Doc. Eva Broklová - Osud českého národa v německých záměrech
Doc. Eva Broklová - Osud českého národa v německých záměrech
(Od roku 1848 do druhé světové války) 1
Právě z roku 1848 však pochází reakce Němců v záležitosti voleb do frankfurtského všeněmeckého sněmu: „Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení a že budou i bez nich volit do Frankfurtu.“4 Český politik František Palacký účast na volbách do Frankfurtu odmítl.
Přední noviny Allgemeine Zeitung z Augšpurku přinesly „německou odpověď Slovanovi Palackému“: německý spolek by nemohl připustit odloučení Čech. „Kdyby byl vytvořen český stát, pak by Německo mělo ve svém těle kůl [podtrženo EB], který by mu přinesl smrt.“ Německý publicista Wagner zveřejnil svoji odpověď Palackému v libereckém týdeníku; uváděl, že „Němci mají historické právo na Čechy, poněvadž jsou jejich prapůvodními obyvateli“. 6
Dopisovatel v augšpurských Allgemeine Zeitung napsal 27. června 1848, že vídeňská vláda a ústřední německá vláda jsou odpovědny všem Němcům za to, že velezrádné počínání Čechů bude odstraněno: „Čechy jsou životu nebezpečným rušením, jestli se nepodaří panslavistické a ultračeské živly rozbít, separatistické hnutí překazit a smířit... Nepodaří-li se to nyní, pak je velká německá budoucnost na nedohlednou dobu oddálena a co je ještě pravděpodobnější, ztracena.“ 10
* Poslanec Ostendorf podal tehdy do výboru pro rakousko-slovanské záležitosti doplňovací návrh, podle něhož „říšský sněm považuje otázku Čech za německou, která náleží do jeho kompetence“ [podtrženo EB].11 Německé státy, které hraničily s Čechami měly zasáhnout vojensky, budou-li k tomu vyzváni rakouskou vládou nebo Němci v Čechách.
T. G. Masarykovi k přesvědčení o správnosti Palackého postupu a odmítnutí účasti na frankfurtském sněmu postačovala slova předsedy frankfurtského parlamentu Heinricha von Gagerna, který prohlásil, že „všichni národové podle Dunaje, kteří nemají ani práva, ani povolání k samostatnosti, musejí být jako drabanti pojati v německý planetární systém“.
Němečtí radikálové pomýšleli na připojení Čech, Moravy a Slezska k německé říši a na likvidaci českého národa, umírnění byli pro připojení celého Rakouska k Německému spolku a rozhraničení Čech a Moravy jako první etapu na cestě k velkému německému ideálu. V 60. letech se pak soustředili na dualismus, který přinášel Němcům a Maďarům hegemonii nad slovanskou většinou.
18. listopadu 1892 seznámil poslanec Masaryk poslaneckou sněmovnu (rakouská říšská rada) s brožurou dr. Mathiase Ratkowského, právního prefekta a knihovníka c. k. Tereziánské akademie a člena právně historické státní zkušební komise ve Vídni, nesoucí název Das Recht und die Pflicht, die Czechen und Slowenen zu germanisieren [podtrženo EB]. Výroky o německém jazyku na adresu Slovinců krátce před tím pronesl v poslanecké sněmovně i ministr vyučování Gautsch. Brožura je určena širokým masám. „Germanizovat Slovince a Čechy je právem a povinností, protože jejich germanizace je dobrodiním, ...
Brožura je věnována Theodoru Mommsenovi.23 Na titulní straně cituje Theodora Mommsena, An die Deutschen in Österreich (Němcům v Rakousku), Neue Freie Presse, 31. 10. 1897:
„... seid hart! Vernunft nimmt der „... buďte tvrdí! lebka Čechů nepřichází k rozumu Schädel der Čechen nicht an, aber für, ale pro údery je také přístupná /hodí se k mlácení/“ Schläge ist auch er zugänglich!“
„... und nun sind die Apostel der „... a nyní jsou apoštolové barbarizace činní, aby Barbarisierung am Werke, die deutsche pohřbili německou půltisíciletou práci v propasti Arbeit eines halben Jahrtausends in dem své nekulturnosti...“
* Pekař dál líčí „tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské“.25 Ztratili jsme fakticky samostatnost státní, bez milosrdenství byl proveden neslýchaný záměr donutiti říši s ohromnou většinou protestantskou, obrátiti zemi Husovu ke katolicismu, 26 dvě třetiny národní půdy byly zkonfiskovány, „konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národností“, „mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní byl zničen a zastaven“, „nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu do strastí exilia...“ 27
* „... Němci to byli, kteří z naší záhuby těžili nejvíce!“ Vítěz pobělohorský učinil ohromný převrat ve prospěch německého živlu, němčinu prohlásil za rovnoprávnou, dosud byla čeština.28
* „A nyní... ukazují na nás s pohrdáním. „Hle, méněcenný národ!“ 29
* Josef Pekař v souvislosti s Mommsenovým textem klade otázku: „... zná národ Goethův a Schillerův ještě pojem spravedlnosti?“ 30
Němečtí nacionálové byli nejhorlivějšími zastánci politiky vilémovského Německa, věřili ve vítězství německých a rakouských zbraní. Byli rozhodnuti provést systémovou změnu a zvrátit jednou provždy poměry v českých zemích ve svůj prospěch. Tyto snahy vyjadřovala petice vysokoškolských profesorů z konce roku 1915 a její pokračování, „Požadavky Německého nacionálního svazu“ z roku 1916. V březnu 1916 sepsal nacionální svaz v březnu 1916 pamětní spis „Stanovisko Německého nacionálního svazu k nové úpravě věcí v Rakousku, v němž se v devíti bodech požadovalo: upevnění svazku Rakouska-Uherska s Německem, vyloučení Haliče z úzkého státního svazku tak, aby monarchie ztratila slovanskou převahu (Němci tvořili 37 %), změna rakouské ústavy, která by odstranila vnitřní boje, ustavení němčiny jako vnitřní a obcovací řeči, úsilí o vznik jazykově jednotných správních oblastí aj.
* Tyto požadavky byly ještě vystupňovány v tzv. Velikonočních požadavcích (Osterbegehrschrift) z 23. dubna 1916, v nichž byl kategoricky vytýčen cíl, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ´ovládáno německy´ a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Další požadavky se týkaly hospodářské celní unie s Německou říší (Mitteleuropa), stanovení němčiny jako úřední řeči, rozdělení země na německou a českou správní oblast ap. 32
Hned po vzniku republiky r. 1918 se Němci pokusili o utvoření uzavřeného německého území v českém pohraničí a jeho připojení k Rakousku.
Hitler pro svůj politický program, který začal uskutečňovat od roku 1933, převzal požadavek sudetského Němce Tebeldiho 33 z roku 1848 o připojení Čech a Moravy k německé říši a ze stejné doby pocházejícího hesla definitivního „odstranění českého oštěpu z německého boku“ totální likvidací českého národa [stejná rétorika jako v dolchstosslegendě – rána dýkou do zad -- z konce roku 1918 ]. Stejný historický podklad a stejnou argumentaci mají memoranda sudetských Němců K. H. Franka, Hanse Neuwirtha a Ernsta Kundta z roku 1938. 34
Joseph Goebbels v deníku 36 22. srpna 1938: vůdce odsuzuje Maďarsko; co tam je schopné, má německou krev. „Musíme osvěžit také všechny balkánské státy německou krví... Nesmíme tyto národy a především Čechy hýčkat, spíš je jednou vytlačíme. Nechceme tyto národy, chceme jejich zem.“ Cituje Horthyho, který je naplněn „divokou nenávistí vůči Čechům“. Podle Goebbelse říká právem, že „to není národ schopný státní existence“. 37
Grundplanung O. A. 45
Za jeden z důležitých dokumentů zdůvodňující nutnost odsunu Němců z ČSR se pokládá nedatovaný spis „Grundplanung O. A.“ Podle záznamu z 9. 7. 1947 byl nalezen krátce po převratu 1945 orgány ministerstva vnitra v Henleinově archivu v Liberci.
Dokument se týká otázky celého Československa, nikoli jen sudetských Němců. České země měly být podle něj beze zbytku začleněny do Německé říše. Československo vytváří bolševické ohnisko požáru, které je třeba odstranit. Otázka Slovenska a Podkarpatské Rusi měla být řešena odděleně. Pokud jde o český národ, není svébytným národem a je v německém zájmu, aby zmizel český jazyk. České národní uvědomění bude rozdrceno. Toho bude docíleno německým pronikáním do české jazykové oblasti a přesidlováním Čechů do souvislosti s Německem. Budoucí českou státnost nebudou řešit sudetští Němci, ale říše.
Jedná se o dokument, který byl nalezen v Henleinově pozůstalosti. Týká se německých plánů s Čechy a českými zeměmi. Podle E. Beneše je srovnatelný s „dokumenty norimberskými“.48 Naposledy byl tento dokument publikován v knize Sudety pod hákovým křížem, autoři Václav Kural, Zdeněk Radvanovský a kol.49 Zdeněk Šamberger se v exkurzu podrobně zabývá uvedeným dokumentem, námitkami proti němu (falzifikát poválečné propagandy) a argumenty prokazujícími jeho pravost. Dokument vznikl v období mezi květnem až zářím 1938..".
Co nás čekalo za Rakousko-Uherska? Germanizace, která by vedla k zániku českého národa.
Co nás čekalo v hitlerovské říši? Germanizace a likvidace českého národa.
V současnosti probíhá boj o naši minulost. Vedeme ho s osvědčenými germanizátory, kteří se dnes skrývají pod maskou liberální demokracie, lidských práv a svobod.
Vyhrát zápas o naši minulost musíme, jinak ztratíme přítomnost i budoucnost.
Dojde k tomu, před čím nás varoval Milan Kundera.
Připomínejme si znovu a znovu slova našeho spisovatele Milana Kundery o likvidaci národů
".. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii .. ..Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to ! A národní obrození je nám příkladem, vzorem, oporou, povzbuzením a nadějí. Usilujme o jeho oživení a obnovu."
Jsme v období, kdy dochází k již pokročilému přepisování našich dějin. Místo abychom po Německu požadovali zaplacení reparací ve výši bilionů korun, tak již celá desetiletí se „smiřujeme“ s tzv. sudetskými Němci a navazujeme dobré sousedské vztahy s Německem. Tyto a obdobné procesy, v jejichž průběhu v podstatě dochází k vidění agresivního Německa jako oběti a nás, Čechů, skutečné obětí agrese, jako agresora, probíhají od počátku 90. let 20. století.
V jaké situaci jsme nyní? Vztahy k Německu jsme dosud nenarovnali, reparace jme nedostali a „sudetští“ Němci považují naše pohraničí za svůj domov. Tvrdí, že mají právo vrátit se do své původní vlasti, na nápravu zločinů, kterých jsme se údajně proti nim při přesídlení do Německa dopustili, když ještě před tím jsme jim ukradli jejich majetek.
Z paměti našeho národa se vytrácí období první Československé republiky, jejího vzniku, mezi první a druhou světovou válkou, Mnichov, protektorát, který si na nás vyžádal 360 tisíc životů našich spoluobčanů, i období poválečné. Nevíme téměř nic o henleinovcích, o jejich „pořádkové službě“, o terorizování Čechů a německých antifašistů, Židů freikorpsem, o krvavém vyhánění našich lidí z jejich domovů na našem státním území. Málo víme i o brutalitě, s níž nám Němci, včetně těch dříve tak zvaných sudetských, vládli až do května 1945. Co např. ví obyčejný Čech o řádění wehrwolfů v republice v létě roku 1945? Složitost uvedené části našich dějin Němci mají zájem redukovat na pouhé česko – sudeto – německé vztahy v jejich tehdejších pohybech. O rozhodnutí spojeneckých představitelů, na Jaltě a Postupimi, o Pařížské reparační smlouvě, Němci a značná část "našich elit" nejen nechtějí nic vědět, ale snaží se je vytlačit z naší paměti.
Historická pravda je však jiná. O přesídlení Němců z Polska a Československa, o konfiskaci jejich majetku i o pracovní povinnosti Němců při odklizení válečných trosek a při obnově hospodářství rozhodli spojenci, především Angličané, Sověti a Američané. Proto nesmíme pominout nikdy při osvětlováni onoho těžkého období na Postupimskou dohodu a Pařížskou reparační úmluvu, případě i na další spojenecká rozhodnutí, např. usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně.
Naše situace je však ještě složitější. Převážná část současných mocenských elit je po vlivem, někdy i rozhodujícím, zahraničních sil, takže pojmy jako český národ, státní zájem, vlastenectví jsou jim vzdálené. V jejich rozhodovací praxi nejednou převládnou zájmy nečeské, zájmy nás poškozující. Pátá kolona nás silně oslabuje, Mocenské elity jsou jištěny svými protektory, zdrcující většinou médií hlavního proudu. Obyčejný občan o uvedených škodlivých procesech, které probíhají za oponou, nikoliv na politickém jevišti, téměř nic neví. Stejně tak stále méně ví i o našich dějinách. Výrazně však cítí, že jeho materiální podmínky se zhoršují. Asi milion lidí je chudých, dva miliony se dostává do těsné blízkosti chudoby. Chudí tak chudnou a bohatí se stávají ještě bohatšími. Nůžky se rozevírají. Ti nejbědnější již trpí. Kdy jim bude pomoženo?
Proto se snažíme přinášet texty, a to i dokumenty, které osvěžují naše historické vědomí a posilují jej při stýkání a potýkání s „nepřízní doby“. Víme, že jsme jen kapkami v moři, které nás obklopuje, přesto se snažíme. Pokud s námi, vážení přátelé, budete souhlasit alespoň z části, pak prosíme sdílejte naše texty, máme na mysli ty, s nimiž se více či méně ztotožňujete, a dále je přeposílejte. Společný náš dosah bude širší a silnější. A tak své vlasti můžeme více pomoci.
Nezapomeňme též na prorocká slova pana prezidenta Beneše: „A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku.
Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“
A jsou tu. Již útočí na naše životní zájmy, na naši státnost, na náš národ s cílem obrátit kolo dějin do minulosti.“
„… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…
Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.
Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.
Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.
My. Češi a Slováci, máme na to plné právo…“
Prezident dr. E. Beneš na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů v Praze 14. prosince 1945
Dr. O. Tuleškov
