České národní listy

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Všechny tyto otázky byly upraveny sumárně smlouvou trianonskou a specielně některými jejími články. K vyřízení detailnímu a právně spravedlivému zřízen byl známý smíšený arbitrážní soud československo-maďarský, jihoslovansko-maďarský a rumunsko-maďarský, které měly rozsuzovati vznikléz toho finanční spory.

Tyto spory probírají se už několik let před řečenými soudy, je jich na tisíce a jde v nich o veliká miliardová jmění. Mají hluboký vliv na vzájemný poměr těchto států a způsobují těžké politické nesnáze: jestliže jsme se nemohli dosud s Maďarskem dosti sblížit, tyto otázky mají na tom velmi značný podíl.

Nyní v Haagu přišel okamžik, kdy bylo možno pokusit se tyto věci likvidovati. Maďarsko žádalo se strany naší koncese při definitivním určení svých povinností reparačních. Souhlasili jsme s mírnějším určením sumy platů maďarských, ale jako podmínku jsme kladli vyřešení těžkých a nepříjemných pozůstatků války a mírových smluv. Na podmínce té jsme trvali, i když ministerský předseda Bethlen chtěl původně řešit jen otázku pozemkové reformy, a když některé velmoci, chtějíce dojíti s Maďarskem k částečné dohodě, klonily se k řešení kompromisnímu.

Odmítli jsme i velmocím přistoupiti na takový komprois a v plenárním sezení zástupců Malé Dohody s velmocemi postupně Marinkovič, Titulesco i já odmítli jsme podepsati Youngův plán, nebude-li vyřešen celý problém maďarský. Velmoci pak pochopily plně naše stanovisko a učinily dost důrazný nátlak na Maďarsko: všechny bez výjimky – i Itálie – přijaly pak jako správné stanovisko Malé Dohody, že v Haagu musí býti vyřešeno vše“ ( Beneš, opus cit., str. 29-31).

Již jen tato malá ukázka dokládá, jaké obrovské úsilí dr. Beneš věnoval otázkám  obrany revoluční pozemkové reformy vůči atakům válečného Maďarska a vůči kompromisům velmocí, které by mohlo znamenat trvalé poškození ČSR jak po stránce hospodářské, tak i vnitropolitické a zahraničně politické.

Musíme nakonec znovu zdůraznit to, že pozemková reforma spojená s reparacemi poražených centrálních mocností znamenala doslova revoluční předěl v historii našeho státu! I proto tyto státoprávní akty I. ČSR vyvolávaly takový odpor a doslova politickou nenávist poražených států, a Mnichov a vídeňská arbitráž se pak staly jejich nástroji odplaty a politické pomsty.

Dnes se totéž děje pod rouškou tzv. restitucí, kdy se určitým skupinám a třídám likvidovaným po II. světové válce dekretálním a postupimsko-pařížským systémem dostává neuvěřitelných privilegií, neslučitelných jak s Washingtonskou deklarací, tak s Haagem a poválečným pořádkem osvobozeného Československa. I z tohoto hlediska je Benešova státotvorná politika naprosto jednoznačně pozitivní v rámci spravedlivých potřeb ČSR – a i proto jej dnes tak nepravdivě, vylhaně a zkresleně napadají někteří současní politici, jako příkladně pánové Hermanové nebo Pithartové.

Čtvrtý moment – Benešova politika kolektivní bezpečnosti, první smlouva s SSSR

Edvard Beneš již od počátku 20tých let usiloval o zabezpečení integrity republiky politikou, která se měla opírat o kolektivní bezpečnost v Evropě. Neváhal v tomto směru činit návrhy samozřejmě  ani nejbližším sousedům republiky – přestože tyto státy trvaly na svých neutrálních nebo nepřátelských postojích k novému státu.

V případě Rakouska zde Benešova politika v podstatě uspěla, a to i přes celkovou klerofašizující tendenci pozdějšího Dolfussova režimu. I nástupnické Rakousko se totiž cítilo ohrožováno agresivním expansionismem Německa – což se nakonec i děsivě naplnilo anšlusem.

Další návrhy politika Beneše směřovaly k Polsku. Beneš dobře věděl, jak by bylo důležité mít zabezpečenu alespoň část severního pohraničí vůči německé agresi. Beneš to činil nejen přímo s polskou stranou, ale také ve Společnosti národů. Již tam minimálně od roku 1931 uplatňoval politiku evropské kolektivní bezpečnosti. Byla to stejná politika jako politika sovětského zástupce Litvínova. Varoval Italy před podporou Hitlera a na půdě Společnosti národů navrhoval ministru Beckovi neutralit

aci vzájemných polsko-československých hranic a přípravu vojenské spolupráce proti Hitlerovi. Před Hitlerem varoval dokonce i tehdejšího předsedu výmarské vlády kancléře Brüninga. Současně od roku 1932 se připravoval i na druhou variantu – na vojenskou obranu republiky, když udělil pokyny k výstavbě obrany hranic náčelníku genštábu a ministru obrany Bradáčovi. Dával čtyři roky na přípravu obrany státu. Předpokládal tehdy počátek krize a útoku do roku 1937 – a nemýlil se.

Jednání s Polskem o společné obraně žel byla neúspěšná, pro naprostý nezájem polské strany. I když Beneš vyvinul nesmírné úsilí o smlouvu s Poláky, dokonce za pomoci  ministra Raczyňského, premiér Beck vše odmítl a nasměroval Polsko na pakt o neútočení s Německem.

Když vyslanec Grzybowski přišel do Prahy 27. ledna 1934 oznámit ČSR pakt s Německem, ministr Beneš mu pravil: „...opouštíte frontu Ženevy a dáváte možnost  Německu odůvodňovat jeho expansivní politiku protiženevskou. ...tím je celý tzv. francouzský systém evropské bezpečnosti znehodnocen a naše společná východní fronta proti německé útočnosti znemožněna“.

Vyslanec Grzybowski jen chabě argumentoval, že Anglii a Francii se musí „dát najevo, že Polsko může jít také svými vlastními cestami“. Víme, jak „vlastní polská cesta“ poté dopadla – , paktem s Německem jako cárem papíru a katastrofální porážkou Polska s neméně katastrofálními následky pro polský národ.

Když Beneš viděl, kam se řítí  smlouvání západních velmocí s Hitlerem (tehdy se formoval tzv. Pakt čtyř – Itálie, Německa, Francie a Británie k rozhodování o Evropě), kdy politika evropské bezpečnosti byla západem  definitivně opuštěna po zavraždění ministra Barthoua a krále Alexandra v Marseille, obrátil své snahy o zabezpečení ČSR též k SSSR. Intensivní styky po této linii vedl od roku 1935, což současně vyvolávalo nevůli západních politických kruhů a tiskové protičeskoslovenské kampaně v západním tisku.