České národní listy

Edvard Beneš a československá státnost 10

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Dr. Fierlinger ve svém memorandu vycházel ze státoprávní podstaty okupace.

Jak podle dr. Beneše, tak podle dr. Fierlingera  dr. Hácha i dr. Chvalkovský jednali při předání vlády země Hitlerovy proti článkům 64 a 65 tehdejší československé ústavy, a bez zmocnění lidu ČSR. Lhostejno, zdali pod nátlakem! Byla porušena zásada sebeurčení národů, která předpokládá svobodný projev vůle lidu, který nesmí být nahrazen podpisy jedné či dvou osobností, byť zastávaly i nejvyšší úřady! To samé obsahovala i oficiální nóta SSSR, která navíc připomínala, že na tuto zásadu se přečasto odvolávala sama německá vláda (!). SSSR v nótě zdůraznil též toto:   Agresivní násilný postup německé vlády vytvořil nejen okupační stav v českých zemích,ale též na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde se též projevil i vpádem Maďarska. SSSR proto nemohl uznat okupaci českých zemí a maďarský vpád za legitimní a legální akt. Podle SSSR německý postup nejenže neodvrátil nebezpečí hrozby míru, nýbrž toto nebezpečí zvětšil. President Beneš v telegramu dr. Fierlingerovi sice připomenul, že zamýšlel zachovat vyslanectví pro další právní základnu  odboje, nicméně vyjádřil přání ve všem postupovat v souladu s SSSR. Zd. Fierlinger též vyjádřil M. Litvinovovi zásadní nesouhlas s kolaboračním aktem Háchy a Chvalkovského. Poté Fierlinger zabezpečil hospodářský chod vyslanectví pro nejbližší dobu, zřekl se svého platu a výdaje na cesty do Paříže a Londýna hradil soukromě. Všichni pracovníci vyslanectví zůstávající v Moskvě, pak složili do rukou dr. Fierlngera slib věrnosti ČSR, tj. společné exilové akci neuznávající německou okupaci! Přitom dr. Fierlinger oficiálně oznámil zastupitelstvu SSSR  omezenou úřední dovolenou. Přitom jej M. Litvinov požádal o  srdečný pozdrav dr. Benešovi. Poté mu vyslanec Potěmkin sdělil kontakty na velvyslance  SSSR Majského a Surice v Londýně, s nimiž měl nadále dr. Fierlinger spolupracovat na vytvoření vztahu s formující se čs. exilovou vládou. Před odjezdem z Moskvy se s dr. Fierlingerem rozloučila kulturní fronta význačných spisovatelů  - Alexej Tolstoj, Fadějev, Kornejčuk a další. Rozloučení se účastnil prof. Nejedlý a dr. Šmeral, kteří zůstali v Moskvě, aby pokračovali v práci východní exilové skupiny odboje. Právě tehdy dr. Šmeral nastínil koncepci odboje jako široké národní fronty všech směrů a hnutí, která se nakonec uskutečnila.

Je třeba zdůraznit, že jak západní, tak východní exilová skupina čs. zahraničního odboje od počátku uznávala autoritu dr. Edvarda Beneše jakožto legitimního vrcholného představitele Státní rady a pozdější čs. exilové vlády.  Nedošlo k žádnému rozkolu, naopak celou dobu trvání exilové a potom zahraniční vlády ČSR trvala tato nerozborná jednota.

Oficiálně se konstatovalo v obou hlavních odbojových skupinách, že dr. Beneš  je nepopíratelným vedoucím osvobozovacího hnutí, a je uznáván všemi demokratickými a vojenskými organisacemi ČSR ve všech exilových zemích. Bylo prohlášeno, že politika zřízeného Národního výboru se opírá o jednotu demokratické fronty a o široké vrstvy lidu.

Zahraniční politika Národního výboru a exilové vlády spočívá na spolupráci s vládami  U.S.A, Velké Británie, Francie a SSSR. Protože protektorát exilová čs. vláda neuznává, má za to, že trvá spojenecká smlouva s Francii a SSSR a SSSR je tudíž legitimním spojencem okupované ČSR. Toto prohlášení bylo velmi důležité – podmiňovalo právní legitimutu otváření zahraničních vojenských sborů v Británii, Francii i v SSSR.

Tento postulát vůči Mnichovu a vůči okupaci ČSR položil základ i pozdější právní normotvorbě a uznání právní kontinuity I. i III. republiky, s vyloučením právní legitimity tzv. „II. republiky“ a tzv. „Protektorátu Čechy a Morava“ a legitimity tzv. „Slovenského štátu“. Toto vše má zásadní státoprávní důležitost i pro dnes existující Českou republiku i pro Slovenskou republiku, jakožto nástupnické státy ČSR a později ČSFR. V opačném případě bychom patřili k poraženým státům a federátům tzv. Osy.

Nově utvořený Národní výbor rovněž zabezpečil zajištění zástupu ČSR ve Společnosti národů placením stálého příspěvku. V té věci Národní výbor požádal SSSR o podporu československého delegáta, aby mohlo být prosazeno uznání agrese III. říše proti ČSR dalším členy Společnosti národů.

To vše bylo  roku 1939 a 1940 teprve v počátcích, a vyvstávaly pochyby, - které již tehdy vyjádřil dr. H. Ripka v Londýně, - o loajalitě Francie, jež zradila čs. spojenectví .Vyrůstalo tam protisovětské a protidemokratické hnutí, jež nakonec způsobilo pád Francie a vichistický protektorát.

Velký problém ve Francii představovaly určité slovenské skupiny, zmatené vyhlášením tzv. Slovenského štátu. K tomu přispívala spousta agentů gestapa ve Francii, kteří sledovali české a slovenské emigranty a připravovali se na jejich likvidaci za pomocí kolaborantů z protektorátu. Francie rovněž kladla překážky utváření čs. jednotek, a vojenským emigrantům ČSR nabízela jen Cizineckou legii, kde by museli sloužit často pod německými poddůstojníky (!).

Tyto problémy, díky dr. Benešovi a jeho spolupracovníkům,  neměli emigranti v Británii ani v SSSR, ani na středním Východě, pokud nebyli ve francouzské sféře. Na tomto místě není možno vyčerpat veškeré problémy čs. druhoválečné emigrace. Poukázali jsme pouze na zásadní shody v činnosti jak londýnské, tak moskevské exilové skupiny, a to od samého počátku jejich existence. Přičemž málo známy jsou cesty koordinace jejich činnosti a příklad cest dr. Fierlingera je jednou ze zapomínaných skutečností. Byl to dobrý základ pro pozdější koordinaci vojenské složky odboje a pro spojení londýnského velení s  pozdějším zformovaným armádním sborem plk. Ludvíka Svobody.

Všechny tyto zahraniční akce nejen vytvářely podmínky pro boj zahraničních jednotek v rámci spojeneckých armád, ale zabývaly se též otázkami budoucnosti osvobozeného státu a otázkami domácího odboje. Pro  pozice okupované ČSR  nejen doma,ale i v zahraničí Spojenců to byly otázky kardinální důležitosti.

Jak londýnský, tak moskevský exil se těmto otázkám po celou dobu okupace republiky věnovaly soustavně a metodicky. Proto také vysílání Londýna a Moskvy bylo v protektorátu trestáno smrtí, byly vymontovány krátkovlnné cívky z radiopřijímačů a na každém rozhlasovém přístroji visela varovná cedule „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ano i smrti!“ Protektorátní udavači sice měli žně, avšak tím se zájem porobeného obyvatelstva nezmenšoval, i přes hrůzné represe naopak narůstal.

Okruhy otázek našeho odboj, které sledovalo jak moskevské, tak londýnské  vysílání pro protektorát se v podstatě kryly. Vedle zásadních přehledů vývoje válečných operací Spojenců na východní, africké i západní frontě se vysílání obou exilů věnovalo též zásadním otázkám organizace a jednoty domácího odboje. Neméně důležité byly i otázky týkající se vypořádání s domácími zrádci a kolaboranty včetně tzv. Sudetoněmců. Dále to v roce 1944 byly otázky vývoje a pokračování Slovenského národního povstání a otázky organizace osvobozeného státu a národních výborů. O tom v moskevském vysílání svědčily relace „Už Slovensko vstáva, púta si strháva“, „Hlavní úkoly národního odboje“, „O některých opatřeních na osvobozeném území republiky“nebo „Národní výbory“. V londýnském vysílání to opět byly relace „V jednotě je síla“, „Odpovědost německého národa za Reinharda Heydricha“, „Lidice opět budou žít“, „Obhajoba doktora Josefa Tiso“, „Varování quislingů“, „Výstraha zrádcům“, „Vlastenci i národovci“, „Banská Bystrica“, „Liga proti bolševismu“ nebo „Jak jsem viděl Sověty“.