin. Sovětské Rusko Kuhna nepodpořilo. Kuhn nechápal specifiku československých poměrů, které byly odlišné jak od Německa, tak i od Uher a Rakouska. Maďarská avanturistická vláda počítala s povstáním v Čechách, jež se nekonalo, i když sociální demokracie nabádala ke spojení s Kuhnovou revolucí. Dr. Beneš jednak požádal dohodové mocnosti o posílení  slabého, tehdy doma téměř neexistujícího vojska, a přímo Dohodu o vojenskou podporu. V obou případech nařídil domácí mobilizaci, která vyvolala nevlídné mručení sociální demokracie. (V soc.demokracii kvůli tomu vznikl rozpor mezi Šmeralem a Bechyněm.). Vojenský nepoměr Uhrů a Čechoslováků bil Dohodu do očí. Proti 80ti tisícové uherské armádě postavili Čechoslováci v prvním sledu jen 1000 střelců, pár důstojníků a 4 kulomety! Když ministr obrany Klofáč objednal ve Škodovce kanóny pro Slovensko, obořila se naň sociální demokracie, že zavádí militarismus (!).Teprve později došlo k posílení československého vznikajícího vojska a k doplnění důstojnického sboru o italskou a francouzskou složku. (Celá síla čs.armády – legie – byly stále za hranicemi, psal se rok 1919). Dohoda podle mírové konference již za Károlyiho vlády pověřila gen. d´ Espereye sdělit Uhrům toto: 1. Uherská vláda zastupuje pouze Maďary. 2. Uhři mají jednat s ČSR, nikoli jen s Čechy 3. Uhři nejsou neutrálové, šli s Německem a budou s ním potrestáni. Dohoda zdůvodnila převzetí jižních hranic ČSR takto: Uherská vláda vyslala na Slovensko vojsko, které vyloupilo slovenská území, zajalo obyvatele loajální k ČSR, vyvraždilo nebo vyhnalo čs. obsazovací oddíly. ČSR je stát uznaný Dohodou za spojenecký. Jako takový má právo obsazovat území uznaná dohodou za odstoupená ČSR. ( Viz Vyxovo memorandum.)

Válka po zásahu dohody a po memorandu plk.Vyxe Uhrám skončila ve prospěch ČSR. Maďaři to nikdy neuznali, celá 30. léta provokovali  (akce lorda Rothemera) a za Mnichova znovu uloupili jižní hranici ČSR. Beneš však za války znovu obhájil jižní hranice Slovenska, a proto celá ČSR mohla být osvobozena v původních hranicích.  Maďaři opět sdíleli osud poraženého státu.

Nakonec sluší podotknout k momentu II. světové války, že dr. Beneš se zasloužil též o SNP koordinací vojenských složek se SSSR. Kdyby nebylo SNP, nebylo by legitimního důvodu osvobozovat „Slovenský štát“ zločince Tisa. Slovensko by patřilo s Maďarskem k poraženým státům. Toto si nechtějí připustit dnešní pohrobci tzv. „Slovenského štátu“, fašistického federáta III. reichu. Toto patří k útoku tzv. nové reakce na republiku, o kterém ve své prognóze hovořil Edvard Beneš již roku 1945!

Třetí moment – Benešova zásluha o reparační vyrovnání v Haagu

 O Benešových aktivitách na reparačních konferencích I. světové války se dnes vůbec nehovoří a je jisté, že to souvisí s celkovým postojem Benešových zahraničních i domácích nepřátel k jeho odkazu.

Československá republika (zvaná tak až ve 30tých letech, předtím Republika Československá, zkratkou RČS) se ocitla po založení v nelehké hospodářské i politické situaci. Jako jediný stát středovýchodní Evropy měla jak právní tak faktický status  republikánsko demokratického zřízení. Byla obklopena státy, jejichž faktický status byl demokratické formě washingtonského typu vzdálenější než nejbližší galaxie.

Polsko bylo stát šlechticko plukovnické  stavovské vlády s formálním presidentem. S ČSR bylo krátce ve válečném stavu o Těšínsko a zásluhou Beneše bylo vše urovnáno.

Německo zůstávalo poraženou říší, o jejíž státní formě se jednalo i ve Versailles, a následná výmarská republika byla karikaturou washingtonského typu demokracie (také tak skončila).

Uhry na to byly ještě hůře –  po karlistických avantýrách a porážce Kuhnovy vlády bylo nastoleno tzv. klerofašistické  regentství Horthyho a Bethlena. Poražené Rakousko transformované ve formální republiku skončilo po porážce sociální demokracie Dolfussovou klerofašistickou diktaturou drženou fašistickým Heimwehrem pod velením knížete Starhemberga, který například  svými kanóny rozstřílel Marxovy domy ve Vídni (pro naše reálie zajímavost – byl to adoptivní otec starohraběnky Marilis Salmové, dnešní restituentky!). Dolfuss – mouřenín Mussoliniho, nakonec došel krvavé odměny, když jej zavraždil sudetský moravský Němec Planetta při nacistickém puči.

Polsko, Maďarsko i Rakousko se shlížely v instalovaném fašistickém režimu Benita Mussoliniho v Itálii, a na ČSR shlížely značně nevraživě.

Dr. Beneš vynaložil obrovské úsilí na stabilizaci právního a hospodářského postavení ČSR v tomto obklíčení. Nejdříve stabilizoval poměry s Rakouskem, kde dosáhl na základě konference v Haagu vyrovnání vzájemných dluhů  do téměř  nulitní podoby.

Podobně se zdařilo vyrovnání sporů s Polskem.

Otevřeným problémem zůstavalo poražené a věčně nepřátelské Maďarsko. Uhry chápaly Versailles, Saint-Germain a Trianon jako nespravedlivé pokořující  diktáty Dohody. Maďarsko nikdy neuznalo odebraná území Podkarpatské Rusi, Sedmihradska a neustále nárokovalo i srbskou Vojvodinu. Nechtělo platit žádné reparace, i přes varování dohodového generála d‘Espereye, jenž pravil: „Šli jste s Německem, a s Německem budete potrestáni!“ Beneš při reparační konferenci v Haagu nejenže dosáhl uznání maďarského dluhu,ale též nároků ČSR na platby vyrovnávacích poplatků. Přitom stál proti obrovské frontě bankéřů, právníku a politiků jak poražených mocností, tak i proti některým zájmům západních kapitalistů, kterým šlo o zahlazování následků I. války a obnovení přelivu kapitálu do poražených států.

Když Beneš po úspěšných jednáních v Haagu informoval sněmovnu o provedených státních aktech, setkal se – jak je u nás permanentně zvykem – nejen s oceněním, ale též s účelovou kritikou některých stran sympatizujících s velkostatkářskými kruhy zahraničí. Reparační řízení se totiž dotýkala i poválečných reforem pozemkových majetků. A postižení se ozývali. A reagovali i nepřátelsky vůči státu – neplacením daní. Tak například Řád Německých rytířů ČSR nezaplatil na 20 milionů korun zlaté měny na daních, několik milionů na daních nezaplatil kníže Salm v Rájci, atd. A to jak u nás, tak ponejvíce v Polsku a Maďarsku. U nás byly pozemkové reformy provedeny nejúspěšněji – a to i na Podkarpatské Rusi -  a moc habsburské šlechty byla značně okleštěna, stejně jako majetková moc římské církve. Tak tomu nebylo ani v Polsku ani v Uhrách.

Tyto pozemkové reformy I. ČSR u nás byly narušeny teprve až stávajícím restitučním zákonem o tzv. církevních restitucích, jež restitucemi de facto nebyly. Lze je nazvat hyperbolicky „II. pobělohorskými restauracemi“. Budoucí historikové, ekonomové a právníci by teprve měli řádně analyzovat celý dosah tohoto negativního dějinného procesu v republice, který vedl od správně nastavené linie Washingtonské deklarace až k současným církevním restauracím, jež zpochybnily celý základ pozemkových a majetkových reforem I. ČSR. Zde je destruktivní role polistopadového režimu prvořadým fenoménem bádání – a pro oponenty zdůrazňuji, nejde o žádný „ideologický bolševismus“, pouze o objektivní positivistické pekařovské zpracování  restituční a reformační tematiky. Ostatně celou problematiku již dávno shrnul velmi výstižně sám president Beneš v publikaci „Pravda o Haagu. Reparační otázky likvidace světové války“, Orbis Praha 1930, 56 str.  Stojí za to ocitovat některé pasáže této publikace, na kterou tendenční medialisté a političtí prinitivové dnešních časů dávno zapomněli. Citujme dr. Beneše z jeho práce z roku 1930:

„Likvidace minulosti. Pozemková reforma.

Po této stránce byli jsme uspokojeni úplně. Do jisté míry byla však pro nás ještě důležitější otázka likvidace minulosti. Rozdělením bývalého maďarského území ve prospěch státu Malé Dohody vznikly mezi Maďarskem a těmito státy nespočetné otázky rázu finančního a hospodářského. Byly rozděleny obce, okresy, župy, rozmanité hospodářské společnosti, družstva, kolektivity a právnické osoby a všecko jejich jmění, byly rozděleny diecése a jejich církevní statky a byla provedena pozemková reforma.  Všechny tyto otázky byly upraveny sumárně smlouvou trianonskou a specielně některými jejími články. K vyřízení detailnímu a právně spravedlivému zřízen byl známý smíšený arbitrážní soud československo-maďarský, jihoslovansko-maďarský a rumunsko-maďarský, které měly rozsuzovati vznikléz toho finanční spory.

Tyto spory probírají se už několik let před řečenými soudy, je jich na tisíce a jde v nich o veliká miliardová jmění. Mají hluboký vliv na vzájemný poměr těchto států a způsobují těžké politické nesnáze: jestliže jsme se nemohli dosud s Maďarskem dosti sblížit, tyto otázky mají na tom velmi značný podíl.

Nyní v Haagu přišel okamžik, kdy bylo možno pokusit se tyto věci likvidovati. Maďarsko žádalo se strany naší koncese při definitivním určení svých povinností reparačních. Souhlasili jsme s mírnějším určením sumy platů maďarských, ale jako podmínku jsme kladli vyřešení těžkých a nepříjemných pozůstatků války a mírových smluv. Na podmínce té jsme trvali, i když ministerský předseda Bethlen chtěl původně řešit jen otázku pozemkové reformy, a když některé velmoci, chtějíce dojíti s Maďarskem k částečné dohodě, klonily se k řešení kompromisnímu.

Odmítli jsme i velmocím přistoupiti na takový komprois a v plenárním sezení zástupců Malé Dohody s velmocemi postupně Marinkovič, Titulesco i já odmítli jsme podepsati Youngův plán, nebude-li vyřešen celý problém maďarský. Velmoci pak pochopily plně naše stanovisko a učinily dost důrazný nátlak na Maďarsko: všechny bez výjimky – i Itálie – přijaly pak jako správné stanovisko Malé Dohody, že v Haagu musí býti vyřešeno vše“ ( Beneš, opus cit., str. 29-31).

Již jen tato malá ukázka dokládá, jaké obrovské úsilí dr. Beneš věnoval otázkám  obrany revoluční pozemkové reformy vůči atakům válečného Maďarska a vůči kompromisům velmocí, které by mohlo znamenat trvalé poškození ČSR jak po stránce hospodářské, tak i vnitropolitické a zahraničně politické.

Musíme nakonec znovu zdůraznit to, že pozemková reforma spojená s reparacemi poražených centrálních mocností znamenala doslova revoluční předěl v historii našeho státu! I proto tyto státoprávní akty I. ČSR vyvolávaly takový odpor a doslova politickou nenávist poražených států, a Mnichov a vídeňská arbitráž se pak staly jejich nástroji odplaty a politické pomsty.

Dnes se totéž děje pod rouškou tzv. restitucí, kdy se určitým skupinám a třídám likvidovaným po II. světové válce dekretálním a postupimsko-pařížským systémem dostává neuvěřitelných privilegií, neslučitelných jak s Washingtonskou deklarací, tak s Haagem a poválečným pořádkem osvobozeného Československa. I z tohoto hlediska je Benešova státotvorná politika naprosto jednoznačně pozitivní v rámci spravedlivých potřeb ČSR – a i proto jej dnes tak nepravdivě, vylhaně a zkresleně napadají někteří současní politici, jako příkladně pánové Hermanové nebo Pithartové.

Čtvrtý moment – Benešova politika kolektivní bezpečnosti, první smlouva s SSSR

Edvard Beneš již od počátku 20tých let usiloval o zabezpečení integrity republiky politikou, která se měla opírat o kolektivní bezpečnost v Evropě. Neváhal v tomto směru činit návrhy samozřejmě  ani nejbližším sousedům republiky – přestože tyto státy trvaly na svých neutrálních nebo nepřátelských postojích k novému státu.

V případě Rakouska zde Benešova politika v podstatě uspěla, a to i přes celkovou klerofašizující tendenci pozdějšího Dolfussova režimu. I nástupnické Rakousko se totiž cítilo ohrožováno agresivním expansionismem Německa – což se nakonec i děsivě naplnilo anšlusem.

Další návrhy politika Beneše směřovaly k Polsku. Beneš dobře věděl, jak by bylo důležité mít zabezpečenu alespoň část severního pohraničí vůči německé agresi. Beneš to činil nejen přímo s polskou stranou, ale také ve Společnosti národů. Již tam minimálně od roku 1931 uplatňoval politiku evropské kolektivní bezpečnosti. Byla to stejná politika jako politika sovětského zástupce Litvínova. Varoval Italy před podporou Hitlera a na půdě Společnosti národů navrhoval ministru Beckovi neutralit

aci vzájemných polsko-československých hranic a přípravu vojenské spolupráce proti Hitlerovi. Před Hitlerem varoval dokonce i tehdejšího předsedu výmarské vlády kancléře Brüninga. Současně od roku 1932 se připravoval i na druhou variantu – na vojenskou obranu republiky, když udělil pokyny k výstavbě obrany hranic náčelníku genštábu a ministru obrany Bradáčovi. Dával čtyři roky na přípravu obrany státu. Předpokládal tehdy počátek krize a útoku do roku 1937 – a nemýlil se.

Jednání s Polskem o společné obraně žel byla neúspěšná, pro naprostý nezájem polské strany. I když Beneš vyvinul nesmírné úsilí o smlouvu s Poláky, dokonce za pomoci  ministra Raczyňského, premiér Beck vše odmítl a nasměroval Polsko na pakt o neútočení s Německem.

Když vyslanec Grzybowski přišel do Prahy 27. ledna 1934 oznámit ČSR pakt s Německem, ministr Beneš mu pravil: „...opouštíte frontu Ženevy a dáváte možnost  Německu odůvodňovat jeho expansivní politiku protiženevskou. ...tím je celý tzv. francouzský systém evropské bezpečnosti znehodnocen a naše společná východní fronta proti německé útočnosti znemožněna“.

Vyslanec Grzybowski jen chabě argumentoval, že Anglii a Francii se musí „dát najevo, že Polsko může jít také svými vlastními cestami“. Víme, jak „vlastní polská cesta“ poté dopadla – , paktem s Německem jako cárem papíru a katastrofální porážkou Polska s neméně katastrofálními následky pro polský národ.

Když Beneš viděl, kam se řítí  smlouvání západních velmocí s Hitlerem (tehdy se formoval tzv. Pakt čtyř – Itálie, Německa, Francie a Británie k rozhodování o Evropě), kdy politika evropské bezpečnosti byla západem  definitivně opuštěna po zavraždění ministra Barthoua a krále Alexandra v Marseille, obrátil své snahy o zabezpečení ČSR též k SSSR. Intensivní styky po této linii vedl od roku 1935, což současně vyvolávalo nevůli západních politických kruhů a tiskové protičeskoslovenské kampaně v západním tisku.

Beneš v této linii navazoval na TGM, s nímž zastával stanovisko neisolovat SSSR a nevyvolávat tak jeho nucené sbližování s Německem. Tuto linii TGM a Beneš zastávali již od Janovské konference roku 1922. Proto Beneš považoval za trumf čs. politiky provázené sice odporem čs. pravice („Beneš – židobolševik! Beneš - židozednář!“) vstup SSSR do Společnosti národu 18.září 1934.  Beneš dobře věděl, jaká je skutečná síla SSSR, který propaganda západu neustále líčila jako „kolos na hliněných nohou“. Věděl, že pověsti o „vnitrostátním převratu“ nemají reálný základ, jsou jen zbožným přáním západních  zuřivých antikomunistů, a uvědomoval si přínos dvou pětiletek pro zesílení sovětského průmyslu a hospodářství. Potvrdil si to též při své návštěvě SSSR 6.-17. června 1935.

Beneš byl jediný z československých politiků, který od počátku analyzoval nacismus přesně a pravdivě. Sám o tom praví:

„Když v říjnu roku 1933 nacistické Německo odešlo z odzbrojovací konference a ze Společnosti národů, přiznal jsem si, že je s politikou všeobecné dohody konec, a že v Evropě jdeme téměř nezadržitelně do hrozného válečného konfliktu. Tehdejší zástupce Německa na odzbrojovací konferenci, velvyslanec Nadolny, při svém odchodu ze Ženevy v říjnu 1933 mi to na přímou otázku jasně doznal, dodávaje, že poslední krok Hitlerův, tj. odchod Německa ze Ženevy je „šílenstvím, a že je to začátek nové hrozné tragedie a opětného pádu Německa“.

Toto potvrdil dr. Beneši sám tehdejší německý velvyslanec! Toto a celkový charakter německého hitlerismu, jeho agresivní touha po „Lebensraumu“ a jeho žvásty o „Herrenvolku“, dávaly dr. Beneši jasnou představu, že v Německu už dávno nejde jen o dva politické tábory, nýbrž o dva naprosto rozdílné a nesmiřitelné světy, které se nakonec spolu srazí.

Kam Beneš v této situaci kladl pozici SSSR? Beneš zásadně nesouhlasil s isolační politikou Západu vůči SSSR.  Stejně jako předtím TGM.  Stanovisko TGM i Beneše bylo jednoznačné  –  SSSR  nelze vylučovat z evropské spolupráce!  Jinak hrozí nátlak SSSR do náruče Německa, což by pro Evropu i zejména pro ČSR mohlo znamenat smrtelné nebezpečí. Bohužel toto se nakonec   stalo.  Prvními nešťastnými aktéry tohoto neblahého vývoje byli Poláci svým paktem o neútočení s Německem, když historicky předešli  dne 26. ledna 1934 pakt Molotov-Ribbentropp, o čemž se dnes politicky korektně mlčí. Jak asi bylo Polákům v roce 1939, když Hitler jediným povelem útoku na Polsko a výstřely křižníku Schleswig-Holstein v Gdaňsku roztrhal polsko-německý pakt o neútočení na cáry?

Beneš vykonal pro vztahy s Polskem maximum a dočkal se hrubého nevděku, doslova diplomatické zrady. Beneš to charakterizovat v pamětech takto:

„Pilsudski patrně chápal, že politika dohody s demokratickým Československem je neslučitelná s nedemokratickými a nesociálními tendencemi jeho polofašistického režimu polského, podporovaného polskou aristokracií a reakci“.

Pilsudského režim si zvolil přesně tak, jak to nakonec pravil Churchill o Británii – nejprve zvolil hanbu paktu s Hitlerem a nakonec válku s Hitlerem. Osamělou válku bez faktických spojenců, kterou musel prohrát a prohrál.

Zde dnešní nepřátelé Beneše neustále opakují mantru o „statečném Polsku, jež se bránilo, a o kapitulaci ČSR z Benešovy viny.“

Znají tito  podjatí, reálie pomíjející  kritikové, vůbec výsledky německé agrese proti Polsku? Polsko bylo bez kolektivní pomoci západu i východu nebranitelné a prokázalo se to za necelé tři týdny. Přitom Polsko mělo větší armádu než ČSR a její letectvo na tom bylo paradoxně lépe, než československé.  (V řadách letců bojovali s Poláky i první čs. zahraniční letci Svobodova sboru.) Západ opět zklamal a podpořil Poláky jen ústy, nikoli skutky. A pomoc SSSR si reakcionářské Polsko zakázalo samo. Všechny hrdinské oběti osamocených zrazených Poláků utopil III. reich v krvi a hrůzách takzvaného Generálního gouvernementu pod katanem H. Frankem. Poláci pak museli postupovat stejně jako Čechoslováci – exilovou vládou v Londýně, zahraničním vojskem na západě i na východě, a krvavým, politicky rozpolceným domácím odbojem. Rozpolceným daleko více, nežli odboj československý!

Co učinil Beneš pro navázání vztahu s SSSR?

Již 30. května 1935 odešla z ČSR na popud dr. Beneše oficiální vojenská delegace vedené gen. Fajfrem a navázala první leteckou spolupráci s Moskvou. Recipročně ČSR navštívila sovětská vojenská delegace pod gen. Šapošnikovem, zúčastnila se našich prvních velkých manévrů Na to v září 1935 odjela do SSSR velká vojenská delegace pod gen. Krejčím na velké manévry Rudé armády. Gen. Krejčí hodnotil Rudou armádu takto:

„Rudá armáda, její disciplína, její vysoká úroveň morální a její motomechanická výzbroj, je také novou vírou ruského člověka, a že činorodá práce vlády a její bezpříkladné úsilí, jakož i síla sovětského vojáka musí vzbudit obdiv u každého vojenského odborníka“.

Ovšem – což bylo pro Západ typické – nikdo tomuto československému hodnocení sovětské armády nevěřil.

Tyto kontakty byly dále posilovány návštěvami sovětských novinářů u nás, vzájemnými informačními kontakty čs. a sovětské armády a konsultacemi u ruských velvyslanců, kteří veřejně informovali o přípravách národů v československém sousedství na „vojenská dobrodružství velkého stylu a porobení sousedních národů“.

Tyto československo-sovětské aktivity ovšem na druhé straně vyvolávaly kutý odpor a nevlídné mručení německé a maďarské propagandy. Ta označovala ČSR za „hlavního šiřitele bolševismu v Evropě“, za „letadlovou loď bolševiků“ atd., a tím ovlivňovala západní kruhy a média.

Již tehdy se projevila absolutní neochota Západu – tj. zejména Francie vázané s ČSR spojeneckou smlouvou! - přispět k politice kolektivní bezpečnosti proti německému agresoru. Tak například sovětský velvyslanec žádal čs. vládu o intervenci ve Francii, aby Francie poskytla SSSR některé zbrojní systémy pro loďstvo, aby SSSR mohl lépe čelit námořní agresi Německa. Francie ovšem tyto požadavky ignorovala a jen přispěla k další beztrestné akceleraci německé válečné síly. Za tohoto stavu ČSR se snažila učinit alespoň maximum možné spolupráce se SSSR v otázkách kolektivní obrany. Ze strany ČSR to byly specielní dodávky zbraní, které SSSR nemohl obdržet od Francie. Dále to byly výměny dočasných armádních misí ke koordinaci obranných opatření. V létě 1937 sovětská mise konala inspekci dobudovaných opevnění a letecké pohotovosti. V otázce letecké obrany SSSR došlo k dohodě o pomoci sovětského letectva v případě napadení ČSR. Šlo také o dobudování letišť pro přelety sovětských vzdušných sil. Mise pokračovaly i v roce 1938 -  zejména zpravodajská mise Fr. Moravce a gen. Husárka.

Zde se konstatoval závažný nedostatek na straně ČSR – ani opevnění ani letiště nebyla v roce 1938 dobudována. Hitlerovy přípravy agrese předběhly čs. vojenské přípravy o několik let. Obranu celé hranice nebylo možno komplexní zabezpečit – otevřená zůstala zejména jihomoravská  a  jihoslovenská hranice, kde se teprve budovaly první pevnůstky systému ŘOP.

Rovněž výzbroj letectva nebyla srovnatelná s německou armádou. Je nutno odmítnout legendy  o  komplexní skvělé výzbroji čs. armády v porovnání s Německem. Jde převážně o vojenskou latinu a mytologii. Podle experta čs. letectví Ing. Krumbacha jsme neměli proti německé stíhačce ME 109 E vlastně co postavit. Čs. základní stíhač dvojplošník Avia 534 nemohl svými parametry soutěžit s Me 109 ani rychlostí, ani výzbrojí. Ve střemhlavém letu se mu trhal při rychlosti 390 km potah křídla.  Me 109 dosahoval rychlosti 510 km a měl kanon ráže 20 mm.  Motor Avie 534 Hispano-Suiza Ydrs nemohl konkurovat Messerschmidtu. Nakonec po okupaci ČSR tyto stroje sloužily pouze ve federátských armádách Bulharska, Rumunska a baltských států. ČSR také neměla ani jeden střední nebo těžký tank a lehké tanky čekal po okupaci stejný osud jako letouny. Stejně tak výzbroj například jezdeckého dělostřelectva kanonem vzor 30 nestačila na těžké tanky. Dokonalá výzbroj  některých našich dobudovaných pevností sama nestačila nepřítele zadržet. Pevností bylo málo a navíc všechny nebyly dovybaveny. Měly být dostavěny teprve roku 1946!

Válečná obrana ČSR tak byla možná jen v součinnosti spojenců, a když Francie zradila spojenecký závazek, bylo z vojenského hlediska rozhodnuto. Podle pamětníků, důstojníků čs. armády, byla obrana republiky proponována na 10 dnů až tři týdny do příchodu spojeneckých armád.  Tato realita předurčovala možnosti vojenské obrany ČSR a dnešní teorie o jakési „zbabělosti a neodpovědnosti velení ČSR včetně presidenta Beneše“ patří do říše výmyslů a nepravd. Je dobře známa i hanebná odpověď vrchního francouzského velitele gen. Gamelina na žádost ČSR o koordinaci francouzské a československé mobilisace. Gen. Gamelin odpověděl – „zatím nemá od vlády v tom směru žádných instrukcí“ (!)

Francouzi prostě a jednoduše žádnou mobilisaci nechtěli ani náhodou. Svou  státoprávní zradu  ČSR připravovali již od pádu vlády Lidové fronty ve Francii, od zavraždění ministra Barthoua, a nástupu germanokolaborantských vlád, končících vládou Daladierovou. Edvard Beneš ve svých pamětech správně hodnotil tuto situaci:

„Tak i po stránce vojenských příprav k přímé obraně proti nacistickému útoku zůstávali jsme  v  září roku 1938 se Sovětským svazem naprosto sami, znajíce přitom  stav svých vzájemných příprav mravních, politických i vojenských, a znajíce celkem dobře také stav těchto příprav jak evropského Západu, tak i nacistického Německa a fašistické Itálie. Evropa byla v této chvíli po každé stránce zralá, aby přijala diktát berchtesgadenského  kaprála.“

Nicméně, podle zákona, že vše zlé je i k něčemu dobré, aktivity ČSR ve spolupráci s SSSR od roku 1935 byly nakonec výborným základem pro novou smlouvu za války v roce 1943. Ta  kodifikovala nejen vzájemné poválečné vztahy, ale podmínila i tehdejší válečnou součinnost východní i západní fronty a formování Svobodovy armády v Sovětském svazu. Znevažovat tuto smlouvu pak může jen politický ignorant anebo manifestní nepřítel osvobozené republiky. A právě toto se tak děje se strany jak zahraničních nepřátel republiky, tak se strany domácí páté kolony koryfejů odsunutých Němců a soudobých landsmannschaftů. Význam sovětsko-československé smlouvy budeme mít možnost rozebrat i v následující kapitolce.

Pátý moment – Benešův boj o čs. státnost v Británii a U.S.A, zápas o prosazení domácí linie stálosti ČSR s exilem

President Beneš po abdikaci se ocitl ve velmi složité politické i státoprávní pozici. Pro určitou část světa, uznávající Mnichov a následnou tzv. II. republiku, a nakonec i tzv. Protektorát, byl soukromníkem. Teprve po okupaci ČSR a nastolení tzv. Protektorátu s loutkovou vládou kolaboranta Háchy si počal dobývat v určitých politických kruzích Západu jistou autoritu.

Tato Benešova autorita vyplýval z poznání především britských politických kruhů, o nereálnosti tzv. politiky usmiřování (appeasmentu) s Hitlerem a Mussolinim, kteří se z původních soupeřů do r. 1934 posléze stali spojenci. Ovšem nelze si představovat, že toto uznání bylo v Londýně všeobecné. Stále až do změny vlády nástupem Churchilla  po  rozvoji II. světové války, politiku Británie ovládali mnichované (Chamberlain, Halifax, Simon, clivedenská skupina lady Astorové, atd.). Původně dr. Beneš  navštívil U.S.A. jako soukromník a měl tam řadu přednášek o politickém vývoji středovýchodní Evropy. Tehdejší pozice  U.S.A. byla výrazně neutrální vůči dění v Evropě a politické pozice presidenta Roosevelta vůči jeho protikandidátu Wilkiemu byly téměř vyrovnané. President Roosevelt měl nesmírně obtížnou pozici před dalšími volbami a nemohl hlásat dost dobře válečnou politiku vůči hitlerismu, když měl proti sobě dosti silnou isolacionistickou kliku na jedné straně, a vyloženě nepřátelskou proněmeckou kliku na straně druhé.

V  U.S.A. stejně jako v minulé I. světové válce byly progermánské  a protibritské kruhy jak na úrovni hospodářsko-průmyslové, tak na úrovni diplomatické. Americké průmyslové koncerny byly spojeny s koncerny německými. Na vnitřní politické scéně příklon k hitlerismu hlásala letecká celebrita Charles Lindbergh, který se netajil obdivem k wehrmachtu a vojenským a technickým výkonům III. říše. Na diplomatické úrovni velvyslanec  U.S.A. v Británii Joseph Kennedy (otec J.F. Kennedyho) hlásal v Londýně totéž.

President Beneš měl proto  v U.S.A v tomto období výrazně ztíženou pozici. Obrat nastal až po okupaci ČSR III. Reichem a vyhlášení tzv. Protektorátu, což v demokratických  U.S.A vyvolalo značnou nevoli a odpor, dokonce i vzhledem k Mnichovu. Anglosaský Západ  totiž  převážně chápal okupaci ČSR jako pošlapání a roztrhání „právoplatného Mnichova“! Pouze tehdy úzké osvícené kruhy Západu, v Británii kolem Stafforda Crippse a Winstona Churchilla, a odborářské kruhy které o situaci informoval správně náš JUDr. Bohuslav Ečer, odmítaly Mnichov od počátku jako hanbu a zradu Francie a Západu. Ovšem určité kruhy  i v U.S.A a v Británii chápaly Mnichov od samého počátku jako zradu ČSR, ovšem neměly v té době ani společenskou natož mocenskou převahu. V SSSR  tomu bylo od počátku jinak. SSSR chápal Mnichov od samého počátku jako nelegitimní akt zrady Západu na ČSR. I proto Benešovy zahraničně diplomatické aktivity sledovaly politiku nejméně tří azimutů – U.S.A., Británii, a SSSR. Toto se ovšem nelíbilo antisovětským kruhům Západu, které soustavně pracovaly i proti Benešovi a jeho diplomatické úsilí podrývaly mantrou „probolševického agenta“.

Jaká byla pozice dr. Beneše vůči vlastnímu exilu v Londýně? Dr. Beneš nabídl odbojovou koncepci všem složkám exilu, pravicovým, národním i levicovým, jako koncepci naprosto rovnoprávného svazku národní jednoty proti hitlerismu. Všichni českoslovenští antifašisté měli mít v boji i po osvobození státu rovná práva a povinnosti, pokud uznávali neplatnost Mnichova od samého počátku. Zde ovšem Beneš od počátku narážel na nerealistické koncepce různých složek odboje. Na největší odpor pochopitelně narazil u sudetoněmecké skupiny sociálních demokratů, reprezentované W. Jakschem! Jeho postoj byl výrazně protičeskoslovenský! Podobné problémy nastaly s určitými skupinami Slováků a Poláků, kteří se neshodovali s Benešovou koncepcí obnovení jednotného československého státu. Beneš ovšem v boji o zachování koncepce osvobozené ČSR nemohl přijímat podmínky jemu kladené od různých slovenských, polských nebo sudetských skupin. Beneš a jeho exilová skupina  ( Jan Masaryk, Msgre Šrámek, Prokop Drtina, Osuský, Stránský a další) od samého počátku trvali na základním axiomu československé státnosti. Stejné stanovisko zastával plk. Svoboda i moskevská emigrace. Beneš to koncipoval takto :

„ve věci přináležitosti ke státu a konání všech povinností k němu v takovém boji, jaký začal nacismus, a nacistický pangermanismus, o Mnichov a o celou dnešní válku, se podmínky nekladou, stejně jako nebyly a nesměly býti kladeny v roce 1938. Náš stát právně nepřestal žít a žádný jeho občan svých povinností k němu zbaven nebyl. Mohly se tudíž klást konkrétní běžné politické  požadavky  vedoucím činitelům a vládě, mohly být námitky proti složení nebo činnosti vlády a úřadů, nemůže a nemá se však vůbec postavit otázka, zda ano či nikoli a za jakých podmínek ten či onen bude přináležet. Stejně se neměla klást vůbec otázka, zda ten či onen občan má či nemá konat své vojenské povinnosti ke státu a k boji o jeho obnovení a existenci.“

(Beneš  E., Odsun Němců z Československa, Dita Praha 1996, str. 63.

Paradoxem dnešní doby je, že naprosto to samé platí o postavení odtrženého Kosova vůči Srbsku, což dokumentuje i stav, kdy řada států odtržení Kosova vůbec neuznala.)

Beneš zde jednoznačně a provždy odmítl všechny koncepce změn státnosti I. ČSR v období 1938-1939 – tj. odmítl koncepce převzetí státnosti tzv. II. republikou, a koncepce kontinuity státnosti vyhlášením tzv. protektorátu, Slovenského štátu i Podkarpatské Rusi.  Benešova koncepce čs. státnosti předpokládala právní legitimitu a kontinuitu ČSR od roku 1937, tedy  stav předmichovské právní legitimity, který nepřestal platit Mnichovem, okupací čs. pohraničí, dočasným vyhlášením tzv. II. republiky a  tzv. Slovenského štátu a Podkarpatské Rusi, vídeňskou arbitráží a nakonec nastolením protektorátu To vše byly podle Benešovy státoprávní koncepce nelegitimní státoprávní akty, neplatné akty vynucené vojenskou agresí a vojenskou okupací  III. Reichu. Velmoci pozdější antifašistické koalice vzaly tuto koncepci dr. Beneše po dlouhých jednáních v potaz, uznaly ji nakonec všechny, a potvrdily na mezistátních jednáních v Jaltě, v Postupimi a v Paříži.

V exilových kruzích se o tuto koncepci vedl dlouhý spor zejména se Slováky a nakonec došlo k nesmiřitelnému rozkolu a odtržení sudetoněmecké Jakschovy skupiny, což později po válce vedlo i k tragické zradě republiky W. Jakschem a k jeho příklonu k obnovenému sudetoněmeckému hnutí v západních okupačních zónách poraženého Německa. A s tímto vývojem toto vedlo k tragické zradě gen. Prchaly a Ferdinanda Peroutky v novém poválečném exilu jejich příklonem k sudetskému hnutí a k požadavku návratu odsunutých čs. Němců do ČSR v roce 1953.

Jaký postoj zaujal dr. Beneš a jeho exilová vláda, k požadavkům zejména Jakschovy sudetoněmecké skupiny? Beneš jednal s Jakschovou skupinou stejně rovně, jako se skupinou Kreibichovou (němečtí komunisté) a se skupinou Zinner-Lenk-Kirpalová. Pozice Kreibichovy a Kirpalové skupiny byly vstřícné k programu obnovení československé státnosti v plném rozsahu. U Jaksche byl pravdou opak.

Beneš od začátku styků s Jakschem v roce 1939 v Londýně odmítal jeho koncepci federalizace ČSR a zvláštního území pro tzv. sudetské Němce. Jaksch šířil v Británii u Labour Party memoranda o budoucnosti Velkoněmecka a ČSR tam umístil do zvláštní středoevropské federace s německou převahou (!)  Rovněž v tomto duchu informoval dokonce i presidenta Roosevelta (!! - Beneš, Odsun, str. 20-21.) Takové koncepce samozřejmě nemohl ani Beneš, ani celý československý exil vůbec přijmout, nehledě k moskevskému exilu, který zastával stanovisko dr. Beneše. Přijetí takové koncepce by znamenalo nejen rozbití celého čs. odboje, ale také vážné narušení osvobození ČSR, dokonce i její zánik po vyhrané válce. Přes tyto bariéry se Beneš dále snažil s Jakschovou skupinou jednat. Přitom však po léta narážel neustále na  rozpor Jakschových požadavků pro tzv. Sudetoněmce, o kterých Jaksch věřil, že jsou svébytnou státoprávní entitou, nikoli občany ČSR! V době prvních německých porážek se ovšem Jakschovo stanovisko takticky přizpůsobovalo válečné situaci. Tak tomu bylo zejména p vstupu SSSR do války, kdy se Jaksch ohlásil u Beneše 22. září 1941, po definitivním uznání vlády ČSR jak Británií,  tak SSSR. Beneš tehdy žádal na Jakschovi přihlášení se k ČSR v historických předmnichovských hranicích. To byla podmínka sine qua non pro vstup německých zástupců do Státní rady ČSR. Beneš zdůraznil, že kvůli domácí situaci (německým represím vůči Čechům) bude toto rozhodnutí odloženo a nabídl Jakschově straně paralelní postup, přičemž čs.vláda nebude nutit německé exulanty ke vstupu do čs. zahraniční armády. Současně ovšem Beneš nastolil otázku kardinálně důležitou:

„Vylikvidování válečných vinníků z řad našich Němců u nás doma se stane v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s vinníky z řad Čechů a Slováků“ .  ( Beneš, o. c. str. 23.)

Zde je jasný důkaz Benešova právnického chápání otázky „vylikvidování“ problému německé, české a slovenské kolaborace s III. říší. Byl to právnický termín označující vyřešení státoprávního problému všech kolaborantů tří národů, nikoli jakási etnická čistka. Tedy nikoli „mstivé vyhlazení Němců“, jak idiotsky a vylhaně tuto politickou mantru opakují nepřátelé Beneše a republiky – dnes například pánové Posselt, Zeihsel, a naši koryfejové sudetů, a zaplétají do této mantry také presidentské dekrety.

V roce 1942 Beneš pozval Jaksche znovu k sobě a vyložil mu obrovský dějinný obrat ve vztazích Čechů a Němců po strašných persekucích v protektorátu. Zdůraznil, že něco takového doposud v historii naší země nebylo a nikdy se na to nezapomene. Beneš poukázal na statisíce Čechů v koncentračních táborech a na všeobecný charakter mučírny zvané protektorát. Z toho vznikla v českých zemích revoluční nálada odplaty a žádá se definitivní rozchod s Němci a jejich transfer do říše – konec. Tudíž Beneš pouze poukázal na žádosti domácího odboje na odstranění Němců z ČSR po vítězné válce. Z tohoto důvodu Beneš odmítl plány německé emigrace na federativní uspořádání ČSR jako naprosto nereálné - neodpovídající válečnému stavu s reichem. Tuto revoluční atmosféru domácího odboje potvrdili ve svých pamětech i význační představitele domácí odbojové fronty. (Grňa J., Sedm roků na domácí frontě, Blok Brno 1968. - Kopečný P., Domácí odboj na Moravě, in: Morava v boji proti fašismu, Brno 2008, str. -33.)

Beneš již v jednání s Jakschem ovšem odmítl absolutní kolektivní vinu  všech  čs. Němců a byl pro spravedlivé narovnání  se skutečnými československými  německými antifašisty. Současně s tím Beneš odmítl opětovnou konstrukci tzv. „sudetského sebeurčení“ jak výraz henleinovského politického podvodu.

Beneš jednoznačně a správně prohlásil, že Češi termín „sudetský Němec“ nikdy neuznají a budou jej perhoreskovat! (=rozhodně odmítat). A to platí - s výjimkami kolaborantů – pro český národ dodnes.

(Ospravedlnění cca 220 tisíců německých antifašistů v ČSR se skutečně naplnilo k tomu ustavenými orgány. A právě toto zamlčují a selhávají dnešní odpůrci presidenta Beneše! A opět šermují vylhaným tzv. sudetským sebeurčením.)

Beneš rovněž Jakschovi vysvětlil jeho faktickou politickou roli v emigraci – on nemůže být pouhým výhradním zástupcem dělnických německých antifašistů, on musí být pokládán i za zástupce všech čs. Němců, kteří 80ti procenty propadli hitlerismu a byli hotovi za války přispět jakýmikoli prostředky k záhubě českého národa (!).  Ovšem Jaksch toto vše sám přiznával! Beneš sám to dokumentoval vzpomínkou na jednání Jaksche a jeho společníka Paula (za republiky organizátora Rote Wehr), jenž přijel  do Británie z neutrálního Švédska. Beneš jim řekl  - po válce bude potřeba se zbavit jak německé buržoasie, pangermánské inteligence a dokonce i části dělnictva propadnuvšimu fašismu, a to v rámci nové sociálně politické přestavby Československa. Beneš na ně apeloval, aby se k této socialistické přestavbě spojili s německými komunisty, kteří se k ní postavili vstřícně. Jeho záznam o schůzce z 8. ledna 1942 praví, že „Jaksch si velice rozmyslil mé názory (o koncepci čs.odboje a poválečném uspořádání státu – JJN) a jeho reakce na ně je jasně negativní.“

Dlužno říci, že Jaksch sám si tuto  neblahou pozici vykoledoval svými londýnskými memorandy o vymyšleném federativním uspořádání ČSR se Sudetoněmci v rámci plánované velkoněmecké  poválečné federace. A to vše bez jakékoli konsultace s čs. exilem a hlavně bez konsultace s domácím československým odbojem – jenž  toto samozřejměz principu odmítal! Jakschovy plány a představy o postavení tzv. Sudetoněmců po válce v rámci nejen ČSR, ale i středovýchodní Evropy, byly naprosto nepřijatelné nejen pro dr. Beneše, nbrž pro  náš domácí i zahraniční odboj.

Ani poslední Benešova jednání s W. Jakschem, de Wittem, Reitznerem, Wienerem a Katzem ve dnech 17. září až 1. prosince 1942 nevedla k jakékoli dohodě. Tehdy už Británie v srpnu 1942 definitivně odvolala Mnichov.

Beneš sice nechtěl žádné tragické konce pro demokracii věrné Němce, ovšem žádal jen jediné – aby českoslovenští Němci definitivně opustili politiku tzv. sudetského sebeurčení - „Selbstgestimmungsrecht“ s  mantrami „Sudetengebiet“ a „sudetendeutsch“. Toto neznával jak TGM, tak ostatní budovatelé státu ČSR a bylo to veřejně prohlášeno již na mírové konferenci roku 1919, a na tom Beneš neochvějně trval. Beneš rovněž prohlásil, že pokusy o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po I. světové válce, se již nebudou opakovat – protože zklamaly Čechy a přivodily rok 1938! Beneš apeloval na Jakschovu skupinu, že rozchod obou národů bude menším zlem, než brutální masakry občanské války, jež by nastala, pokud by dosavadní většina čs. Němců byla ponechána v republice. Tyto závěry měly platit též pro maďarské obyvatele a totéž bylo navrženo jako vyrovnání též Polákům v letech 1940-1942.