Dvoje vyhnání Čechů 3
Dvoje vyhnání Čechů 3
Dr. Jiří Jaroš Nickelli
Kdo organizoval a kdo se aktivně podílel na vyhnání Čechů let 1938–1939?
První část otázky můžeme odpovědět snadno. Je dána rozsudkem Norimberského tribunálu let 1945–1946.
Organizátorem byl válečný agresor III. Reich a jeho vůdcové, počínaje politickým vedením Hitlera a společníků a konče organizačními, politickými a vojenskými útvary tzv. III. říše. Mezinárodně tento stav kodifikovaný Norimberským soudem a Postupimskou konferencí zajistila poválečná Mezispojenecká kontrolní komise vítězných států antifašistické koalice – SSSR, Velké Británie, U.S.A.
Smluvně tento stav zajišťovala tzv. Pařížská reparační dohoda států poškozených III. říší, která je součástí Sbírky zákonů ČSR a jejího následníka ČR, a která stanoví, že „žádný německý konfiskovaný majetek se nesmí navrátit zpět do německých rukou“. (Srov. Ečer B., Norimberský soud. Orbis Praha 1946. – Týž, Jak jsem je stíhal, Naše vojsko Praha 1946.)
Druhou část otázky zodpovíme rozborem pozice nacistických sil v pohraničí I. ČSR a jejich poměru k českému obyvatelstvu. Než však k tomu přikročíme, pro ilustraci vyhnání necháme promluvit svědectví několika pamětníků, jak je zaznamenal Kruh občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí:
První vzpomínka – Marie Růžková, tehdy Kdyně:
Její dědeček Vojtěch Ret, nar. 25. 2. 1900, zaměstnanec Berního úřadu, člen SOS, des. v zál. nasazen k ochraně hranic. Střežil úsek u Všerubského průsmyku – N. Ves, Hyršov, Všeruby. 7. října 1938 dostalo velitelství SOS rozkaz vyklidit hranici dle Mnichova. Nová pozice stanovena v N. Vsi, Němci byli v Hyršově 4 km odtud. Při hlídce SOS Němci zahájili palbu, kdy se V. Ret nevrátil z perimetru. Štb. strážmistr Louda zahájil pátrání, přičemž byl zastřelen. Hlídka se stáhla, aniž vyšetřila ztrátu V. Reta. Vnučka o tom dále řekla: „...byl při německé střelbě zasažen do nohy, dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá „Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti“. Mrtvého pak odtáhli na okraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.“
Tělo pak Němci předali na demarkační čáře a vzdali čest (!) mrtvému tělu. Zohavené tělo prohlédl za účasti britského pozorovatele a čs. styčného důstojníka lékař a vydal nález. Roztříštěná lebka, bodné a řezné rány, zlomení a drcení 5. až 10. žebra, střelná rána v noze, pravá ruka jen na kousku kůže. Anglický pozorovatel byl vyšetřením zdrcen, zjištěno, že z dědečkovy zbraně nebylo vystřeleno. Pozorovatel slíbil, že vznese protest na příslušném německém velitelství.
V. Ret pohřben v Kdyni, strážmistr Louda v Klatovech. Blízko místa umučeného V. Reta stojí dnes kamenný památník.
Druhá vzpomínka: Ema Růžičková, tehdy v Markétě
„Byla jsem vyhnána se dvěma dětmi ve věku 8 a 11 let, jen se dvěma uzlíky a s tím, co jsme měli na sobě. Bydleli jsme v hájovně, měli jsme dvě kravky, kozu, slepice, kachny a prasátko, nábytek kuchyně a světnice a taky 20 m3 dřeva. Musela jsem tam všechno nechat, manžel narukoval do Brna, a já jsem s dětmi jela do Kardašovy Řečice, kde jsem měla tetu. U ní jsem nechala děti, sama jsem jela do Jemčiny, kde jsem pracovala v lese, abych mohla tetě dávat na děti peníze. … Po půl roce jsme dostali byt a mohli si vzít děti domů. Tam jsme bydleli celou válku. Muž jezdil s koňmi a pracoval v lese jako já. Po válce jsme se vrátili domů na Markétu, koupili nějaký nábytek a mohli žít zase jako lidi. Už bych nechtěla zažít to, co jsme zažili za těch šest roků.“
Třetí vzpomínka: Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov
..“České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi: byl to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom ale přišel do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak, a že náš otec již nemůže přijet. Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme každá pokrývku a tašku... Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží „a honem utíkejte pryč!“ A my jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Křemže a odtud jsme jely do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli: Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměli jsme tátu. Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud do Českého Krumlova. Psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nim. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se ocitly během jedné noci!“
Těchto vzpomínek jsou zaznamenány stovky v různých sbornících a příležitostných tiscích. (Vyhnání Čechů 1938, I. část, s. 1–11. – ČSBS vydal sborník Sudetští Němci a Česká republika, red. Š. Helmichová, VARIUS Praha 2007, kde jsou kromě vzpomínek pamětníků i fotografie z vyhnání). Ovšem oficiální místa a řada politiků, kteří si říkají čeští, tyto dokumenty ignorovala a ignoruje. Zřízení kanceláře ladsmanů v Praze se tak stalo přímo výsměchem a trvalou urážkou vyhnaných občanů, odbojářů, obětí protektorátu a jejich potomků. Nyní, když jsme na příkladech ukázali řádění alias sudetských Němců v pohraničí, můžeme přikročit k osvětlení výše zmíněné druhé části naší otázky – a to,
