Dr. E. Beneš – K počátkům dekretální normotvorby
Dr. E. Beneš – K počátkům dekretální normotvorby
I.
Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše.“
Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nebyl dovršen i zánikem právním.
Již v r.1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého čsl. odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21.7. vydal prezident republiky ústavní dekret č . 1/1940 Ústředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky.“ Místopředsedou tohoto ústavního orgánu se stal F. Hála, oddaný spolupracovník J. Šrámka. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. V jejím čele stál dr. J. Šrámek. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále
Ústavním dekretem č. 2/1940 Úvč z 15.10.1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „…předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony.“ Zákonodárná moc měla být tedy, a také byla, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.
II.
Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Be-nešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4.2.1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálně demokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27.10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4.4.1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národněosvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace československého politického života, která zastupovala velkou většinu Čechů a Slováků, se ve skutečnosti stala společným normotvůrcem. Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z nichž 98 již na osvobozeném území ČSR. Z těchto i dalších důvodů dekrety prezidenta republiky nemohly být pouhými „Benešovými dekrety“.
III.
Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě.
V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.
Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28.března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.
Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z 300 poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá. I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.
IV.
Rozhodnutí o transféru Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfér pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.
O transféru německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska, v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, rozhodli představitelé vítězných velmocí v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté.
Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími principy uzavřely spojenecké státy, mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby zajistil německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.
Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 360 miliard předválečných Kčs , tj. asi až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Trvají i nadále.Přesto však někteří naši někteří politici mluví o určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.
Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády. Jsou na nich proto i podpisy dr. J. Šrámka, místopředsedy vlády, a ministrů dr. A. Procházky a F. Hály.
Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.
Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil,že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. … Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství. Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 … . Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi a budou zle potrestáni.'
Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS.)
V.
Názorová jednota v otázkách odsunu Němců, konfiskace jejich majetku a dalších legálních opatření vůči nim, s výjimkou německých antifašistů, učiněných, a potrestání zrádců a kolaborantů se po politickém rozpolcení našeho národa na komunisty a nekomunisty udržela ještě dlouho po únoru 1948. V uvedených otázkách existovala zásadní shoda i mezi pražskou komunistickou vládou a Radou svobodného Československa v zahraničí. Její členové, s jedinou výjimkou, považovali odsun za nezvratitelný. RSČ pokládala odsunuté Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. „Dr. Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. ‚Problém bude vleklý,‘ řekl, ‚ a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný.‘ „(Politici bez moci, B. Čelovský, str. 104, Tilia, 2000) . Usnesením předsednictva RSČ z 28.a 29. května byl P.Tigrid požádán, aby systematicky sledoval činnost odsunutých Němců a podával o ní zprávy. Tlak Němců na RSČ i rozhlasovou stanici Svobodná Evropa rostl. Přesto „Benešovci jsou proti každému ústupku vůči sudetským Němcům , dokonce i proti slizkým frázím a proti dvojznačným a nepřesným formulacím. Stojí na půdě tehdejšího prohlášení ‚Rady‘ ze 4. července 1953, podle kterého je sudetoněmecká otázka vyřešena ‚nezvratně a s konečnou platností‘. … Konečně musí – a to je pro způsob myšlení Čechů to nejnesnadnější – vycházet z toho, že sudetští Němci se sice chtějí vrátit do svých domovů, ale nikoliv pod českou nadvládu, takže k jednání mezi Čechy a sudetskými Němci může dojít jen na základě rovnoprávného partnerství a nikoliv jako ‚státní národ‘ vůči ‚menšině‘. Jelikož pro většinu českých politiků začátek světa se počítá od 28. října 1918 a Benešovo státnictví je jejich evangeliem, bude to asi ještě pěknou chvíli trvat, než se protivníci benešovců mezi českými exilovými politiky probojují k názoru, že dnes již není čas na slizké fráze, že příležitost přijatelných kompromisů byla již třikrát propasena – 1918, 1938, 1945 – a že dnes stojíme před úplně novou situací. …“ ( Der Sudetendeutsche, 15.5. 1954)
Aby k nějakému, tolik očekávanému „prosudetskému „ posunu vůbec mohlo dojít, musely ještě uplynout šedesátá a téměř celá sedmdesátá léta minulého století. „Debatu o odsunu zahájil v roce 1977 slovenský historik Ján Mlynárik, kterému posloužil odsun jako výhodná zbraň ke generálnímu útoku proti ‚centralistické‘ Praze. Pod pseudonymem Danubius ve Svědectví Pavla Tigrida Mlynárik rozhořčeně definoval odsun jako počin nemorální. Následující písemné debaty, která se táhla skoro dvě léta, se zúčastnili mj. disidenti Toman Brod, Jiří Doležal, Milan Otáhal, Petr Pithart, Miloš Pojar, Petr Příhoda (všech šest se skrývalo za pseudonymem Bohemus), Milan Hübel, Miloš Hájek, Zdeněk Mlynář, Václav Kural, Jan Křen a Vilém Prečan.“ (Mnichovský syndrom, B. Čelovský, str.29,Tilia, 2000). Do „diskusí“ se zapojovali i další chartisté. V letech následujících část chartistů začala usilovat o nikdy veřejně nevyhlášené vytlačení již zmíněných benešovců a jejich principů i stanovisek z mysli exilu i českého a slovenského národa. Jen tak mohli chartisté přehodnocovat české dějiny, českou státnost, česko-německé vztahy a činit potřebné kroky i v oblasti politické.
Chartististická stanoviska se začala šířit, zejména po 17. listopadu 1989, kdy někteří z nich se dostali do vysokých ústavních funkcí. S jejich jmény i usilovnou činností jejich pokračovatelů se setkáváme stále. Důsledky známe.
VI.
Jak dříve nacisté v čele s A. Hitlerem a henleinovci napadali se zuřivou nenávistí demokratické Československo a jeho prezidenta dr. E. Beneše s cílem postupně germanizovat a nacizovat „českomoravský prostor“, tak nyní značná část Němců odsunutých z Československa za pomoci řady německých politiků, zvláště bavorských, a českých kolaborantů, nenávistně útočí jak proti dr. E. Benešovi, tak i proti dekretům prezidenta republiky a naší republice. Srovnáme-li jejich cíle s programem henleinovské SdP, lehce zjistíme, že v řadě požadavků se zásadně shodují.
V současnosti se podařilo části německých novinářů udělat ze štvavých protibenešovských útoků nenávistnou protičeskou kampaň. Po relativně slušném přístupu Schröderovy vlády k česko-německým vztahům, bude po vítězných volbách, vyhrožuje poslanec za CDU E. Marschewski, na nás CDU/CSU vykonávat mnohem razantnější tlak. Pan dr. E. Stoiber, ministerský předseda Bavorska a dlouholetý předseda bavorské Křesťanskosociální unie, nám to již v nedávné době přislíbil vícekrát.
Za této situace bychom měli v našem národě upřednostnit jediné dělení, a to na vlastence a kolaboranty. Neustále nám nejrůznějšími způsoby vnucované rozdělení na věřící a ateisty, katolíky a protestanty, bílé a barevné, privilegovanou vrstvu novozbohatlíků a rostoucí počet rodin žijící v chudobě, nekomunisty, či dokonce antikomunisty, a komunisty musíme už konečně překonat. Na nové výzvy přicházející doby nelze účinně odpovídat starým způsobem. Nebudeme-li si vědomi vážnosti situace, pak za kulisami politických a sociálních zápasů, konaných v cizím zájmu, se můžeme dostat i na cestu vedoucí k novodobým Lipanům a následné Bílé hoře bez reálné naděje na další národní obrození.
Dr. O. Tuleškov
