České národní listy

Je jistě bohulibá instituce. Dům německého východu (DNV) sídlí v bavorském Mnichovu. O co vlastně se zajímá? Podle názvu je to jasné, o německý východ. Ale ten přece již dávno neexistuje. Je sice faktem, že Němci jsou v řadě zemí střední, východní a jižní Evropy, ale země, na které žijí, jim nepatří. Je polská, česká, srbská a tak dále. Na uvedených a dalších místech jsou tito Němci součástí menší, či větší německé menšiny. Zpravidla jsou občany státu, v jehož hranicích žijí. Jsou proto povinováni loajalitou k tomuto státu především. Jejich německé cítění tomu nemůže a nesmí být na překážku. Snad je důležité ještě připomenout, že DNV se zabývá nejen minulostí, dějinami, ale i současností.

Dějinný včerejšek  nás varuje. Pokud Němci žijící roztroušeně v různých evropských státech, se budou cítit v první řadě Němci a pak teprve občany státu, v němž žijí, pak to může znamenat, že jsme na začátku nežádoucího procesu, který může skončit tak, jak tomu bylo před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. Známky jisté pokročilosti takovéhoto vývoje se tu a tam již objevují. Část německé menšiny např. v Polsku je do určité míry v konfliktních vztazích s příslušnými polskými orgány. Za nepříliš šťastné, nebo dokonce nevhodné, považuji, když některý německý ústavní činitel začne ve stavu probíhajícího konfliktu podporovat německou menšinu. Tak již učinila např. i kancléřka A. Merkelová.

Německé menšiny, žijící v jiných státech, se těší menšinovým právům, což je samozřejmé a dobré. Pokud však taková menšina se stane privilegovanou, je to špatně. Všechny menšiny v tom či onom státě žijící se musí těšit stejným menšinovým právům. Jinak může dojít k naprosto nežádoucímu vývoji. A ještě jednu připomínku. Postavení menšin upravuje i mezinárodní právo. Jedním z jeho principů je zásada reciprocity, vzájemnosti. Ta říká, abych mluvil srozumitelně, že německá menšina např. v ČR má mít tolik práv, co má česká menšina v Německu. A nyní jsme u problému. SRN nepřiznává menšinová práva Čechům, Slovákům a dokonce ani Polákům, kteří žijí dlouhodobě, třeba i několik generací v Německu. Co s tím? Je třeba se držet zásady reciprocity při jednáních, která bychom k této otázce v době co nejbližší měli vyvolat s německou stranou.

A ještě jedno zamyšlení. Pokud Němci mají DNV, slovanské státy, např. my, Poláci bychom měli mít např. Dům Polabských Slovanů nebo Dům slovanského severu nebo tak nějak podobně pojmenovaný. A bádat v něm o otázkách slovanské minulosti středního a východního Německa. Dále považujeme za vhodné, až nutné, abychom se více a systematicky zajímali o Lužické Srby, nejmenší slovanský národ, který bojuje o svoje přežití. V Německu jsou však Lužičtí Srbové uznáváni pouze jako národnostní menšina, přestože žijí v současnosti na území, kde sídlili i jejich předkové někdy již v VI. století. Je to jejich země. Měli by mít právo na sebeurčení nebo minimálně na velmi rozsáhlou autonomii. A o tom bychom s Němci měli také mluvit.

Těch hesel, jak dobré jsou česko-německé vztahy nyní, již bylo dost. Je třeba se zajímat i o skutečný obsah těchto vztahů.

J. Kovář