Doubrava - Podívejme se na Gazu z roku 2006

Političtí hlupáci na západě, tedy i v české vládě, brečí, že zlý Hamás přepadl chudáčka Izrael. Nebudu nikoho přesvědčovat, že to jsou informační primitivové. Jenom předložím nějaká fakta, uvádí emeritní senátor Jaroslav Doubrava.

Jaroslav Doubrava, emeritní senátor

14. října 2023 - 04:20

Podívejme se na rok 2006. Citujme: „V roce 2006 Hamás vyhrál poslední palestinské parlamentní volby a začal spravovat Gazu a převzal plnou kontrolu v následujícím roce, kdy Izrael a kvůli rozjitřené atmosféře i Egypt uvalily pozemní, námořní a leteckou blokádu, která zabránila volnému toku lidí a zboží. To zničilo ekonomiku Gazy a způsobilo vysokou míru chudoby a míru nezaměstnanosti. V letech 2018-2019 Palestinci z Gazy zorganizovali rozsáhlé protesty na bariéře mezi Izraelem a Gazou a požadovali, aby Izrael ukončil blokádu a řešil problémy v palestinsko-izraelském konfliktu.

Většina lidí v pásmu Gazy jsou potomci uprchlíků, kteří uprchli nebo byli vyhnáni z oblasti nového státu Izrael po arabsko-izraelské válce v roce 1948.

Gaza trpí nedostatkem vody, elektřiny a léků. Organizace spojených národů, stejně jako nejméně 19 organizací pro lidská práva, vyzvaly Izrael, aby ukončil obléhání Gazy, zatímco zpráva UNCTAD, připravená pro Valné shromáždění OSN a zveřejněná 25. listopadu 2020, uvedla, že ekonomika Gazy je na pokraji kolapsu a že je nezbytné zrušit blokádu.“ Citát je z neutrálního zdroje - anglické verze wikipedie.

Situace se později uklidnila, ale bez ohledu na bojovníky Hamásu umíte si představit hloubku nenávisti vůči Izraelcům?

Volby jako akt bezvýznamnosti

Podobně jako se v ČR dopustili občané chyby, že volby vynesly do sedla extrémistickou pravicovou vládu jakéhosi Fialy, a jsou potrestáni katastrofální vládní politikou, obyvatelé Gazy doplatili na to, že Izrael i USA odmítaly seriózně vyjednávat s umírněnějším palestinským vedením, v čele s Mahmudem Abbasem, palestinským prezidentem a šéfem světské strany Fatah. To donutilo velké množství zoufalých, ožebračených Palestinců, aby hlasovali pro islámské extremisty.

Nemalou část viny nesl na hrbu i Fatah a jeho svatý Arafat, protože neznámo kam mizely desítky miliony dolarů pomoci Palestincům. Zvláště v Gaze bylo až 80 % obyvatelstva bez práce.

„Za těchto okolností není vůbec překvapivé, že organizace Hamás, která provozuje rozsáhlý program sociální pomoci a zdravotnictví, je považována za stranu, která dokáže reagovat daleko citlivěji na potřeby obyčejných Palestinců než zkorumpovaní, samolibí veteráni ze strany Fatah, kteří zacházeli s Palestinskou správou, jako by to byl jejich osobní majetek…“, napsal v té době Con Coughlin v konzervativním britském deníku Daily Telegraph.

Kdo je bez viny hoď kamenem nebo raketou

Ale ještě zajímavější je text, který uveřejnil 18.6.2006 Ahmad Samih Khalidi, vedoucí člen St Antony's College v Oxfordu, bývalý palestinský vyjednavač.

Pod titulkem „Má-li Izrael právo použít sílu v sebeobraně, mají právo i jeho sousedé“ v The Guardian napsal:„…Izrael si činí nárok na výlučné použití síly jako nástroje politiky a trestu a snaží se odepřít jakémukoliv opozičnímu státnímu nebo nestátnímu aktérovi podobné právo. Do značné míry se jí také daří vykreslovat své vlastní "právo na sebeobranu" jako nezpochybnitelné, zatímco komukoli jinému upírá totéž. A mezinárodní společenství v podstatě podporuje postoj Izraele v obou ohledech.

Z arabského hlediska to nemůže být správné. Na světě neexistuje žádný důvod, proč by Izrael měl mít možnost vstoupit na arabskou suverénní půdu a okupovat, ničit, unášet a eliminovat své domnělé nepřátele - opakovaně, beztrestně a bez omezení - zatímco arabská strana nemůže udělat totéž. A pokud arabské státy nejsou schopny nebo ochotny tak učinit, pak by úkol měl připadnout těm, kteří mohou.

Je důležité mít na paměti, že jak v případě nájezdu Hamásu, který vedl k (tehdejší izraelské) invazi do Gazy, tak v případě útoku Hizballáhu, který vedl k útoku na Libanon, nebyly cílem jeho civilisté, nýbrž pravidelné izraelské ozbrojené síly. Je těžké pochopit, jak by to mohlo být zařazeno pod rubriku "terorismus", spíše než jako přímočará taktická porážka tolik vychvalované izraelské vojenské mašinérie; takovou, kterou si Izrael nerad připouští…“

Nedávný útok Hamásu na izraelské pohraničí byl brutální, reagoval také na brutální izraelské protiakce. Následoval výbuch výzev srovnat Gazu se zemí a obsadit ji. Reakce jsou pochopitelné, jak psal Ahmad Samih Khalidi již v roce 2006:
„… čím silnější je izraelská armáda, tím náchylnější a zranitelnější se stává i vůči drobnému nezdaru. Ztráta byť jen jednoho tanku, zajetí jednoho vojáka nebo poškození jedné válečné lodi má negativní multiplikační efekt: izraelská "odstrašující" síla je narušena v nepoměru k samotnému činu. Odveta Izraele je tedy zčásti záležitostí obnovení jeho odstrašení, zčásti čiré pomsty a zčásti pokusem donutit své protivníky, aby plnili jeho příkazy.

Hraje tu ale i něco jiného: strach Izraele uznat jakoukoli formu rovnocennosti mezi oběma stranami. A je to přesně to, co se zdá poskytovat morální a psychologickou oporu pro pokračující útok Izraele jak v Gaze, tak v Libanonu – pocit, že Izrael se možná setkal se svou odvahou, taktickou vynalézavostí a "čistou" vojenskou akcí od protivníka, který se možná dokonce něco naučil od samotného Izraele a může být schopen se v budoucnu naučit ještě více.

Na izraelské vojenské akci samozřejmě nebylo během mnoha desetiletí konfliktu v Palestině a Libanonu nic "čistého". Bezohledné pohrdání Izraelem životem civilistů v posledních několika dnech není ani nové, ani netypické. Pro ty, kteří si stěžují na porušování izraelské suverenity Hizballáhem nebo Hamásem, může být užitečné připomenout desítky tisíc izraelských porušení libanonské suverenity od konce 60. let, masivní nálety v polovině 70. a počátku 80. let, invaze a okupace hlavního města Bejrútu v letech 1978 a 1982, stovky tisíc uprchlíků. 28 let stará nárazníková zóna a zástupné síly zřízené v jižním Libanonu, atentáty, bomby v autech a masakry a konečně pokračující narušování libanonské půdy, vzdušného prostoru a teritoriálních vod a zadržování libanonských vězňů i po stažení Izraele v roce 2000.

Není zde nutné vypočítávat celou škálu porušování palestinské "suverenity" Izraelem, v neposlední řadě jeho nedávné odmítnutí přijmout suverénní volební volbu palestinského lidu. Izraelské extrateritoriální, mimosoudní popravy palestinských vůdců a aktivistů začaly na počátku 70. let a od té doby neustaly…“

Malá drobnost z českého tisku z ledna 2008: „Lidé s baterkami procházejí poloprázdnými obchody, monitory přístrojů u nemocničních postelí jsou zhasnuté. Jediná elektrárna v Gaze nefunguje, kvůli nedostatku paliva… Izrael uzavřel hranice, kterými do Gazy přichází palivo, potraviny a léky. Poprvé tak v praxi ukázal, k jakým krokům je ochoten přistoupit v odvetě za to, že islamisté z hnutí Hamás ovládajícího Gazu posílají na jeho území rakety. Izrael ovšem tvrdí, že Hamás humanitární krizi záměrně zveličuje. "Pokud vím, všichni obyvatelé pásma umějí chodit," komentoval izraelský premiér Ehud Olmert zprávy, že v Gaze došel benzin… OSN varuje, že pokud bude blokáda pokračovat, ocitne se bez pomoci téměř 900 tisíc lidí, kteří jsou závislí na humanitární pomoci…“

Napadá mě, nejednalo se o demokratickou verzi kolektivní viny?

Ať si čtenář udělá závěr sám. Nejdůležitější jsou informace, a ty, ve vší uctivosti, předkládám.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)