Edvard Beneš a československá státnost 9
Edvard Beneš a československá státnost 9
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice
Dalším rozporem britsko – československým zejména v prvních fázích II. světové války, byl spor o tzv. sudetské Němce. Británie jako původní signatář Mnichova, musela až do doby jeho likvidace chtě nechtě uznávat jakés takés pozice tzv. Sudetoněmců, které Mnichovem de facto i de iure uznala. Na druhé straně se někteří britští politikové Čechoslovákům za Mnichov omlouvali, jak to zaznamenal například Jan Masaryk a další členové čs. Státní rady. S vývojem okupace ČSR britské ministerstvo zahraničí nakonec od prvotní podpory již jen sudetských emigrantů (nikoli již Sudetoněmců jako celku!) ustupovalo. Tento politický vrtichvostismus skončil po nástupu Churchillovy vlády. Britské ministerstvo zahraničí nakonec počalo, zejména za iniciativy Anthony Edena, uskutečňovat původní Chamberlainovu ideu na odsun Němců z území okupované ČSR a z okupovaného Polska atd., a vypracovávat návrhy německého transferu.
Tedy ani podle Britů o žádné „vyhánění Němců“ nikdy nešlo – jednalo se o přesídlení z bezpečnostních důvodů, pro zabránění další světové války. Přesto i sám W.S. Churchill počítal s masovou reakcí zotročeného obyvatelstva okupované Evropy po vítězné válce -a počítal realisticky i s možnými excesy po dobu několika měsíců, kdy pak velmoci zasáhnou. Churchill počítal s transferem jako s hotovou nezbytností a údajně pravil – „vezmou nejnutnější věci a půjdou“.
Motorem pro změnu postoje Británie k čs. Němcům alias Sudetoněmcům byl atentát na kata Heydricha a následná heydrichiáda. Jestliže s prvními návrhy na transfer Němců přišla Zahraniční a výzkumná a tisková služba britského ministerstva zahraničí již v květnu 1940 (!), pak atentát na Heydricha a heydrichiáda tento záměr zásadně prosadily.
Již v červenci 1942 britská vláda vyjádřila souhlas s principem přesunů Němců z okupovaných zemí. K tomu přispěly československé návrhy gen. JUDr. Bohuslava Ečera pro Evropskou poradní komisi - a pak vše kodifikovala Postupim v srpnu 1945. Následovala Pařížská reparační smlouva o konfiskacích německého majetku, který se nikdy nesmí vrátit zpět do německých rukou. Tento majetek se neodečítal z reparačních nároků všech států okupovaných a poškozených Německem.
Reparační nároky Polska, Československa a Řecka nikdy nebyly vyřešeny podle poválečných dodnes platných smluv. Výklady některých politiků o jejich vyhaslosti nebo o jejich umrtvení jsou liché, účelové a nepravdivé.
(Kéž by toto vše respektovaly i nynější nekonečné soudní procesy o tzv. nároky jistých protektorátních pohrobků v ČR. Analýzy v tomto směru provedl několikrát například ústavní expert univ. profesor JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.)
Závěrem o britských postojích k exilové a potom zahraniční vládě ČSR lze říci tolik.
Britové si nikdy nemohli být jisti vývojem II. světové války. Přes rozsáhlost vlastního impéria nebyli ani zdaleka tak silní, jako SSSR nebo U.S.A. po dovyzbrojení. Svou vlastní nedbalostí a lehkomyslnosti, i pro své usmiřovačky, nebyli na hitlerovce při začátku války řádně připraveni. Tyto tragické omyly a protiruské zášti vlastní politiky také krvavě platili. Po větší část války jim „silně teklo do bot“. Překrásně toto ukazují i Churchillovy paměti. Jejich postoj, jejž zde označujeme v některých ohledech jako vrtichvostský, byl limitován stupněm nejistot válečného konfliktu s Němci. Proto se vyhýbali závazkům, jež by v případě výhry Němců nikdy nemohli splnit. Chtěli si ponechat co největší postoj pro manévrování s nejrůznějšími řešeními čs. britských vztahů, stejně jako pro vztahy s ostatními vládami okupovaných zemí. Jejich postoj nelze ani rigorózně odsuzovat, ani adoračně pochvalovat. Lze jej ovšem velmi vstřícně pochopit. A naopak lze vysoce vyzvednout jejich podporu vojenské složky čs. odboje a Churchillovu statečnost, s níž prosadil zařazení čs. jednotek jako samostatných československých útvarů do britské armády.
Jaká byla pozice moskevské emigrace k Benešovi a k londýnské emigraci a exilové vládě? Vynikající souhrnný zdroj dobových informaci k této otázce poskytuje například sborník A. Kubelky, „II. československý odboj v SSSR“ (S.V.K.T. Bratislava 1948). Zdá se, že dodnes nevyšla práce takového rozsahu a zaměření, která by poskytla tolik informací o pozici moskevské emigrace, jako tento sborník, byť může být obviněn z „dobové podjatosti“ (jak se dnes často děje u téměř všech dokumentů východního odboje a východní fronty). Tento sborník ovšem byl sestaven ještě před tzv. únorovým převratem - redaktor nemůže být obviňován z přílišné podjatosti. Svědčí o tom i stati věnující se londýnskému odboji, stati o významu TGM, o návštěvě českých průmyslníků r. 1939, o londýnských poradách, atd. Sborník nebyl censurován. Zahrnuje široké názorové spektrum autorů. Tolik k pramenné kritice zdroje. Tento sborník zejména v přínosu relací zahraničního moskevského vysílání lze dobře srovnat se sborníky vysílání londýnské exilové vlády, například se sborníky „Hovory k domovu“ J. Stránského (Borový Praha 1946) nebo „A nyní promluví Pavel Svatý...“ P. Drtiny (Žikeš Praha 1945) či se známou knihou J. Masaryka „Volá Londýn“ ( II. vydání Praha 1968.).
Obecně lze konstatovat – moskevská emigrace v podstatě koordinovala své akce s londýnskou emigrací a uznávala autoritu dr. Beneše jako ústředního představitele československého zahraničního odboje a jako presidenta státu ČSR v zahraničním exilu. Na koordinaci londýnského a moskevského exilového odboje se podílel lvím podílem velvyslanec ČSR v Moskvě, v exilu později v i Paříži a v Londýně, dr. Zdeněk Fierlinger. (Dnes bývá Zd. Fierlinger líčen některými historiky jako Benešův Mefistofeles, zavlékající Beneše do „moskevského bolševického agentství“. Pravda je - Fierlinger po roce 1948 se značně změnil, což také patrně vedlo před smrtí Beneše k rozchodu s ním.
(Fierlingera lze v opačném gardu v tomto srovnat s vývojem F. Peroutky, jenž se od nepřítele sudetů ještě v roce 1946 podle nás odbojářů změnil k roku 1953 v nepřítele Benešovy republiky a zradil ČSR příklonem k sudetům, podobně jako gen. Prchala, pod visitkou „společného boje proti komunismu“. Viz antipozice Peroutky v knihách „Tak nebo tak“ Borový 1947,str.71 kontra kniha F. D. Rašky „Opuštění bojovníci“, Academia Praha 2009, str.181-188, kde se Peroutka nepokrytě hlásí k návratu sudetů. Podle F. D. Rašky Peroutkův postoj k sudetům odmítl celý čs. exil v Německu. Toto nejsou citace autora referátu, nýbrž citace samotného F. Peroutky autorem Raškou. Toto je výslovně uvedeno na obranu před žalobou na ochranu osobnosti, jak jsme to viděli v případě procesu p. presidenta Zemana. Peroutkovy výroky existují, jsou doložitelné a autor referátu je nevytvořil. Patří k hanbě státu a jeho zákonů, že takto musí autor referovat, aby vyloučil žalobu proti své osobě.)
Nicméně každý objektivní historik positivista musí pro období od Mnichova až po osvobození ČSR hodnotit roli velvyslance Fierlingera jako zásadně pročeskoslovenskou, jako roli progresivní.
Dnes je téměř (záměrně?) zapomenuto, jak dr. Fierlinger statečně obhájil státoprávní pozici ČSR v Moskvě při okupaci ČSR 15. března 1939! Fierlinger vykonal státnický čin, který hodnotil jako velký přínos nejen SSSR, ale i Velká Británie! Byl to právě Fierlingerův protest proti nelegální a nelegitimní německé okupaci, který tehdy oficiálně z jeho funkce zazněl do celého světa. Dr. Fierlinger se manifestačně postavil proti velezrádnému chování dr. Háchy a dr. Chvalkovského jakožto samozvaných představitelů oktrojovaného protektorátu stejně, jako sám dr. Edvard Beneš. Je nutno připomenout, že SSSR jako první oficiální nótou protestoval proti okupaci ČSR, předanou tehdejšímu německému velvyslanci v Moskvě, von Schulenburgovi. S ním rovněž jednal dr. Fierlinger, jenž prohlásil, že neuznává vládu protektorátu, úřad velvyslance nevydá ani protektorátu ani III. říši, a funkčního pracovníka velvyslanectví dr. Rojíčka zbavuje funkce. Současně všechny úředníky, kteří nemohli nadále setrvat v loajalitě k ČSR z rodinných důvodů, (pomsta říše!) odeslal domů ze SSSR. Poté sice dočasně složil pro Moskvu funkci velvyslance, ale své memorandum poslal do všech západních zemí i do zemí třetího světa.
