Edvard Beneš - Odsun Němců z Československa

Bylo mi jasno hned po Mnichově, že až jednou půjde o odstranění mnichovské dohody a jejích důsledků, bude musit být řešena zásadně a definitivně pro náš stát i otázka menšinová a speciálně otázka našich Němců. Promýšlel jsem bolestně a nesčetněkrát problém našich Němců a jeho smysl a význam pro existenci našeho státu a národa. Už první má literární práce v době mých právnických studií v Paříži a v Dijonu v letech 1905-08 byla otázce té věnována.1) Během bojů a diskusí za první světové války znovu jsem o ní uvažoval a častokrát jsem ji probíral s T. G. Masarykem.

A po osvobození roku 1918 nebylo dne, abych o ní s Masarykem nemluvil, abych denně na ni nenarážel a přímo co nejbolestněji ji neprožíval v tehdejších Masarykových a svých bojích s dr. Kramářem, s národními demokraty i agrárníky. A hlavně jako zahraniční ministr jsem s ní měl celá desetiletí snad daleko větší starosti nežli celá naše vnitřní politika vůbec: co tu bylo výkladů a domluv našim politikům a stranám, aby věci ty chápali z širšího mezinárodního hlediska, co tu bylo akcí propagačních a informačních přátelské i nepřátelské ciziny, co tu bylo krajně vyčerpávajících bojů v Ženevě, abychom se světu jevili jako národ a stát vyspělý a světově politicky vzdělaný! Vcelku se nám to dařilo.

A když roku 1926 Německo vstoupilo do Společnosti národů a spojilo se brzo poté nejdříve s Maďary a pak s Italy k rozsáhlé akci v užívání národnostních menšin k politickému boji proti všem svým sousedům a ovšem i proti nám, nemohl jsem nevidět celý ten problém v jeho veliké hloubce a šíři a nemohl jsem si opět a opět neklást otázku: jak dlouho to vydržíme? Náš stát se s touto otázkou zrodil a musí ji stůj co stůj vyřešit nebo podlehnout! A když pak v letech třicátých přišel agresivní fašismus, pak ještě agresivnější nacismus a hitlerismus, nemohl tuto pravdu nevidět leda jen ten, kdo byl politicky úplně hluchý a slepý. A takových lidí bylo i u nás dost a dost!

Proto Masaryk jako prezident republiky věnoval těmto otázkám tolik úsilí a proto já i jako ministr i jako prezident jsem je nikdy z očí nespouštěl a vědomě jsem je posunoval vpřed krok za krokem k jejich skutečnému řešenÍ. Kladl jsem je mnohdy vědomě i před řešení otázek sociálních, neboť jsem jasně viděl, že pro ně bude podniknut nejdříve a na prvním místě útok na naši samostatnost, existenci a na náš stát vůbec.

Tato všecka naše úsilí jsou známa a nebudu se jimi zde obírat; dotknu se těchto otázek znovu až v knize, v níž se budu podrobněji zabývat krizí mnichovskou. Neboť Mnichov otázku menšin a našich Němců zvlášť položil s kategoričností, jež nenechávala nikoho na pochybách, a s oslňující jasností řekl, že jde o otázku osudu našeho státu a naší existence vůbec.

Odcházeje v říjnu 1938 do ciziny, kladl jsem si tudíž znovu tento náš osudový otazník: jak řešit definitivně a pokud možno spravedlivě náš národnostní problém až půjde o likvidaci Mnichova po nové strašné krizi a válce evropské? A jako vždy, řekl jsem si i při tomto tak těžce řešitelném problému, že musím hledat především metodu, jak na to jít, tj. uvědomit si postup a politickou taktiku, kterou budu musit důsledně a nezměněně zachovávat od prvního počátku až do konce celého boje, určiv si současně anebo předtím zásadní řešení problému, jež bude musit zůstat naším nezměnitelným cílem jak v této nové válce, tak i po ní. Jen všeobecnému politickému vývoji a pokroku doby - tj. i vývoji událostí válečných - se bude nutno stále a stále přizpůsobovat.

V tom smyslu jsem se rozhodl především pro kontinuitu politiky předválečné. To pro mne znamenalo, že řešení našeho národnostního problému musí vycházet, pokud možno, z našich podmínek historických a místních, že musí být vedeno absolutní dobrou vůlí a loajalitou ke všem našim partnerům a že musí navázat na náš postup na doby boje o Mnichov, kdy jsme šli až na poslední hranici možností a kompromisů. Musí však být zároveň věcně i politickým postupem vedeno tak, aby se řešení, jež námi bude zvoleno a hájeno, dalo uplatnit všeobecně, evropsky, a aby tudíž bylo řešením, které by mohlo být přijatelné všem za nových poválečných poměrů v evropských státech, jež docela určitě po této nové katastrofě podlehnou velikým revolučním změnám sociálním. To znamenalo, že řešení národnostní otázky u nás bude nutno logicky spojit se změnami sociálními a hospodářskými, čili revoluci nacionální sloučit s revolucí sociálně hospodářskou.

Jinými slovy: musí to býti i v národnostních otázkách pokrok, lidsky i vývojově opravdový pokrok. Prakticky to znamenalo: bude potřeba přesvědčit Angličany, Francouze, Američany a Rusy a možno-li i Němce samé - že při zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně počet jeho menšin; a bude třeba přesvědčit Čechoslováky, že tomuto cíli budou musit i oni přinést některé oběti.

Tato politická směrnice, kterou jsem skutečně po celou dobu války důsledně zachovával, se pak podle poměrů přizpůsobovala válečným událostem: byla opatrná a umírněná před válkou a na počátku války, vývojem války stávala se pak rozhodnější a zásadovější; byla přizpůsobována sociálním a hospodářským změnám, jež válka nutně vyvolávala ve struktuře nově se rodící poválečné společnosti; brutálním postupem Němců proti národu doma byla však fundamentálně ovlivňována a byla hlásána neústupně bez rozdílu všem zúčastněným, velkým i malým. Byla uplatňována rozhodně a důsledně i ke všem našim uvnitř a byla přirozeně také nesena celým bojem o likvidaci Mnichova. Kdekdo z nás cítil, že tu opravdu jde nově o bezprostřední a brzký osud národa.

Při každé mezinárodní nesnázi za boje o naši tezi položil jsem pak rozhodně a vždy s naprostou jasností a s vědomím plné odpovědnosti otázku, před níž se vždy každý zarazil: Chcete připravovat nový Mnichov? Důsledky Mnichova pro celou Evropu byly opravdu už po celou dobu války celým světem tak dobře chápány, že tato otázka takřka každému postačila.

Od chvíle, kdy jsem viděl, že s Angličany k nějakému uspokojivému řešení otázky Mnichova patrně dojdeme, byl jsem o správnosti svého uváženého a rozhodnutého politického postupu ve věcech národnostních tím více přesvědčen. Zdálo se mi však, že o těchto otázkách musí být mezi námi naprostá jednota, a to: v naší emigraci české a slovenské v cizině, mezi námi a domovem, mezi námi a našimi Němci (pokud byli v emigraci zastoupeni, to znamená německými komunisty a sociálními demokraty, eventuelně i s ostatními). A umínil jsem si nikomu nic netajit, a přestože to byly velmi delikátní otázky diplomatické, otevřeně - zejména našim Němcům - vše předložit a pokusit se s nimi vše napřed dohodnout. "Fair play" byla i zde moje politická zásada.

V tom smyslu jsem začal svá jednání s německými sociálními demokraty, prakticky s poslancem W. Jakschem a jeho druhy.2) Stejně jsem mluvíval o této věci se skupinou německých komunistů (poslanec Karel Kreibich) a pak se skupinou Zinner - Lenk - Kirpalová.3) Jaksch mne navštívil po prvé v Putney už 3. srpna 1939, brzo po mém návratu ze Spojených států do Londýna. Vyprávěl mi o svých těžkých osobních osudech, obtížích a nesnázích, s nimiž se dostal s britskou pomocí z Československa a líčil mi situaci v Německu, v Rakousku a ovšem i mezi svými straníky v Čechách.

Vykládal, že jsou v Anglii v německé emigraci z Čech dva stejně silné tábory: 50 % pro Velkoněmecko, 50 % pro obnovení Československa se starými předmnichovskými hranicemi. Sociální demokraté z Říše i z Rakouska a jejich politické plány silně prý na naše Němce působí. Mezi Němci samými, a to z Říše i z Rakouska, je však podobný spor: jsou v nich dva tábory a oba počítají s brzkou válkou, při čemž jedni očekávají rychlou porážku Třetí říše a v nejlepším případě obnovení výmarského Německa, druzí však počítají s velikou velkoněmeckou revolucí (k nim náležejí zejména rakouští sociální demokraté) a ve shodě s tím plánují reorganizaci Evropy, tj. s uplatněním všech cílů velkoněmeckých.

V této atmosféře horkých hlav mají to prý naši Němci velmi těžké. Kdyby mohli jejich vůdcové předložit své emigraci aspoň nějaký český konstruktivní program o federalizaci Československa i se zvláštním územím pro sudetské Němce, alespoň tak, jak zněl tzv. čtvrtý plán, nabídnutý mnou Henleinovi - pak by se snad mohl Jaksch a jeho druhové zasadit o toto řešení a vybojovat v emigraci přijetí tohoto plánu na definitivní dohodu mezi Čechy a Němci.4) Nemohli by ovšem přijmout znovu nějaký diktát z naší strany, neboť nikdo z nich nepřijme situaci takovou, jaká byla v republice před Mnichovem.

Vyslechl jsem názory Jakschovy, který se zjevně opíral o plány ostatních Němců, sdílel jejich veliké naděje a počítal s rychlým spádem válečných událostí a s velikou politickou revolucí všeho německého dělnictva. K naší ryze české věci byl Jaksch zatím zdrženlivý. Zachoval jsem tudíž i já zdrženlivost a své plány jsem mu nerozvíjel; vyzval jsem ho jen, abychom zůstali ve styku a postupně si vyměňovali své názory podle toho, jak se budou vyvíjet další události, a zejména jakmile dojde k válce. Jen jsem odmítl jeho plány a naznačil mu, že k starým teoriím a názorům v žádném případě se vracet nebudeme, zejména také ne v žádné dvojjazyčnosti okresů a krajů. Válku jsme ovšem čekali my "emigranti" všichni.

Po začátku války a po mém návratu z Francie mne navštívil Jaksch znovu (4. prosince 1939). Zase si stěžoval, jak v jeho straně řešení o budoucím osudu českých Němců bude těžké. Předložil mi otázku, zdali by se vedoucí činitelé naší emigrace mohli sejít a společně s našimi Němci prodiskutovat celou situaci. Události půjdou prý rychle a mohli bychom být překvapeni předčasným mírem.

Nesouhlasil jsem se schůzkou s Němci, pokládaje ji zatím za předčasnou, ale vyzval jsem ho, aby sami o celé situaci Německa, Rakouska i své pojednali a formulovali si podle toho politický program pro budoucnost. A aby nám jej pak předložili.

Věděl jsem tehdy, že Jaksch hned na počátku války rozsáhlý program o Velkoněmecku - tj. o Německu a celé střední Evropě - už vypracoval, že jej v anglické politické společnosti - zejména v Labour Party - rozšiřoval a že v něm nejen o českých Němcích jako samostatném celku na nás nezávislém, nýbrž i o Československu celém už vlastně rozhodl, umísťuje nás do zvláštní středoevropské federace s převahou německou.5) Vyčkával jsem tudíž, věda, že s našimi Němci bude účelná a rozumná řeč, až jim válečné události ukáží, v jaké situaci se celé Německo nachází, jak se svět k němu staví a jak těmito skutečnostmi budou nevyhnutelně dotčeni i naši Němci sami.

Tehdy jsme měli kromě toho už velmi podrobné zprávy, jak se vyvíjejí poměry u nás v "protektorátu", co se stalo 28. října v Praze, co bylo 17. listopadu s našimi studenty a s našimi vysokými školami a vůbec: jak se nakládá s našimi lidmi, s našimi politickými činiteli, s naším prostým lidem, s politickými stranami, s našimi spolky, s naším celým kulturním životem, kolik je už našich lidí v koncentračních táborech atd., atd.

Moje očekávání se splnilo. Dalších šest měsíců války nás i naše Němce o mnohém poučilo, i když doba ta byla vyplněna velkými válečnými vítězstvími Německa ve válce proti Polsku a Francii. Jaksch přišel znovu ke mně na rozmluvu bezprostředně před uznáním naší prozatímní vlády londýnské. Bylo to 4. července 1940, kdy věc našeho uznání byla dosud tajná a kdy veškerý politický svět byl zaměstnán porážkou Francie a očekáváním, co se bude dít dál.

Jaksch mne však překvapil sdělením a správným svým rozhodnutím, že diskuse o osudu našich Němců zatím není možná, že se o tyto otázky nyní tolik nestará, že nyní jde opravdu jen o válku a o vítězství nad Hitlerem; ode mne také zatím nežádá žádný program pro budoucnost nebo nějaká prohlášení o našich Němcích, že prostě prohlašuje bezvýhradně, že je s naší věcí solidární a že je ochoten s námi spolupracovat tam, kde se o tom společně dohodneme. - Myslím, že sdělení to bylo tehdy velmi upřímné.

Rozhodl jsem se tudíž povědět mu více o našich plánech. Sdělil jsem mu, že v krátké době bude utvořena a uznána britskou vládou naše prozatímní vláda, že situace však není tak zralá, abychom mohli s našimi Němci něco pozitivního a konečného už dojednat, že ve vládě Němci proto hned nebudou, ale že vytvoříme současně jakýsi quasi-parlament - Státní radu - v níž bude zastoupena celá naše emigrace, že do řady jejích členů mám v úmyslu povolat i naše Němce a pak s nimi začít politickou rozpravu; chceme řešit potom podle vývoje událostí po etapách všechny jejich otázky, neboť pro spolupráci s našimi antifašistickými Němci jsme zásadně a rozhodně. Bez Angličanů ovšem všecky věci s tím související řešit nemůžeme; půjde přece především také o likvidaci Mnichova, a to se našich Němců bude podstatně dotýkat. Musíme se dále dohodnout také s národem doma. "Nechceme to vše provádět bez vás a vítáme tudíž vaše dnešní prohlášení" - dodal j sem nakonec.

Sdělení působilo na Jaksche velmi silně. Mezi našimi Němci v emigraci se tehdy totiž intenzívně politicky pracovalo a kolovaly mezi nimi názory a zprávy často velmi fantastické. Mnozí byli zásadně proti všem kompromisům s námi, věříce stále svému programu velkoněmeckému; jiní pozorně sledovali naši akci, zejména vojenskou, velmi ji kritizovali a ze silně protiněmecké nálady mezi našimi vojáky vyvozovali velmi ostré závěry proti nám a našemu hnutí vůbec. Nebylo tudíž dlouho podstatnějších hovorů mezi námi. Jaksch byl mimo to ve styku s Angličany a domníval se - jsa o tom některými z nich utvrzován - že bez dohody s našimi Němci se v naší věci nic podstatného nestane.

V září roku 1941 se Jaksch znovu ohlásil (22. září 1941). To už bylo po vstupu Sovětského svazu do války proti Německu, po našem definitivním uznání Velkou Británií a Sovětským svazem. Mohl jsem tudíž mluvit už jasněji a definitivněji.

Pověděl jsem mu především, jaká je situace u nás doma vůči našim Němcům a nijak jsem mu neskrýval krajně radikální náladu v našich zemích pod dojmem brutálního postupu Němců proti všemu českému. Přečetl jsem mu depeše z domova, jak tam naši plánují řešení německého problému. Prohlásil jsem přesto naše opravdu demokratické Němce za rovnoprávné naše partnery a žádal jsem o jasné jejich prohlášení - bez jakýchkoli rezerv a podmínek - ve prospěch naší zahraniční vlády a pro republiku v historických předmnichovských hranicích. Sdělil jsem dále, že jsem sice pro jmenování německých zástupců do Státní rady, že však toto jmenování bude vzhledem k situaci u nás doma - jak si to naši z domova výslovně přejí - zatím odloženo a že Jakschova strana má mezitím postupovat s námi paralelně; my při tom nebudeme nutit německé naše příslušníky v Anglii ke vstupu do naší armády. Také vylikvidování válečných viníků z řad našich Němců u nás doma se stane v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s viníky z řad Čechů a Slováků. Budu mít brzo příležitost všecky tyto otázky znovu s ním a s jeho přáteli definitivně probrat a vyjasnit, a doufám, že se o zásadách i o postupu dohodneme.

Pozval jsem pak Jaksche a ostatní zástupce našich Němců k sobě na čaj 7. ledna 1942 k všeobecné výměně názorů o situaci válečné vůbec a naší zvlášť. Vykládal jsem jim tehdy, že bych definitivní porážku Německa očekával asi roku 1943 - byl jsem tehdy o rychlém spádu událostí válečných i já poněkud příliš optimistický - a že třeba se na to připravit. Také my všichni mezi sebou a u nás uvnitř musíme být připraveni. Musíme ovšem očekávat veliké revoluční změny sociální, a to znamená zároveň velké změny i v našich věcech národnostních.

Žádal jsem je, aby chápali ten ohromný a neodčinitelný obrat, ke kterému došlo u nás pro postup Němců a jejich režimu, vylupování a rozkrádání - materielní i kulturní - celé země, všeobecný teror atd. Řekl jsem jim: ,,Něco takového v historii naší země dosud vůbec nebylo a nikdy se na to u nás nezapomene. To všecko nemůže tedy zůstat a nezůstane bez velikých důsledků."

Upozornil jsem je, že nacionální radikalismus u nás denně stále stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror v koncentračních táborech, kde úpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých desetitisících. Vůbec protektorát je jedna veliká mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je nejen veliká revoluční odveta na konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím našich Němců z Čech a z Moravy bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich transfer do Říše, prostě - konec!

"Já sice nevěřím, že k těmto krvavým extrémům dojde; znám náš lid a vím, že tak krvežíznivý není. Ale vůdci naší německé emigrace musí tím spíše počítat, že k jejich poválečným plánům a uspořádáním u nás uvnitř, které mi na počátku války předložili a které dosud ve svých publikacích diskutují, také nedojde a dojít nemůže. Já všecky ty věci důkladně promýšlím, jednotlivé plány na řešení těchto otázek zkoumám a kombinuji, a to minimální, k čemu přicházím je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoasie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální. "

"Musíme mít odvahu otevřeně si to říci" " vykládal jsem tehdy dále Jakschovi a jeho druhům. - "A zvláště vy, sociální demokraté, musíte tuto odvahu mít; je v tomto plánu i kus marxismu a jeho dialektiky v revolučním procesu, který se za této nezbytné změny sociální struktury národa, z veliké světové katastrofy vzniklé, musí nezadržitelně dostavit. Po první světové válce napsal jsem knížku o smyslu československé národní revoluce a předpověděl jsem, že u nás německá nacionální buržoasie se jednou pokusí o kontrarevoluci; a že nebude mezi námi pokoj, dokud tato buržoasie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v dřívějších stoletích Češi, skutečně projít.6) Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude přitom u nás zásadně řešena celá naše revoluce národnostní."

Vyzval jsem zároveň své hosty, aby tuto ideologii dobře promyslili, aby pochopili, že oni by měli býti nositeli této ideové proměny mezi Němci a spojit se k této práci i s německými komunisty. Říkám jim všecko otevřeně, celý svůj plán; nechci a nebudu nic skrývat. Přijdou-li do Státní rady, musí vědět, s jakými plány a diskusemi se tam nutně setkají. Musím ovšem otázku Mnichova a našich hranic dojednat s Angličany; očekávám, že do několika měsíců to bude hotovo. i to jim otevřeně říkám, že to se spojenci projednávám a jistě i dojednám.

Na druhý den (8. ledna 1942) jsem pozval k dokončení diskuse Jaksche na oběd. Účastnil se ho také Jakschův přítel Paul (za bojů s henleinovci býval u nás organizátorem sociálně demokratické "Rote Wehr"), který přijel do Londýna ze Švédska. Celá rozprava se při tom obědě znovu opakovala. Viděl jsem, že si Jaksch od včerejška všecky mé názory rozmyslil a že jeho reakce na ně je jasně negativní. Neřekl mi to výslovně, ale jeho stanovisko bylo mi z jeho chování i z chování Paulova jasné. O podobné sociální revoluci kombinované s revolucí nacionální nechtěli oba ani slyšet. Brali u nás Němce jako celek a pokládali se nikoli jen za zástupce dělníků, ale za představitele Němců jako celku vůbec. Snad tehdy ani dost dobře nevěděli, že tím automaticky berou na sebe plnou odpovědnost za to, co Němci proti nám jako národu ve válce podnikli...

Od té doby jsme se vídali už řídčeji. 19. května roku 1942 jsme měli znovu delší rozhovor, v němž mi Jaksch výslovně doznal své hlavní dvě chyby, jichž se v exilu za této války dopustil: "Očekával jsem válku krátkou a počítal jsem s německou revolucí" - řekl mi. "Já nepočítal ani s jedním, ani s druhým; zejména jsem nevěřil, že by německé dělnictvo dělalo revoluci proti hitlerismu a pro výhru Sovětského svazu proti Německu" - odpověděl jsem. "Bude ji dělat jako roku 1918, až ve chvíli pádu nacismu a bude ji dělat stejně tak, jako roku 1918: bude se snažit zachraňovat Německo s celou jeho nacistickou buržoasií před nejhorším. Bude z toho v Německu dlouho hrozný chaos."

A ještě na počátku roku 1943 pořád W. Jaksch očekával nějaký zázrak, který úplné katastrofě Německa zabrání a tím zachrání i sudetské Němce. Nedivil jsem se tomu, ani jsem mu to jako Němci nevytýkal. Bylo to víc než přirozené za poměrů, které v Německu a v německém národě i mezi tak zvanými sudetskými Němci panovaly. To byly také Jakschovy politické omyly, stejně jako představa, že je on - vyslovený sociální demokrat - nejen zástupcem části dělnických antifašistických Němců u nás, nýbrž všech našich Němců vůbec, tj. i ostatních více než 80% našich Němců, hitlerismu propadnuvších a hotových za války všemi prostředky k záhubě našeho českého lidu přispět.

Poslední osobní rozmluvy s Jakschem (a s jeho druhy De Wittem, Reitznerem, Wienerem a Katzem) jsem měl 17. a 25. září, 2. října a 1. prosince 1942. Bylo to již po veřejném oznámení v srpnu roku 1942 v britském parlamentě o odvolání Mnichova a po konečném vítězství našeho stanoviska a celé naší teze. Byly to rozmluvy, kde jsme probírali všechny dřívější politické otázky spíše už jako reminiscence. Zdůraznil jsem, že dlužno pokládat Mnichova věc našich Němců za definitivně řešenou, že nyní nám půjde jen o největší možné zredukování počtu Němců, kteří u nás ještě zůstanou, v čemž já však hájím a budu hájit stanovisko kompromisní a lidské, zejména pokud se týká skutečných německých antifašistů.

Ostatně sdělení ve stejném smyslu učinili nedlouho přede mnou samotnému Jakschovi i na Foreign Office. Nikdy jsem si nepřál, aby řádní Němci, kteří s námi o demokracii bratrsky bojovali a demokracii věrni zůstali, byli hnáni do situace tragické. Přitom však jsem tehdy Jakschovi a jeho druhům otevřeně sděloval, že bych stál o to, aby užívání slova "sudetendeutsch" a "Sudetengebiet" z Československa definitivně a navždy zmizelo a aby politický a nesprávně vykládaný pojem "Selbstbestimmungsrecht", jež naše Němce politicky zcela zavedlo a nám budování státu po minulé válce vůbec znemožňovalo, také zmizel. Ostatně ani Masaryk, ani já jsme je ve smyslu, v jakém je Němci užívali, nikdy neuznávali a na mírové konferenci v roce 1919 jsme to Lansingovi, Wilsonovu zahraničnímu ministru, velmi rozhodně prohlásili.

Tehdy, za této poslední rozmluvy, mi De Witte dojímavě vykládal o strašné situaci českých Němců, která z toho všeho pro ně vyplývá a která se dá vyjádřit slovy: "Vyhraje-li válku Hitler, jsme my, socialističtí Němci, ztraceni; vyhrají-li ji Češi, jsme stejně ztraceni."

Odpověděl jsem mu: ,,Ano, uznávám vaši tragickou situaci a je mi toho z duše líto. Tak tomu však někdy v osudu národů vinou jejich vůdců a sběhem okolností dějinných bývá. Proto se také dnes stavím a vždy budu stavět proti plánům některých našich lidí na přehnané opravy našich předmnichovských hranic vzhledem k poraženému Německu po dnešní válce. A proto jsem podnikal za Mnichova ty nadlidské pokusy o skutečnou dohodu s našimi Němci i s Německem vůbec. 7)

Ale v jaké situaci jsme byli od roku 1938 my? Nikdy nezapomeňte, co všecko jsem za boje o Mnichov dělal pro dohodu s vámi já! Co však pro nás chystal Hitler a více než 80 % vašich německých druhů z Čech a z Moravy, za jejichž zástupce se vy i dnes pokládáte? Čím jsme to zavinili? Uvažte jen, co jsme od roku 1938 všecko protrpěli a jak jsme se bili o demokracii a mír! A náš lid doma strašlivě trpí dál. Co nám Hitler a Němci z českých zemí dělají i dnes stále a denně? O tom všem se svět teprve po válce ještě doví.

Z toho je, moji drazí, jediný chladný, byť i drsný závěr: Spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým, aktivním i pasivním viníkům války pro poučení všem budoucím a - definitivně se rozejít! Jinak by po této hrozné válce muselo dojít mezi našimi národy k neslýchanému masakru! Tomu můžeme a musíme stůj co stůj svým definitivním rozchodem zabránit! Jen tak budeme moci jednou - až na dnešní bolest zapomeneme - se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.

A při tom já nikdy nezapomenu, že vy, opravdoví němečtí sociální demokraté z Čech a Moravy, jste jméno Němců v této veliké dějinné krizi nepotřísnili a hrozný osud německého národa nezavinili. Ostatně, Němci v tomto velikém zápase jistě zničeni jako národ nebudou, budou žít dál - což pro nás Čechy po roce 1938 tak jisté vůbec nebylo. O tom se ještě po válce dovíme. A snad tento váš a německý osud vůbec přispěje v budoucnosti k mravní i politické, demokratické renesanci příštího Německa. "

Poslední naše schůzka v exilu s Jakschem byla 1. prosince 1942. Dával jsem mu svůj písemný elaborát jako odpověď na projev zemské konference strany sociálně-demokratické (v Čechách), konané v Anglii v říjnu roku 1942. Strana totiž s celou svou organizací pravidelně fungovala, pravidelně činila rozhodnutí a svá usnesení, týkala-li se věcí zásadních, mi odevzdávala. Já pak v některých případech na ně odpovídal. V tom smyslu byla důležitá výměna naší korespondence, zejména dopis Jakschův z 3. ledna 1941, usnesení strany německých sociálních demokratů z 28. září 1941 a ze 4. října 1942, a zvláště usnesení strany ze 7. června 1942 s dopisem W. Jaksche z 22. června 1942, jakož i má odpověď ve formě zásadního stanoviska k usnesení strany z června 1942, kterou jsem 1. prosince 1942 Jakschovi na našem vyslanectví v Londýně odevzdal, a můj dopis z 10. ledna 1943. Hlavně v obou posledních dokumentech jsou shrnuty zásadní názory na otázku bývalých našich Němců a na menšinovou otázku vůbec. 8)

Ukázal jsem v těchto úvahách, k jakým všeobecným závěrům jsem došel za války v otázkách našich menšin a v řešení problému našich Němců. Byly to přirozené závěry, jež měly platit i pro naše Maďary a Poláky a jež jsem se snažil důsledně uplatňovat i na ně.

V tomto smyslu jsem hájil toto řešení i ve všech svých diskusích s Brity, Američany, Rusy a Francouzi. Vycházel jsem tu také ze zásady, jež byla během války všeobecně všemi velmocemi přijímána, že totiž pokusy o minoritní smlouvy, prováděné s pomocí Společnosti národů po první světové válce, opakovány už nebudou, protože se neosvědčily a přímo zklamaly. Nás přivedly roku 1938 - jaká to byla nesmyslná absurdnost! - až do Mnichova!

Není tudíž jiného východiska, nežli pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným způsobem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.

Bude to pro toto obyvatelstvo sice těžká krize, nějakou dobu trvající, bude to však pořád lepší a lidštější řešení, nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou hospodářského a sociálního pokroku lidstva. Ostatně i tento přesun se dá dobře řídit a usměrňovat a lze jej provádět za podmínek slušných a lidských. 9)

Toto řešení platilo speciálně i o našich Maďarech a v tom smyslu jsme rozvinuli všecko své úsilí, abychom získali pro to všechny spojence a zajistili tím také definitivní smír a poválečnou spolupráci československo - maďarskou. Za diskuse v Londýně mezi námi a Poláky o definitivní narovnání polsko - československé v letech

1940 - 42 jsme navrhovali totéž Polákům.

Otázku odsunu našich menšin jsem podrobně projednával po jednání s vládou britskou také s Moskvou prostřednictvím velvyslance Bogomolova z jara roku 1943 před svou cestou do Washingtonu, když jsem dohodoval tehdy i znění naší budoucí smlouvy spojenecké se Sovětským svazem. Moskva mi zásadní svůj souhlas vyslovila prohlášením velvyslance Bogomolova, odevzdaným 5. června 1943 dr. Ripkovi, který mi je pak hned na žádost Bogomolova telegrafoval do Washingtonu (6. června) a já jsem potom ihned o něm jednal s Rooseveltem.

Maje totiž takto stanovisko Londýna i Moskvy, předložil jsem otázku hned za svého pobytu ve Washingtonu prezidentu Rooseveltovi, který mi tehdy svůj osobní souhlas také okamžitě dal, dodávaje, že to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí být odstraněno definitivně a jednou provždy. A když jsem na konci roku 1943 odjel do Moskvy, diskutoval jsem celý problém znovu, tentokrát přímo se Stalinem a Molotovem, jimž jsem odevzdal tehdy o otázce té ještě písemné memorandum; potvrzení už dříve mně oznámeného stanoviska Moskvy jsem od obou znovu dostal. Celá otázka našich Němců byla pak prakticky vyřízena na konferenci Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie v Postupimi v červenci roku 1945, kde byl odsun Němců z našich zemí mezinárodně usnesen a pak v letech 1945 až 1946 definitivně námi za vedení a pod plnou a stálou kontrolou Spojených států amerických proveden.

Veliká a osudová kapitola našich národních dějin, která tolikrát v nich rozhodovala o celém našem osudu - a byla by v našich dějinách aspoň dvakrát zavinila naši národní smrt - byla tím konečně uzavřena.

Také jeden z nečekaných důsledků politiky Mnichova!

Edvard BENEŠ, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1947, s. 312-331

Poznámky:

1) Viz Edvard Beneš: Le probléme autrichien et la question tchéque. Etudes slIr les luttes politiques des nationalités slaves en Autriche. Paris 1908. (Rakouský problém a česká otázka. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku)

2) Wenzel Jaksch, představitel německé sociálně demokratické strany v Československu. 1927 člen předsednictva, 1935-1938 místopředseda, 1938-1939 předseda. Mluvčí pravého, nacionálně německy orientovaného křídla strany. Již v srpnu 1938 a opětovně v září 1938 požádal anglickou Labour Party o pomoc při vycestování z republiky. Prostřednictvím československého vyslance v Londýně Jana Masaryka obdržel oficiální pozvání a v roce 1939 s československým pasem emigroval spolu s dalšími německými sociálními demokraty do Velké Británie. Viz Jan MASARYK, Depeše Z Londýna 1938. Praha 1996, Knižnice Společnosti Edvarda Beneše sv. 9, s. 34 a 110. (pozn. ed.)

3) Představitelé pročeskoslovenské, převážně židovské skupiny německých sociálních demokratů. (Pozn. ed.)

4) Šlo o návrh, který prezident Beneš předložil Henleinově Sudetoněmecké straně počátkem září 1938 pod silným nátlakem Francie a Anglie a osobně lorda Runcimana. Henleinovci návrh odmítli a žádali odtržení pohraničních oblastí od republiky a jejich připojení k Německu. Ve dnech 12. až 15. září 1938 zahájili pak ozbrojený puč, který byl však československými orgány rychle potlačen. (Pozn. ed.)

5) Dověděl jsem se také, že později, po britském odvolání Mnichova, poslal W. Jaksch jménem své strany prezidentu Rooseveltovi proti tomu rozhodný protest. Mně osobně kopii protestu toho nikdy neodevzdal.

6) Edvard Beneš, Smysl československé revoluce. Praha 1923. (Pozn. ed.)

7) Připravuji o tom knihu o Mnichově, v níž popíši všecky své pokusy o dohodu s našimi Němci. (VIZ: Edvard BENEŠ, Mnichovské dny. Londýn 1955, 1958, Praha 1968, 1969,2003. Pozn. ed.)

8) Dával jsem tyto dokumenty tehdy také britské Foreign Office, s níž byl Jaksch soustavně ve styku. (BENEŠ, Paměti, s. 448-494)

9) Tak byl také později roku 1946 odsun našich Němců skutečně celkem proveden, jak o tom svědčí doklady úřadů amerických. Nepopírám, že i u nás došlo k některým, početně velmi omezeným excesům ze strany podřízených orgánů, nehodných země Masarykovy, proti kterým jsem se však vždy velmi rozhodně postavil a veřejně je několikrát kategoricky odsoudil a pranýřoval (např. ve své řeči v Mělníce 14. října 1945). Toto mé rozhodné ohrazení bylo pak veřejně u nás publikováno a od té doby všecky tyto excesy i našich podřízených orgánů definitivně přestaly.