Dvě osudové osmičky v našem 20. století – 1938 – 1948
Dvě osudové osmičky v našem 20. století –
1938 – 1948
„Mnichov“ prezident Beneš odpískal, z důvodů,
které asi znal jen on sám.
Vlivný český politik, 2016
Obratná demagogie různého původu a záměru zraňuje desítky let sebecit národa tvrzením,
v různých souvislostech bezmyšlenkovitě opakovaným, že prezident Beneš neměl přijímat
mnichovský diktát čtyř velmocí, protože národ byl odhodlaný se bránit, a protože kapitulace bez boje způsobila morální ztráty horší, než by byly fyzické ztráty válečné.
Fakta jsou ovšem taková, že izolovaná obrana země, obklopené ze všech stran nepřátelskými státy, neměla naději na úspěch. Očekávat, že pohraniční opevnění (a to nebylo ještě dokončeno) může útočníka trvale zadržet, mohl jen iluzionista. Úkolem pohraničních pevností bylo pouze útočníka zadržet na určitý čas, než dorazí a zasáhnou spojenci. Když však spojenci od svých závazků neočekávaně odstoupili, ukázaly se všechny nepříznivé faktory, které ozbrojené střetnutí odkazovaly do sféry nepřijatelného avanturismu. Uvnitř pohraničních opevnění přece existovala mocná „pátá kolona“, tří milionů pohraničních Němců se zmocnila vlna prohitlerovkého nadšení, každý pátý voják byl Němec.To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla vlastně již nevypovězená válka proti nám.
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
(František Halas)
Hitlerovi muži, K. Henlein a K. H. Frank, uprchli za hranice a odtud organizovali z Němců v českém pohraničí bojové jednotky, které vyvolávaly nepokoje, násilné střety a terorizovaly pokojné občany. Na vojenský úspěch z hlediska poměru sil bez pomoci spojenců nebylo pomyšlení. Ale co horšího. Za daného stavu mezinárodního veřejného mínění, ovlivněného politikou a rétorikou appeasementu, hrozilo nebezpečí i morálního fiaska. V atmosféře mnichovanské propagandy bylo možno snadno falšovat i morální smysl obranného postoje. Bylo snadné označit Československo za rušitele míru a původce válečného konfliktu, který byl na spadnutí. A ten konflikt mohl snadno přerůst v evropskou, ne-li světovou válku – proti komunismu. Sovětský svaz totiž dal najevo ochotu poskytnout nám pomoc. Za daných okolností, appeasementu a nechuti proti Hitlerovi zasáhnout, hrozilo rozpoutání evropské války proti Sovětskému svazu. Hitler by uvítal situaci, v níž by se Sověti, spolu s námi, stali také rušiteli míru. Jakého posvěcení by se jeho agresi dostalo! Že takové nebezpečí skutečně hrozilo, potvrdil prezident F. D. Roosevelt a někteří angličtí politikové.
Je pozoruhodné, že kritikové rozhodnutí Edvarda Beneše přijmout mnichovský diktát neanalyzují objektivní politicko-vojenské danosti a fakta, ale uchylují se k dohadům o jeho osobních vlastnostech a zvláště poukazují na jeho údajný nedostatek mužné statečnosti. Je to ovšem počínání scestné a nezdůvodnitelné.
1. Do bitev již přece dávno neharcují vládnoucí knížata a králové v čele ozbrojených houfů. Tíhu války dnes nesou početné armády, ale zčásti i civilní obyvatelstvo. Naopak vládci a jejich bezpečí se těší nejvýš dosažitelné ochraně. Válku v moderní době vypovídají hlavy států ze zcela jiných důvodů než je jejich osobní statečnost a bojechtivost. Osobně se přece přímého válčení nezúčastní, na jejich bojových vlastnostech proto vůbec nezáleží.
2. Předpoklad, že prezident Masaryk by v podobné situaci projevil mužnější charakter a vyhlásil by, „Tož budeme sedlat“, je neudržitelný. Moderní válka vyžaduje mnohostranně zvažovat situaci a odhadovat pravděpodobný výsledek měření sil v daných podmínkách. Není vyvolána ani ohnivým temperamentem ani bojovností. Ty známe už jen z vyprávění o starověkých či středověkých hrdinech. Ani prezident Masaryk by si nemohl dovolit heroické gesto ve shodě se svou slováckou letorou. I on by se choval jako racionální a ukázněný státník nezpochybnitelné autority, odpovědnosti a kompetence.
Prezident Beneš měl od počátku mnoho nepřátel a s přibývajícím časem jich neubývalo, spíše naopak. Ctitelé starého mocnářství a odpůrci Československa, iredenta německá a maďarská, agresivní revanšisté němečtí, nepřátelé demokracie, fašisti doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, levicoví radikálové, a v neposlední řadě intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si při různých příležitostech navzájem i půjčovali.
Nejpovážlivější mezi odsudky jsou ony denunciace, které jsou motivovány snahou arivistů a prospěchářů získat alibi pro svou vlastní zbabělou kolaboraci s nepřítelem: „To on způsobil náš morální úpadek“, křičeli po přijetí mnichovského diktátu, „my jsme se přece chtěli bránit! Jeho vinou jsme ztratili národní důstojnost, hrdost a čest!“ Stejně by ovšem vykřikovali i v opačném případě, kdybychom mnichovský diktát nepřijali a pustili se do války s hitlerovským Německem. Odsudky by zůstaly, Jen znaménka plus a minus při hodnocení přijetí nebo odmítnutí „Mnichova“ by se obrátila: Byl vinen, že jsme nebojovali, byl by vinen, kdybychom bojovali.
Za komunisty se vyjádřil K.Gottwald, 11.10. 1938: „Troufalá útočnost nepřítelova byla podnícena osudnou kapitulací československé vlády dne 30.9. 1038. My před celým světem a celým národem prohlašujeme, že vláda neměla kapitulovat. Lid chtěl bojovat. Armáda chtěla bojovat. Celý národ chtěl svou zemi bránit všemi prostředky. Prostředky k obraně zde byly. Armáda byla mobilizována. Na hranicích stála skvělá opevnění. A všechen lid byl ochoten obětovat poslední, aby svou zemi, svou státní a národní existenci obhájil.“
A nestraník prof. V. Černý píše: „...je to zatížení, jež svými důsledky jako vleklé trauma a pokušení mravní skabosti bude hlodat na národní podstatě do nekonečna.“(In: Paměti 1938-1945.)
Po tolika desítkách let propagandistického „mytí mozků“ bychom snad již mohli umět svobodně a spravedlivě vážit konkrétní mocensko-politické a vojenské podmínky, které byly v Evropě, jiné r.1938, jiné r. 1939 a jiné r. 1940. Není možno klást mechanicky vedle sebe a účelově srovnávat kapitulaci Československa bez boje a ozbrojenou obranu Polska a po něm států západní a severní Evropy. Vyčetlo se nám, že jsme se měli bránit „zuby nehty jako Poláci, Holanďané, Dáni ...“ Přitom nezaujatým čtenářům je jasné, že morální význam našeho ozbrojeného vystoupení by nám byl upřen v době, kdy celá světová veřejnost „nadšeně jásala nad mnichovským mírem“. Poláci a ostatní přicházeli již do jiné situace, iluze o Hitlerových úmyslech již padly. A to právě dík neblahému osudu Československa.
Prezident Beneš přesvědčivě zdůvodnil, co vedlo k rozhodnutí přijmout diktát velmocí. Historická zkušenost učí, že národ nemůže vždycky vyhrát. Záleží na reálném poměru sil. Ale vždycky by měl stát na straně pravdy a práva. To je otázka svědomí a pojetí smyslu vlastních dějin. Jestiže jsme odmítli použít zbraní (a moderní doba by snad měla dát přednost humánnějším argumentům než je měření sil za pomoci bojové techniky a k tomu ještě na základě lživých záminek a provokativních intrik), nezřekli jsme se svých zájmů.
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem až přijde čas
(František Halas)
Klenotem erbovním mé země
zůstane ta noc
Špalírem zbledlých hvězd černé kufříky
Slunce vycházelo z vojáků
A z probodených snů
krev horkou crčící
do zpěvu naděje ne do žalmů srážejí básníci
„Dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo – jen dál jen dál!“
Hle žezlo veršů
které básník odkázal
Naději vaší Naději mé
(František Halas)
Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál.
Tu svou řeč najdu zas, a to mi věř,
až znovu rozkvete železný keř.
Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.
Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!
(Fráňa Šrámek)
Jako národ šlechtilo odhodlání, tak prezidentovi sloužilo ke cti, že nepřipustil – nikoli aby odhodlaný národ přinášel oběti, ale aby přinášel oběti marné. Boj za svobodu se bez obětí neobejde. A bez obětí nebyl ani první ani druhý odboj, domácí ani zahraniční, kterému zakrátko – věren tradici z první světové války – jako exilový prezident sám stanul v čele. Válečné střetnutí po „Mnichovu“ r.1938 by si vyžádalo oběti nejen marné a zbytečné, ale co horšího, zneužitelné v zájmu útočníka proti obráncům a proti smyslu jejich boje. Vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece Československo podlehlo Hitlerově provokaci a umožnilo by mu křičet do světa (aniž by mohlo dokázat opak), že tento „versailleský zmetek“, „hnízdo židobolševismu“, „potlačovatel a utlačovatel menšin vůbec a českých Němců zvláště“, narušil evropský mír! Ten mír, který on, německý vůdce Adolf Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“ a oni by byli s částí československého území připojeni k Německé říši! Jen to, že jsme se tehdy zdrželi ozbrojené obrany, byť to bylo jakkoli trpké, mohlo odhalit Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi, včetně záměru přisvojit si naše země jako údajně „německý prostor“ pod lživou záminkou, že chráni německou menšinu. Proč některým pseudoradikálům u nás tak velice vadilo a vadí, že Hitlerova provokace vyšla na prázdno, že „Beneš si na nastražené vidle nenaběhl“, a že byl podán důkaz o pravých
zámerech „Třetí říše“ a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?
Za daného rozložení sil a za daného vnímání situace světovým veřejným míněním bylo správné zdržet se boje. Jenomže zdržet se ozbrojené konfrontace neznamená lísat se k nepříteli. Je politováníhodné, že vojenskou kapitulaci a vznik tzv.“druhé republiky“ provázela nežádoucí a naprosto ne nutná kapitulace mravní, označená jako „mnichovanství“. Poraženectví, nikoli národa („národ se bránil“, jak doložil mimo jiné stejnoslovným názvem svého spisu prof. A. Pražák ), ale
části vzdělanců, intelektuálů, vrstvy, která touží stát za všech okolností na straně mocných a vlivných. Jde o vrstvu konformistů, kolaborantů, fušéistů. Jako by změnou poměru sil byla uvolněna mechanická přitažlivost cizího státního tělesa a jako by se dík této přitažlivosti k němu přidávaly samovolně síly domácí. Nedbají, že rezignují na národní zájmy, znevažují národní tradice a hodnoty, přijímají optiku, argumenty, program toho nově se etablovavšího velkého cizího tělesa.
V době mnichovské krize šlo odcizení této vrstvy tak daleko, že se začalo pochybovat o správnosti Masarykovského protirakouského odboje za první světové války a o účelnosti našeho osamostatnění. Nevybíravě byla kritizována sama idea Československého státu, ostouzena jeho zahraniční politika, protože prý nás „vzdalovala od mocných sousedů, s kterými přece bylo zapotřebí vycházet přátelsky.“ (Rozuměj, s Hitlerem a s fašizujícími politiky ostatních sousedních zemí.)
„Cizí lidé zmenšili naše území hmotné, a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrohodností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých dnů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa! Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje. Paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo“ hanba“. Štvaní, obviňování, pronásledování lidí „bývalého režimu“. Pěkná práce pro národní morálku. Oportunistické povahy mezi staršími i mezi mládeží mohou si z toho vyvodit praktické životní vodítko: pozor! Za žádnou ideu se neobětovat! Žádné myšlence nebýt obětován!“ (Josef Čapek, Psáno do mraků. Listopad 1938. Vyšlo v Praze 1947.)
Morální úpadek části inteligence, již dříve nepevné a v dalších osudech národa vždy znovu selhávající, se skutečně odvozuje od „Mnichova“. Nikoli ovšem od faktu zdůvodněné vojenské kapitulace samé, ale od nedostatku mravní síly nekapitulovat vnitřně, čelit důstojně a sebejistě přítomnosti agresivního uchvatitele. Některým chybělo přesvědčení, že boj za zachování národa pokračuje i ve změněných podmínkách. A i když nebylo možno hájit samostatnost v dané chvíli zoufale hrdinským gestem bez naděje na úspěch, že to neznamená rezignaci, beznaděj, vnitřní odzbrojení, ztrátu víry v budoucnost. Naopak. Právě za přítomnosti uchvatitelů je zapotřebí posílit schopnost trvat si na svém, odolnost, rezistenci, vnitřní odpor a víru pro doby příští.
Ve sporech a zápasech po roce 1945 se politický kapitál vytloukal i z odpovědí na otázku, kdo nese odpovědnost za rozbití Československa a za okupaci v tzv. protektorátu Čech a Moravy. Je zřejmé, že vina padá na fašistického agresora zvenčí a na jeho pátou kolonu uvnitř. Dále na západní velmoci, které údajně v zájmu zachování míru v Evropě ustupovaly agresorovi, nedodržely závazné smlouvy a s lehkým srdcem obětovaly svého spojence na vzdory veškeré logice i etice. Svým ultimativním požadavkem a nátlakem ve prospěch agresorových záměrů vytvořily situaci, která byla pro Československo bezvýchodná. Ne však pro jeho ilegální bojovníky za svobodu, v ilegalitě doma i v cizině, a spolu se spojeneckými armádami za hranicemi.
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál Malověrní Myslete na chorál
(František Halas)
Víra v úspěch politiky appeasementu, které bylo Československo obětováno, trvala jen krátce. Brzy vypukla válka, přetěžká druhá válka světová. Mnichovanská politika byla přehodnocena a Československo, dík druhému odboji doma i za hranicemi a předvším dík diplomatické misi neúnavného prezidenta Edvarda Beneše, vyšlo z ní po boku vítězných mocností. S pocitem satisfakce za utrpěná příkoří, s hrdostí na prokázanou rezistenci národa v odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách.
V knihách pod názvem „ Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství“ a „Šest let exilu a druhé světové války“ dokumentuje Edvard Beneš pohnutou historii našeho národa od r.1938 do r.1945. Tuto část můžeme ukončit verši verši, věnovanými prezidentovi.
Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali
a solí slz, jež vyplakala zem,
Vás nevítáme. My Vás milovali
v těch dobách přetěžkých a my Vás milujem.
Když v nocích bezesných u našich amplionů
hvězdami dálek zazníval Váš hlas,
jako by někdo strhl s očí clonu,
jak bychom byli někde blízko Vás.
Vy jste nám dolíval oleje do plamene
ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,
lid náruč otvírá, na srdce vděku plné
chce si Vás přivinout. (Jaroslav Seifert)
Po druhé světové válce jsme se ocitli v silokřivkách levicového směřování „ducha doby“. Po mnichovském zklamání a se vzpomínkami na strádání v období hospodářské krize před válkou nastoupil československý stát demokratickou cestu k socialismu. S obecným uspokojením se přijímala pozemková reforma, znárodnění velkých podniků, dolů a bank. (Ostatně podobná opatření se prováděla v celé Evropě, i západní.) Od socializace se očekávala hospodářská stabilita a vyloučení otřesů a pověstných krizí z nadvýroby. Od spojenectví se SSSR jistota v mezinárodních vztazích, bezpečnost a suverenita státní existence.
Nečekaný zlom v poválečném vývoji, který byl až dosud většinou národa pociťován jako pozitivní a přirozený, způsobila po třech letech, v únoru 1948, komunistická strana jako exponent internacionální politiky SSSR. Využila nastavší vládní krize, nedostatečné prozíravosti nekomunistů ve vládě, chopila se moci, potlačila parlamentní demokracii, opustila dosavadní „vlastní československou cestu k socialismu“ a s násilím proti skutečným nebo domnělým protivníkům začala formovat společnost podle sovětského vzoru a podle principů tzv. diktatury proletariátu. Československo bylo posledním státem střední a východní Evropy, který se stal kořistí bolševického radikalismu. Evropu rozdělila „železná opona“, atmosféru u nás ovládla bezostyšná propaganda a strach z násilí. Pokud se někdo pokusil hájit občanské svobody a práva, byl vzápětí umlčen. Veřejné mínění počátku 50. let bylo ochromeno představou, že prožíváme historické děje, podobné jako byl jakobínský teror francouzské revoluce 1789.
Ale únorové převzetí moci komunistickou stranou není radno zjednodušovat. Nebyli jen uzurpátoři moci a jejich pomahači, oběti teroru a vystrašení diváci. Bylo i mnoho těch, kteří věřili, že konečně nastal čas spravedlnosti pro chudé a utlačené. Uveďme malý doklad o dobovém smýšlení z „Knížky o Milce“, celoživotní družce básníka Fráni Šrámka. Napsala ji středoškolská profesorka Marie Hejnová, za mlada členka studentské prázdninové ochotnické družiny někdejší „Šrámkovy Sobotky“.
„Byl únor 1948. Česká inteligence byla k jeho přijetí připravena dlouhým předchozím vývojem, v němž nemalou úlohu sehrála právě Šrámkova generace. Byla poučena Říjnem, dozrála za druhé světové války. Ale i český svět měl své Těleginy a Roščiny, mnozí také u nás prodělávali svou „křížovou cestu“( hrdinové stejnojmenného románu Alexeje Tolstého , pozn. SK)).. Složitá minulost první republiky zasahovala do přítomnosti, všechno šlo na ostří nože. Vášnivě se debatovalo...Šrámek si přál, „aby to už bylo za námi“... Milka, živá a usměvavá, pro ni nebylo pochybností. Už dávno pochopila, že jen změněný společenský řád může přinést úplné zrovnoprávnění ženě a uskutečnit vše, oč zápasily předchozí generace...A kolik bylo takových Milek a jejich víry, že jen změněný společenský řád přinese ten nebo onen druh žádoucí spravedlnosti...“(C.d. Hradec Králové, 1985)
V souvislosti s hodnocením únorového převratu někteří pseudoradikálové tvrdí, že prezident Beneš opět „zklamal“. Jestliže byl v souvislosti s „Mnichovem“ neprávem dehonestován pro údajnou osobní nestatečnost, v souvislosti s poválečným vývojem se mu z jedné strany vyčítá, že „podporoval buržoazní reakci“, z druhé, že byl příliš vstřícný a ústupný vůči komunistům. Málokdo realisticky váží neodvratnost vzestupů a pádů národa a jeho prezidenta spolu se vzestupy a pády evropské demokracie vůbec. Nepřátelé prezidenta Beneše démonizují, jako by byl obdařen nadpřirozeným vlivem a rafinovanou mocí škodit svým odpůrcům. A tak se můžeme dočíst, že napomohl vítězství totalitarismu a způsobil další demoralizaci národa, místo aby ho vyzval k ozbrojené obraně demokracie.
Tito vykladači našich dějin jako díla jediného muže nevidí, že se tehdejší svět kolem nás již rozdělil a nastoupil cestu konfrontační studené války, a že se u nás daly proudy lidových vrstev do pohybu za vidinou, kterou nebylo možno utopit v krvi. Mohly ji opustit jen na základě vlastní mnohaleté zkušenosti. Tehdy ještě nevěděly, že jejich víra byla pro mocenské zájmy zneužita
Mezi nerealistickými hodnotiteli posledního nerovného zápasu Edvarda Beneše o zachování československé demokracie nechyběli ani přímí účastníci „únorové krize“. Následky vlastních chyb, neschopnosti orientovat se, analyzovat situaci a přiměřeně reagovat svalují na bedra jediného muže. který děje sám zvrátit nemohl, ani kdyby netrpěl pokračující nemocí a ubýváním sil. (Zemřel 6 měsíců poté.)
Otřesy r.1938 a 1948 prožíval prezident E.Beneš nepochybně jako realistický politik, který zná souvislosti a ví, že nemůže zadržet síly, které se jeho vlivu vymykají. Prošel celoživotní cestou, poznačenou mnoha dílčími vítězstvími i prohrami, o kterých věděl, že jsou pro tuto chvíli, nikoli definitivní. Hájil vždycky ideály demokracie a humanity. Dvakrát, ne vlastní vinou, se octl v situaci, jejíž krizovost byla nadhraniční povahy. Jeho smysl pro odpovědnost mu nedovoloval uvést do pohybu brannou sílu národa. Dovedeme si představit tíhu a bolest oněch dvou proher, z nichž ta první ohrožovala samu existenci národa, ta druhá trvání demokratického režimu jeho státu. Nicméně váhám označit je slovem tragédie, protože tehdy stále ještě zbývala naděje. Naděje v duchovní rezistenci národa, v duchovní rezistenci věrných.
Skutečnou tragédií československého prezidenta by bylo, kdyby dosavadní zápasy zůstaly marné a zbytečné, bez vlivu na žádoucí budoucnost.
Kdyby sám národ přestal hájit své zájmy, kdyby se přestal cítit národem.
Literatura
E. Beneš, Šest let exilu a druhé světové války, Praha 1046
E. Beneš, Paměti. 0d Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947
V. Olivová, Zápas o Československo, Praha 1992
A. Pražák, Národ se bránil, Praha 1946
.
