Edvard Beneš, sudetští Němci a mezinárodní prosazení transferu minorit
Edvard Beneš, sudetští Němci a mezinárodní prosazení transferu minorit - Jindřich Dejmek
(Poznámky k "protibenešovským" kritikám nejen současným)
Osobnost Edvarda Beneše, druhého československého prezidenta, s jehož jménem zůstane trvale spjat především zápas za obnovení československé státnosti, zničené v letech 1938-39 nacistickým Německem, je v současné době znovu podrobována jistými kruhy nevybíravé kritice. Jeden z publicistů, jemuž je na stránkách některých českých listů opakovaně dáván prostor pro "netradiční" interpretace moderních dějin, jej dokonce před několika týdny nazval - nikoliv ovšem originálně - válečným zločincem, nesoucím prý odpovědnost za "genocidu" sudetských Němců.[1]
Podobných kritik zazněla - především z per sudetoněmeckých historiků a publicistů - v minulých desetiletích řada, přičemž ani oni nebyli ve svých soudech mnohdy původní. Říšsko-německý goebbelsovský tisk a také jeho české mutace v tzv. Protektorátu nabídly (a zřejmě stále nabízejí) kritikům nejen Beneše, ale s ním československé a české státnosti nesporně inspirace dostatek.[2]
Podobné názory, jež český čtenář může číst již několik let též v tisku vydávaném v ČR, bývají ovšem málokdy opřeny o solidnější znalosti reálných historických faktů, o širších souvislostech - jež jsou ostatně často ignorovány zcela záměrně - ani nemluvě. Následující text proto reaguje na několik nejkřiklavějších omylů (či záměrných lží), v poslední době šířených částí tzv. publicistů, byť by jejich plné osvětlení vyžadovalo samozřejmě text mnohem rozsáhlejší. Je-li totiž pro velkou část těchto autorů Beneš personifikací militantního českého nacionalismu, nesoucí hlavní vinu za "vyhnání" sudetských Němců, pak podobné tvrzení jen nejen zcela chybné, ale také svým způsobem - z hlediska kontextu historické reality - až absurdní.
I.
Ztotožnění osoby Edvarda Beneše s militantním "českým" nacionalismem je zásadně pochybené.[3] Beneš naopak většinu svojí téměř čtyři desetiletí trvající politické kariéry náležel k osobnostem hledajícím - samozřejmě za určitých podmínek - česko-německý modus vivendi, a k zaujetí kategorického negativního stanoviska vůči německé minoritě v českých zemích jej přivedly až hrůzy vrcholného nacistického teroru.
Stojí za připomenutí, že před první světovou válkou, kdy česká občanská politika vedla - z mnoha důvodů neúspěšný - zápas o historicko-politická práva českého státu v rámci monarchie, Beneš věřil, že etnické problémy habsburského soustátí do značné míry rozřeší jeho celková demokratizace a decentralizace. Tuto víru také vtisk do své francouzské disertace "Rakouský problém a česká otázka" a později i do dalších textů.[4]
Vývoj na vnitřní rakouské politické scéně se ubíral - alespoň v českých zemích - spíše opačným směrem, a nedemokratická politika spolu se vstupem Rakouska do fakticky agresivní války také Beneše přivedla do řad předních bojovníků za novou národní svobodu, nyní již mimo rámec monarchie.[5] Benešova znalost Západu, zvláště Francie spolu s dalšími okolnostmi jej také posléze učinila - fakticky už od podzimu 1915 - jedním z nejdůležitějších spolupracovníků Masaryka a jeho české "zahraniční akce", v níž měl nakonec svým diplomatickým úsilím sehrát zásadní roli.
Beneš sehrál - již jako ministr zahraniční právě zrozeného Československa - klíčovou úlohu i při definitivním zakotvování republiky v nově se tvořícím mezinárodním systému na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 a zde byl také poprvé vážně konfrontován se sudetoněmeckým problémem. Stejně jako prezident i celá česká politika samozřejmě obhajoval - proti iredentistickým snahám českých Němců, ale také pokusům nové, již republikánské rakouské vlády - celistvost zemí Koruny české, což se mu - přísliby zástupců velmocí, zvláště Francie a Británie - podařilo vlastně ještě před zahájením konference.[6] V rozporu s fixovaným obrazem Beneše-šovinisty to byl ale právě šéf rodící se pražské diplomacie, který nejen odmítal pokusy části československé delegace o další územní zisky, ale nakonec důvěrně sondoval možnost odstoupení jistých nevelkých pohraničních území, obývaných převážně Němci, aby tak snížil množství této minority v mladé republice.[7][
Dodejme jen, že taková představa byla pro většinu delegátů vítězných mocností neakceptovatelná (Německo naopak ztratilo rozsáhlá území ve prospěch většiny svých sousedů), a nemohla se prosadit. Mírovými smlouvami z Versailles a St. Germain pak byly Československé republice potvrzeny mj. historické hranice českých zemí, které si – s výjimkou periody 1938-45 – uchovala dodnes.
V následujících šestnácti letech Beneš kontinuitně držel resort ministerstva zahraničí a byl tedy většinou vzdálen vnitropolitickým problémům. Je však třeba připomenout, že se mu už počátkem dvacátých let podařilo vytvořit bázi pro poměrně korektní vztahy republiky s oběma jejími německy mluvícími sousedy, které posléze pozitivně ovlivnily i možnosti česko-německé dohody uvnitř státu. Zvláště vztahy československo-rakouské dosáhly přitom kvality, jenž mohla v mnoha ohledech sloužit za vzor pozitivního sousedství, v jehož rámci se dařilo postupně překonávat animozity především z válečných let.[8] Také vztahy s Výmarskou republikou nabyly i Benešovou zásluhou vcelku korektní tvářnosti, i když ČSR náležela - definitivně od roku 1923 - k smluvním spojencům Francie, považované v Německu za hlavního nepřítele v Evropě.[9]
Vztahy mezi Berlínem a Prahou se i v diplomaticko-politické rovině začaly dramaticky zhoršovat až po té, co se moci v říši chopil Adolf Hitler, jehož politika usilovala - jak v Praze ostatně brzy poznali - o totální destrukci československého státu. Hitlerova politika měla ale fatálním způsobem ovlivnit i soužití Čechů a sudetských Němců, jejichž významný segment se předtím postupně smiřoval s První republikou a začal se včleňovat do jejího mnohostranného organismu.[10]
Dnešní mluvčí sudetských Němců zdůvodňují často příklon většiny svých otců a dědů k nacismu jednak údajným znásilněním jejich práva na sebeurčení v roce 1918, jednak následky hospodářské krize,[11] obojí je ale výrazně zjednodušující. Československo, v němž podíl minorit nepřevyšoval jejich procento např. v sousedním Polsku a Rumunsku, ctilo rámcově své mezinárodní závazky vůči menšinám, navíc se zástupci českých Němců - jako jediní reprezentanti menšin v celé střední a východní Evropě - podíleli účastí svých ministrů v kabinetech od roku 1926 i na reálné správě státu. Zahraniční pozorovatelé se již ve druhé polovině dvacátých let shodovali, že - jak to vyjádřil např. tehdejší britský vyslanec v Praze - "the German population on this country has really very little to complain..."[12]
Měřítkem liberálnosti vůči menšinám obecně pak mj. byla i naprostá neúspěšnost pokusů některých německých a maďarských skupin v republice o podávání stížností k příslušnému minoritnímu referátu Společnosti národů. S jedinou výjimkou v roce 1936, která ovšem souvisela již s přímými obranými přípravami státu proti hrozbě útoku nacistického Německa, byly všechny shledány jako neopodstatněné. Zůstává pak nezvratným faktem, že Beneš - i jako ministr zahraničí - patřil k těm osobnostem českého politického života, kteří takové vnitrostátní détente podporovali, byť na straně druhé zásadně odmítali teoretickou i praktickou možnost sousedních států (včetně představitelů Výmarské republiky) do těchto vztahů zasahovat.[13]
Když byl v prosinci 1935 Beneš po dramatickém zápase zvolen Masarykovým nástupcem v prezidentském úřadě, považoval za jeden ze svých předních úkolů - samozřejmě vedle zajištění obranyschopnosti státu, tehdy již přímo ohrožovaného Německem - také další pozitivní řešení minoritních problémů republiky.[14] Správní decentralizace, rozšiřování možností školských, kulturních a dalších aktivit minorit, měly nejen usnadnit soužití Němců (a Maďarů) s Čechy (a Slováky) v demokratické republice, ale napomoci také chránit pozitivní hodnoty německé kultury, systematicky ničené v sousedním nacistické říši.[15] Bohužel, velká část Němců v českých zemích byla již v té době zasažena nacistickou pangermánskou propagandou a stále zřetelněji upřednostňovala před životem v demokratickém státě nacionálně-socialistický režim v sousedství. Ukázal to již výsledek parlamentních voleb na jaře 1935, kdy zhruba dvě třetiny německých voličů volilo Henleinovu Sudetoněmeckou stranu všestranně podporovanou z Berlína, a demonstroval to i další vývoj. Beneš i tehdejší Hodžova vláda začaly definitivně od počátku roku 1937 připravovat sérii velkorysých reforem, z nichž posléze vykrystalizoval projekt tzv. národnostního statutu.
Radikalizace sudetských Němců a především spád mezinárodních událostí vedly právě k opačným koncům, nežli zamýšleli českoslovenští demokraté - v soukolí mezi Hitlerovým expansionismem a appeasementem britských a francouzských vládních elit neměla demokratická První republika šanci na přežití. Právě v momentech jejího osudového zápasu v září 1938 se pak drtivá většina Němců postavila definitivně - a dobrovolně - proti Československu na stranu "svých soukmenovců", což vyvrcholilo pokusem o puč v českém pohraničí 13. září a následnými teroristickými útoky tzv. Freikorpsů.[16]Jejich "vysvobození" z Československa pak přinesla tzv. mnichovská dohoda, Benešovi a čs. vládě vnucená fakticky kombinovanou hrozbou přímé německé vojenské agrese a eventuálního dezinteresu Západu na osudu republiky v případě jejího odmítnutí.
