České národní listy

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Paradoxem dnešní doby je, že naprosto to samé platí o postavení odtrženého Kosova vůči Srbsku, což dokumentuje i stav, kdy řada států odtržení Kosova vůbec neuznala.)

Beneš zde jednoznačně a provždy odmítl všechny koncepce změn státnosti I. ČSR v období 1938-1939 – tj. odmítl koncepce převzetí státnosti tzv. II. republikou, a koncepce kontinuity státnosti vyhlášením tzv. protektorátu, Slovenského štátu i Podkarpatské Rusi.  Benešova koncepce čs. státnosti předpokládala právní legitimitu a kontinuitu ČSR od roku 1937, tedy  stav předmichovské právní legitimity, který nepřestal platit Mnichovem, okupací čs. pohraničí, dočasným vyhlášením tzv. II. republiky a  tzv. Slovenského štátu a Podkarpatské Rusi, vídeňskou arbitráží a nakonec nastolením protektorátu To vše byly podle Benešovy státoprávní koncepce nelegitimní státoprávní akty, neplatné akty vynucené vojenskou agresí a vojenskou okupací  III. Reichu. Velmoci pozdější antifašistické koalice vzaly tuto koncepci dr. Beneše po dlouhých jednáních v potaz, uznaly ji nakonec všechny, a potvrdily na mezistátních jednáních v Jaltě, v Postupimi a v Paříži.

V exilových kruzích se o tuto koncepci vedl dlouhý spor zejména se Slováky a nakonec došlo k nesmiřitelnému rozkolu a odtržení sudetoněmecké Jakschovy skupiny, což později po válce vedlo i k tragické zradě republiky W. Jakschem a k jeho příklonu k obnovenému sudetoněmeckému hnutí v západních okupačních zónách poraženého Německa. A s tímto vývojem toto vedlo k tragické zradě gen. Prchaly a Ferdinanda Peroutky v novém poválečném exilu jejich příklonem k sudetskému hnutí a k požadavku návratu odsunutých čs. Němců do ČSR v roce 1953.

Jaký postoj zaujal dr. Beneš a jeho exilová vláda, k požadavkům zejména Jakschovy sudetoněmecké skupiny? Beneš jednal s Jakschovou skupinou stejně rovně, jako se skupinou Kreibichovou (němečtí komunisté) a se skupinou Zinner-Lenk-Kirpalová. Pozice Kreibichovy a Kirpalové skupiny byly vstřícné k programu obnovení československé státnosti v plném rozsahu. U Jaksche byl pravdou opak.

Beneš od začátku styků s Jakschem v roce 1939 v Londýně odmítal jeho koncepci federalizace ČSR a zvláštního území pro tzv. sudetské Němce. Jaksch šířil v Británii u Labour Party memoranda o budoucnosti Velkoněmecka a ČSR tam umístil do zvláštní středoevropské federace s německou převahou (!)  Rovněž v tomto duchu informoval dokonce i presidenta Roosevelta (!! - Beneš, Odsun, str. 20-21.) Takové koncepce samozřejmě nemohl ani Beneš, ani celý československý exil vůbec přijmout, nehledě k moskevskému exilu, který zastával stanovisko dr. Beneše. Přijetí takové koncepce by znamenalo nejen rozbití celého čs. odboje, ale také vážné narušení osvobození ČSR, dokonce i její zánik po vyhrané válce. Přes tyto bariéry se Beneš dále snažil s Jakschovou skupinou jednat. Přitom však po léta narážel neustále na  rozpor Jakschových požadavků pro tzv. Sudetoněmce, o kterých Jaksch věřil, že jsou svébytnou státoprávní entitou, nikoli občany ČSR! V době prvních německých porážek se ovšem Jakschovo stanovisko takticky přizpůsobovalo válečné situaci. Tak tomu bylo zejména p vstupu SSSR do války, kdy se Jaksch ohlásil u Beneše 22. září 1941, po definitivním uznání vlády ČSR jak Británií,  tak SSSR. Beneš tehdy žádal na Jakschovi přihlášení se k ČSR v historických předmnichovských hranicích. To byla podmínka sine qua non pro vstup německých zástupců do Státní rady ČSR. Beneš zdůraznil, že kvůli domácí situaci (německým represím vůči Čechům) bude toto rozhodnutí odloženo a nabídl Jakschově straně paralelní postup, přičemž čs.vláda nebude nutit německé exulanty ke vstupu do čs. zahraniční armády. Současně ovšem Beneš nastolil otázku kardinálně důležitou:

„Vylikvidování válečných vinníků z řad našich Němců u nás doma se stane v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s vinníky z řad Čechů a Slováků“ .  ( Beneš, o. c. str. 23.)

Zde je jasný důkaz Benešova právnického chápání otázky „vylikvidování“ problému německé, české a slovenské kolaborace s III. říší. Byl to právnický termín označující vyřešení státoprávního problému všech kolaborantů tří národů, nikoli jakási etnická čistka. Tedy nikoli „mstivé vyhlazení Němců“, jak idiotsky a vylhaně tuto politickou mantru opakují nepřátelé Beneše a republiky – dnes například pánové Posselt, Zeihsel, a naši koryfejové sudetů, a zaplétají do této mantry také presidentské dekrety.

V roce 1942 Beneš pozval Jaksche znovu k sobě a vyložil mu obrovský dějinný obrat ve vztazích Čechů a Němců po strašných persekucích v protektorátu. Zdůraznil, že něco takového doposud v historii naší země nebylo a nikdy se na to nezapomene. Beneš poukázal na statisíce Čechů v koncentračních táborech a na všeobecný charakter mučírny zvané protektorát. Z toho vznikla v českých zemích revoluční nálada odplaty a žádá se definitivní rozchod s Němci a jejich transfer do říše – konec. Tudíž Beneš pouze poukázal na žádosti domácího odboje na odstranění Němců z ČSR po vítězné válce. Z tohoto důvodu Beneš odmítl plány německé emigrace na federativní uspořádání ČSR jako naprosto nereálné - neodpovídající válečnému stavu s reichem. Tuto revoluční atmosféru domácího odboje potvrdili ve svých pamětech i význační představitele domácí odbojové fronty. (Grňa J., Sedm roků na domácí frontě, Blok Brno 1968. - Kopečný P., Domácí odboj na Moravě, in: Morava v boji proti fašismu, Brno 2008, str. -33.)

Beneš již v jednání s Jakschem ovšem odmítl absolutní kolektivní vinu  všech  čs. Němců a byl pro spravedlivé narovnání  se skutečnými československými  německými antifašisty. Současně s tím Beneš odmítl opětovnou konstrukci tzv. „sudetského sebeurčení“ jak výraz henleinovského politického podvodu.

Beneš jednoznačně a správně prohlásil, že Češi termín „sudetský Němec“ nikdy neuznají a budou jej perhoreskovat! (=rozhodně odmítat). A to platí - s výjimkami kolaborantů – pro český národ dodnes.

(Ospravedlnění cca 220 tisíců německých antifašistů v ČSR se skutečně naplnilo k tomu ustavenými orgány. A právě toto zamlčují a selhávají dnešní odpůrci presidenta Beneše! A opět šermují vylhaným tzv. sudetským sebeurčením.)

Beneš rovněž Jakschovi vysvětlil jeho faktickou politickou roli v emigraci – on nemůže být pouhým výhradním zástupcem dělnických německých antifašistů, on musí být pokládán i za zástupce všech čs. Němců, kteří 80ti procenty propadli hitlerismu a byli hotovi za války přispět jakýmikoli prostředky k záhubě českého národa (!).  Ovšem Jaksch toto vše sám přiznával! Beneš sám to dokumentoval vzpomínkou na jednání Jaksche a jeho společníka Paula (za republiky organizátora Rote Wehr), jenž přijel  do Británie z neutrálního Švédska. Beneš jim řekl  - po válce bude potřeba se zbavit jak německé buržoasie, pangermánské inteligence a dokonce i části dělnictva propadnuvšimu fašismu, a to v rámci nové sociálně politické přestavby Československa. Beneš na ně apeloval, aby se k této socialistické přestavbě spojili s německými komunisty, kteří se k ní postavili vstřícně. Jeho záznam o schůzce z 8. ledna 1942 praví, že „Jaksch si velice rozmyslil mé názory (o koncepci čs.odboje a poválečném uspořádání státu – JJN) a jeho reakce na ně je jasně negativní.“

Pokračování