Dočká se obrození probuzení, část XI.
Dočká se obrození probuzení XI
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
12. ČTK a výročí Mistra Aloise Jiráska
K 150. výročí narození A.Jiráska vydala ČTK tiskařský sloupek.(In: Rovnost, Brno, 22.6.2001)
Měla konečně příležitost prezentovat život a dílo klasika české historické prózy bez ideologických pokřivenin. Bohužel, stylu „kam vítr, tam plášť“ se nezbavila, jen ideologický záměr pokřivenin se změnil.
A tak se čtenář nedozví nic o mimořádném významu a obecně uznávané autoritě A. Jiráska v buditelském úsilí o samostatnost národa, nic o jeho úloze při koncipování Květnového manifestu čs. spisovatelů 1917, o přednesu Přísahy čs. národa v dubnu 1918 v Obecním domě, ani že vítal T.G. Masaryka při jeho slavném návratu do vlasti 21.12.1918 (a byl jím veřejně oceněn), ani že byl členem Národního shromáždění a jeho senátu (1918 -1925). Místo toho TK Jiráska osočila, že „vnesl do vnímání české historie mýty. „Doklady" jsou uvedeny tři.
Tak Staré pověsti české (1895) prý trpí „nepřesnostmi", Jirásek „čerpal z nevěrohodných pramenů". ČTK zřejmě neví, co nás už ve škole učili, že pověst je vyprávění o něčem nadobyčejném, šíří se ústním podáním, vypravěči si ji obměňují a krášlí podle svého vkusu. Od pohádky se liší tím, že se vztahuje k určité osobě, místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář, Kosmas, sepsal české pověsti v prvním oddíle svého spisu jako "ficta", „bájivé zkazky starců, smyšlenky a básnění". Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně, mají je všechny kulturní národy. Ale nikde na světě neposuzují vypravěče podle „přesnosti" nebo „věrohodnosti pramenů", nikde, kde vědí, co je pověst.
K další „demýtizaci" si ČTK vybrala „Temno“ (1913, kn.1915). A.Novák (stoupenec J.Pekaře, nikoli Z. Nejedlého) ocenil toto dílo jako „úchvatnou malbu". Je to obraz vítězné protireformace (1723-1729) z pohledu tajných bratří a exulantů pro víru. Čtenář dobře chápe, že pronásledovaní nekatolíci prožívají těžké období - básnickým obrazem „temno". ČTK nesouhlasí a odvolává se na J.Pekaře, který koncipoval jinou filosofii dějin než F. Palacký, T.G. Masaryk a A. Jirásek. Ale ani J. Pekař, ač obdivoval baroko, nesmlčel pravdivé svědectví o klíčových momentech našich dějin, o husitství napsal: „ Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu – za prohloubení a zopravdění náboženského života - zůstane největší slávou českých dějin.“ A o Bílé hoře: „ Že ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění.“ Ani citované stanovisko J. Pekaře neopravňuje ČTK k tvrzení, že „Jirásek podal jednostranný pohled na pochmurnou pobělohorskou dobu jako na dobu největšího úpadku českého národa,“ naopak, dává Jiráskovi za pravdu.
Se stejnou argumentací do třetice ČTK odmítá Psohlavce (1886), obraz selského povstání na Chodsku.
Jirásek vypráví, jak se sedláci na Chodsku střetli (marně ovšem) s novou, pobělohorskou vrchností a s novou, pobělohorskou legislativou, která je zbavila dosavadních práv. Jejich boj pojal jako symbol národního emancipačního zápasu vůbec.
ČTK se nám ve svém „demýtizačním" úsilí snaží namluvit, že Jirásek byl předpojatě protikatolický. Přitom je známo, že i mnozí katolíci hodnotili husitství kladně a odsoudili protireformační násilí. Stačí připomenout balbínovské kněze, kteří se účastnili procesu národního obrození, spisovatele V. Beneše Třebízského, který byl kaplanem a přece psal v duchu Palackého hodnocení. A sám Jirásek podává řadu pozitivních postav katolických kněží v F.L. Věku a v čtyřdílné kronice U nás činí sympatického faráře Havlovického dokonce hlavním hrdinou. Jirásek byl věrný pravdě, spravedlivý, černobílé vidění mu bylo cizí. Sama Stálá rada České biskupské konference potvrzuje pravdivost jeho historických obrazů, když sebekriticky uznává, že „negativní vlivy, k nimž se musí církev hlásit, sahají až do 14.století, možná dokonce až k samotnému přijetí a způsobu života víry u nás. Pokušení světské moci, později v kombinaci s podřízením křesťanství germanizačním hlediskům v někdejším Rakousku-Uhersku mělo za následek odcizení obyvatelstva převládajícímu katolicismu... Církve se soustředily nezřídka i na cíle mocensko-politické ... nevěnovaly pozornost úsilí o pozemskou spravedlnost ... motivy ústily do pochybné politiky podřizování církve státním strukturám rakouského císařství. Sociální cítění nižšího duchovenstva kontrastovalo s přezíravým postojem velké části hierarchie namnoze privilegovaného rakouského původu.“ Tak to stojí v listu českých biskupů Pokoj a dobro z r.1998. Tak to líčil Jirásek ve svých historických románech.
Jestliže vítězná církev a pobělohorská šlechta vytvořila z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, poživačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě, nic to nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, i proto, že nevylučuje opětný návrat „světla". „Demýtizační" snahy ČTK a jiných orwellovských přepisovačů a „oprávců" dějin jsou jen chatrně maskované útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice. Kéž by se ČTK ujala skutečně osvětového působení.
Dovětek: Proces dekolonizace našich národů (národní obrození)
byl nesen idejemi boje za politická a sociální práva, za svobodu a spravedlnost. Jeho archetypy, anticipace, analogie, obdoby byly spatřovány v různých dobách a podobách. Příběhy o odporu proti násilí a bezohlednosti z minulosti jakkoli vzdálené povzbuzovaly a posilovaly, lidé cítili solidaritu s utlačenými a zápasícími bez ohledu na místo a čas.
Váhám vyslovit obavu, že dnes u nás probíhá proces opačný, rekolonizace, protože ideje zápasů našich předků o emancipaci politickou, sociální a kulturní, o sebe-vědomí a sebe-určení národa se soustavně znevažují. Stalo se zvykem hledat, čím kterou osobnost našich dějin kompromitovat a diskreditovat. Neptáme se na smysl té které události, cesty toho kterého člověka. Všímáme si věcí vedlejších, podružných, pokud možno hovících současné oblibě morálních nízkostí, korupcí a oplzlostí. Jde-li o hrdinu, bojovníka, tvůrce, nositele ideálu, slídíme, jak si kdy s kým zadal, přičítáme mu nečestné pohnutky, poklesky, slídíme po nich v jejich soukromých denících, psaných dokonce i tajným písmem. Nesledujeme za čím šel a kam došel, ale - obrazně řečeno, kolikrát šlápl vedle, kolikrát se mu kamínek pod botou zvrtl, kolikrát se mu rozvázala tkanička. A to se jmenuje "detabuizace" osobností a "demýtizace" dějin, které tak ztrácejí ideově kultivační smysl. Nedovolme všem těm pomlouvačům, klevetníkům, odmítačům, aby nadále přepisovali, falšovali, třísnili špinavostmi a nechutnostmi odkaz našich předků. Braňme to, v co věříme, co ctíme, co milujeme. Braňme historickou paměť národa!