České národní listy

Dvacetiletí příslušníci  německé rasy přebíhali do Rakouska, zabraného v té době fašistickým Německem

Uplynulo již šestašedesát let. Většina dospělých, co vlastníma rukama ničila koncem onoho léta koleje, již ukončila svoji pozemskou pouť. Někdo až v pozdním věku v kruhu rodiny, jiný podlehl nelidským útrapám nacistických káznic. Také tehdejší mládež zestárla. Osud ji zavál do různých stran. Stěží bychom však našli člověka, jenž by neuchoval ve vzpomínkách snahu Čechoslováků nedat Hitlerovi republiku bez boje.

Železničář Josef Vaněk pracoval jako hlídač trati, dnes bychom řekli signalista. Ve službě se střídal s dalšími zaměstnanci ČSD. „Původně jsme žili ve Znojmě. Když ale otec dostal nabídku bydlet v posledním strážním domku na trati Šatov – Retz, jenž se nacházel asi půl kilometru od státní hranice, přestěhovali jsme se. Z asi dvou tisíc obyvatel žilo ve vesnici tak deset, možná patnáct procent Čechů, většinou státních zaměstnanců, železničářů, financů a učitelů,“ vzpomíná železničářův syn, dnes  třiaosmdesátiletý Jaromír Vaněk. Před okupací bylo v obci velmi živo. Šatov se stal skladištěm materiálů na stavbu bunkrů ve směru na Chvalovice a Devět mlýnů. Vlaky sem přivážely tuny oceli, cementu i dřeva. Tady zažili Vaňkovi střety s ordnery. Dvacetiletí příslušníci  německé rasy přebíhali do Rakouska, zabraného v té době fašistickým Německem. Tam se zúčastnili výcviku a v diverzi v noci chodili se zbraněmi na naše území. Při přepadu hnanické celnice tak zahynul poručík Otmar Chlup.

„Z rakouského území došlo také ke střelbě proti budově šatovské fary a kostelu. Ještě dlouho po roce 1945 byly vidět na střeše  křidlice poškozené střelbou,“ popisuje J. Vaněk a dodává, že po obsazení pohraničí kvůli tomu obvinili našeho občana Aloise Rašku, že naopak on střílel z fary kulometem na německé ženy. Ordneři ho zmlátili klacky a pak dovedli na radnici. Další bití postoupil na gestapu ve Znojmě. „Dlouho ho vyšetřovali, avšak k činu, který neudělal, se nepřiznal. Po několika týdnech byl převezen do Vídně,“ říká J. Vaněk. Dalším, kdo okusil nový nacistický pořádek, se stal listonoš Vítek. Ordneři mu vyrazili přední zuby.

Na obranu proti německému útoku se budovalo pevnostní pásmo, ale v září 1938, kdy byla válka na spadnutí, bylo rovněž třeba ničit přístupové cesty. Ve snaze znemožnit vpád nacistů vlakem z Retzu zorganizovala Stráž obrany státu spolu s přednostou šatovské stanice Rudolfem Trachem vytrhávání kolejí pomocí dvou spřažených lokomotiv, které kvůli tomu přijely z Jihlavy. Dovezli si na to plochý nákladní vagón naložený pytli s pískem a svařenými kolejnicemi ve tvaru široce otevřeného V.

Toto téčko se podsunulo pod koleje. „Následným tahem byly vytrhávány hřeby držící kolejnice u pražců. Za půl dne se podařilo zničit asi kilometr trati,“ uvádí J. Vaněk.

O několik dní došlo k podpisu Mnichovské dohody. Bez kousku studu předali představitelé Francie a Velké Británie naše pohraničí Hitlerovi. Trachovi, kteří bydleli v prvním patře staniční budovy, sice zavčas utekli do vnitrozemí, ale po obsazení zbytku území si německá mašinérie dokázala rodinu najít. Bývalý přednosta zahynul v koncentračním táboře. Také Vaňkovi odešli do Znojma. „K bydlení jsme dostali dobytčí vagón. Nejprve zde, pak jsme žili asi měsíc ve vagóně v Jihlavě. Když nastala zima, byl otec přidělen do Okříšek. Tam už jsme bydleli ve vsi u jedněch lidí v podkroví,“ uvádí dnešní důchodce.

Jaromír Vaněk si našel místo poslíčka u pojišťovny Generali v Brně. Jako jeden z nejmladších zaměstnanců neunikl totálnímu nasazení ve výrobně zemědělského nářadí  ve Vídni – Florisdorfu. „Pracoval jsem s ukrajinskými dělníky. Hodinová mzda představovala šedesát feniků,“ konstatuje J. Vaněk. Bydlel sice v lágru plném štěnic, avšak odděleně, takže na rozdíl od Ukrajinců mohl po pracovní době chodit do města. Jednou při večerní procházce zaslechl klapot. Připomněl mu dětství, kdy s ostatními chodíval o Velikonocích s hrkačkou. Tady se ovšem nejednalo o velikonoční průvod, nýbrž o vězně obuté do dřeváků. Nasazený muž většinou pracoval na odpoledních směnách, kdy přinášeli formy na odlitky. Každá vážila přes 25 kg. Stále před sebou vidí ukrajinského kluka, jmenoval se Grigorii Popilňuk, jenž nosil formy v jeho těsné blízkosti. „Když já pouštěl formu na zem, mohl jsem ho zranit. Vynadal jsem mu a sliboval, že mu rozbiju hubu, když bude za mnou tak těsně chodit. On na to, že chce být schválně zraněn. Bylo jim šestnáct, když je nahnali do vagónů a odvezli na práci do Říše. Jednou mi Grigorij požádal, abych mu obstaral brilantinu na vlasy. Tak jsem mu ji donesl. Asi se chtěl líbit ruským děvčatům,“ vybavuje si J. Vaněk jednotlivé zážitky. Někdy i jemu šlo o život. Například v den, kdy parašutisté spáchali atentát na Heydricha, byl on s bratrem Miroslavem a kamarádem Robertem Virglerem na návštěvě ve Znojmě. Načerno a bez papírů. Až při návratu zpět se dozvěděli, co se v Praze stalo a jak tvrdá jsou bezpečnostní opatření. Naštěstí je nikdo nekontroloval. Jaromíra Vaňka potkal ve Vídni úraz. Když se uzdravil, začal pracovat v uhelném dole Ferdinand v Zastávce u Brna. Tady se dočkal konce války. Celý květen pak pomáhal při opravě mostu u Kralic, který vyhodili partyzáni. „Bylo třeba zprůjezdnit trať  z Brna do Jihlavy,“ říká J. Vaněk. Na čas se ještě vrátil do dolů, ale později nastoupil opět u Generali. Po absolvování večerní ekonomické školy se stal účetním v JZD. Nyní žije ve Znojmě.

Jaromír Vaněk, vyprávění zaznamenal Eman Macoun, novinář