Jdi na obsah Jdi na menu
 


Do bytu nám vtrhlo šest esesmanů s napřaženými puškami s bodáky

23. 4. 2024

Do bytu nám vtrhlo šest ozbrojených esesmanů s napřaženými puškami s bodáky

 

Ve svých dvaceti letech jsem se také stal obětí nacistického vpádu do našeho pohraničí. Již od počátku září 1938 začali i v mém rodišti v Louce u Litvínova a v Mostu řádit henleinovci. Pořádali různé srazy, přepadávali české úřady i občany. Naši četníci, většinou starší lidé, nestačili v mnoha případech udržovat klid a bránit české občany. Od školních let jsem cvičil ve Střelecké jednotě v Louce. Naše jednota měla krásný, hedvábím vyšívaný prapor: na jedné straně sokol s rozevřenými křídli držící terč se dvěma zkříženými puškami a lipovými listy, na druhé straně heslo – Pravda vítězí. V mobilizaci v září 1938 byli naši bratři požádáni místní četnickou stanicí o spolupráci v zákrocích proti henleinovským provokacím. Spolu s námi se zúčastnili akcí i členové Sokola. Také jsme dělali na lesních silnicích stromové zátarasy, ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné. Rodiče a mnoho českých občanů se připravovalo s malými ručními vozíky, naloženými přikrývkami a s nádobím, na odchod do vnitra Čech, ale nebylo kam. Tak naši zůstali na místě.

2. listopadu 1938 v noci mezi 1-2 hodinou někdo silně zabouchal na dveře našeho bytu (bydleli jsme v hornických koloniích, otec i můj starší bratr byli horníci). Otec otevřel a do bytu nám vtrhlo šest ozbrojených esesmanů s napřaženými puškami s bodáky. Začali nám převracet náš skromný jednopokojový byt a obrázek našeho T. G. Masaryka shodili ze zdi a rozšlapali. Hned se ptali otce „Wo ist ihr Sohn?“  Já jsem již nespal, probudil mě jejich kravál. Otec se mě snažil bránit, ale odstrčili ho. Jen jsem stačil si vzít boty a blůzu a již mi dali želízka na ruce. Krátce jsem se rozloučil s matkou a otcem a hned mě spoutaného odvedli k obecnímu úřadu, kde již stáli další bratři čelem ke zdi a s rukama nad hlavou. Za chvíli přivedli i mého staršího bratra Jana, který byl již ženatý a nebydlel s námi. Za námi stálo několik esesmanů se samopaly. Potom jsme byli donuceni nasednout  asi do tří vojenských nákladních aut, vždy po šesti vedle sebe, a za námi a před námi asi tři esesmani v dlouhých vojenských pláštích a v rukou samopaly.

Odvezli nás do mostecké věznice na náměstí. Sem sváželi také židovské občany i německé sociální demokraty (říkali jim Atusáci). Byli to většinou starší lidé.

V malé cele, kde jsem byl, nás bylo dvanáct. Němečtí dozorci nám hned zakázali, abychom mezi sebou mluvili česky. Zvlášť byl uvězněn tajemník naší obce Louka. Dali ho do tmavé komory asi 1,5 x 1,5m, jen s trochou slámy na zemi. Chodili jsme okolo jeho cely na dvůr na hodinu na vzduch. Museli jsme chodit v kruhu, bez opasků a přidržovat si kalhoty. Jeden den se na schůdkách věznice objevilo asi pět vysokých důstojníků wehrmachtu a dívali se po nás. Najednou dozorci zavolali jednoho německého sociálního demokrata a on vešel na schůdky, kde ho jeden z důstojníků hned objal. Byl to jeho bratr, a tak ho museli hned propustit.

Postupně nás volali k výslechu, kde sedělo asi šest hodnostářů SS. Židovští občané byli pak odváženi do terezínské pevnosti. V naší cele byli dva Židé. Jeden hodně starý, ředitel cukrovaru, nepamatuji si už jeho jméno, a druhý jménem Kohn, velmi bohatý velkoobchodník z Mostu. Zaměstnával jen německé občany.

Mezi sebou jsme moc nemluvili, byli jsme všichni zaraženi a čekali to nejhorší. Jen jsme mysleli na naše nejbližší doma. Můj starší bratr byl v jiné cele, bylo to asi ve 2. patře.

V listopadu byla velká demonstrace henleinovců na náměstí v Mostě, kde měli tribunu umístěnou hned pod věznicí. Dozorci nám dali na vědomí, že se nikdo nesmí objevit v okénku  (velikost asi 30 x 40 cm), jinak že bude zastřelen. Dále že bude mluvit Rudolf Hess, nevím už jak ho titulovali.

My jsme to vyřešili tím, že jsme asi 1,5 m od okénka nastavili na sebe dvě postele (železné s prkny) a kdo měl odvahu, podíval se na ten hluk venku, kde bubnovali a nadávali Čechům. Byl to asi skutečně Rudolf Hess, když jej vyvolávali vedle jiných jejich řečníků. Kdyby tenkrát otevřeli vrata věznice, tak nás určitě zmlátili, že by z nás nic nezbylo, jak byli zfanatizováni.

Protože naši rodiče žili v převážně německé obci, kde byly staré selské rody, a než nastoupil Hitler a henleinovci, velice  dobře se Němci s Čechy snášeli, obrátil se otec na jednoho sedláka, jehož syn byl advokát. Ten svým vlivem (byl od začátku v Henleinově straně) vymohl, že mě  a bratra Jana propustili z vězení. Měli jsme se však každý týden hlásit na gestapu. Já byl propuštěn koncem listopadu, bratr Jan až za dva měsíce.

Po jeho propuštění jsme uprchli do Čech. Přeběhli jsme u obce Lenešice do Loun. Spali jsme několik dnů v altánu v lounském parku, kam nám nosil jídlo městský strážník pan Kratochvíl. Po několika dnech jsme se pěšky vydali na Kladno hledat práci.

Bratr se tam usadil v Libušíně u Kladna, kam se za nim dostala i jeho žena. Já jsem pak odešel hledat zaměstnání do Mnichovic u Říčan, kam byl jako železničář přemístěn švagr.

Karel Švamberg, tehdy Louka