,,Co je na dětech podivuhodného: že vstupují do světa s přestatečnou silou, a že tato síla je tolik dychtiva radosti a něhy.“

                             Josef Čapek

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

1. Tři zjevení ve slavných galeriích Florencie na jaře 1999
2. Archetyp dítěte
3. Historický pohled na změny postavení dítěte v rodině a ve společnosti
4. Proměny funkcí rodiny v minulosti a dnes
5. Závěr
6. Literatura

1. Tři zjevení ve slavných galeriích Florencie na jaře 1999

Dovolte začít malou cestopisnou vzpomínkou. Byl květen 1999. Byla jsem ve Florencii. Novinové stánky přinášely zprávy o bombardování sousední Jugoslávie. Něco toskánské pohodě chybělo. A přece se mi udála tři zjevení, na která vzpomínám s vděkem a obdivem jako na zjevení zázračná.

Monumentální sál „Pěti set“ (rozuměj pěti set představitelů florentské vlády, rady signorů) v Palazzo Vecchio na Piazza de la Signoria patří k vyhlášeným místům historie umění.

Pozoruhodně rozměrné Vasariho obrazy bitev, které vedla Florencie s jinými městy, pokrývají celoplošně boční stěny sálu a předvádějí kohorty ozbrojenců s výstrojí a výzbrojí 16. století ve vřavě válečných střetů. Mocné svaly mužů i obrovitých koňských těl v nadživotní velikosti v útočném pohybu i v bezmocném pádu tu slouží k apoteóze fyzické síly, udatnosti, vítězné války. Kolem sálu je rozestavena kolekce svítivě bílých hladkých mramorových sousoší, mezi nimi 12 hrdinných skutků Herkulových a Únos Sabinek. V manýristické nadsázce objemu i výrazu (autory jsou Rosso Fiorentino a Giovanni da Bologna) s dokonalou virtuozitou a bravurou provedení tu pokračuje výtvarná apoteóza boje a opojení fyzickou silou, převahou hmoty, drastickou brutalitou. A příchozímu ze Střední Evropy, který se smutkem v duši nemůže nemyslet na válku v sousední zemi , je nevolno z té přemíry tělesnosti, naturalismu a zuřivosti. Unaven dobyvačnou civilizací cítí se sám a opuštěn se svou úzkostí a se svým steskem uprostřed vší té výtvarné nádhery, která je památníkem moci a násilí.

A tu náhle zjevení. Vidím Michelangelova Génia vítězství. Chlapec, velmi štíhlý v kontrastu s robustními figurami Vasariho, Rossiho i Giambologni, podrobivým gestem opírá koleno o šíji klečícího zajatce. Tu sochu přece dávno z obrazových reprodukcí znáš. Ale teprve teď, a to je ten zázrak, rozumíš, co říká. Génius vítězství není oslavou vítězství. Místo triumfu přemožitele čteme v obličeji mladého muže smutek, ironii, lítost. A tento nečekaně melancholický výraz je umocněn překvapivě odmítavým gestem paže, kterým se hoch odvrací a brání před okolním světem, zdvihá proti němu ohnutý loket a v jakési rozpačité bezradnosti se prsty dotýká vlastního ramene. Vítězství? Ale co dál? Co přijde po něm?

Sochu vytvořil Michelangelo Buonarotti (1475 – 1564) pro hrobku papeže Julia II. a až do konce života ji měl u sebe. Klasická krása mladého muže ztělesňuje pohrdání a únavu životem. Romain Rolland ji řadí do skupiny skulptur „svrchovaně ironických“, podobně jako Noc, Den, Svítání, Otroky, Mojžíše a Bruta a poukazuje na nedorozumění diváků, kteří obdivují formu těchto soch a tleskají stylu Michelangelova odmítání a proklínání, neznajíce jejich smysl.

Ve chvění světla na povrchu mramoru, v drsných stopách Michelangelova dláta, lze vnímat poselství vítězství ducha nad hmotou, která tu očividně ztrácí svou nepropustnou inertnost a stává se nositelkou lidského svědomí, lidských pochyb a tužeb, katharsí, která prosvětluje a zbavuje tíhy a hořkosti. A to bylo první ze tří pozoruhodných zjevení , která mi tu bylo dáno prožít letošního jara.

Z Palazzo Vecchio cesta pokračuje do Galerie Uffizzi.

Nekonečné množství obrazů a soch, slavných děl slavných tvůrců, bohové, héroové, světci, muži moci světské i církevní, řecko-římská mytologie, příběhy Starého zákona, oblíbené děje pohanské i křesťanské, bohyně, světice, ženy urozené i neurozené...Erotické motivy antické i nábožensky laděné legendy křesťanské, lehce slučitelné i zaměnitelné, tu drtí návštěvníka závalem výtvarné krásy i archetypů lidských osobností, příběhů a osudů. Tragické omyly a hříchy, lásky dovolené i nedovolené, krutosti mučení a vražd, mistři slavných jmen se předhánějí v dokonalosti podání oblíbených sujetů, soutěží ve vynalézavosti a originalitě jak jinak vdechnout staré látce nový život, jak ji po svém zobrazit, vyložit či zbásnit. Návštěvník hledí s úžasem, skutečnost předčila očekávání, množství vystavených děl je závratné. Historik i teoretik umění mohou být spokojeni, vývoj je přiměřeně dokumentován, bez konce lze studovat charakteristický styl a osobní rukopis tvůrce, kompozici, perspektivu, šerosvit, pohyb, výraz, linie, barvu, světlo…Nečekaně, zčista jasna zjevení druhé: Leonardo da Vinci (1452 – 1519), karton k oltářnímu obrazu sv. Anna samotřetí.

Na nevelkém, protáhlém formátu vytváří mistr jemnou rukou ze světla a stínu tři postavy, dvě ženy a dítě, těsně k sobě přimknuté, pevně skloubenou vertikální skupinu. Typ námětu je tradicí ustálený, ale provedení okouzluje. Modelace je měkká, ale jasná. Stíny a světla přecházejí do sebe jako kouř (fumo). Toto kouřmo (leonardovské sfumato) působí chvění stínů, světel a polostínů na povrchu těl, změkčuje obrysy, modeluje tvary, vytváří neobyčejně plné objemy. Měkká atmosféra obklopuje, oblévá, obaluje postavy, světlo měkce přechází do stínu. Něžné uchopení lidské bytosti, vlídnost lidské tváře, vyrovnanost jejího výrazu, tklivý klid jejího úsměvu naplňuje srdce něhou a láskou, dojímá a povznáší.

Téma svaté rodiny je v Galerii pojednáno bezpočtukrát, ale vzácný dotek mimořádné krásy se po zmíněném Leonardovi dostavuje již jen jednou. Toto třetí zjevení představuje shodou okolností také přípravná studie pro větší (známý) obraz a též vyjadřuje hluboký cit a láskyplný vztah k dítěti, symbolu jara, budoucnosti, naděje a spásy. Autorem je Corregio (Antonio Allegri, 1489 – 1534), název díla – Adorace dítěte.

Corregio navázal na Leonarda a Michelangela, poučil se i u Raffaela a je uznáván jako pramen raného baroka bolognské školy. Na obraze klečí mladá matka nad ležícím nahým dítětem v diagonálním (pro mistra typickém) uspořádání. Tělesný půvab ženy i dítěte je podán s citovou vřelostí. Z dítěte vychází nadzemská zář tak jako z obličeje mladé ženy. Povznáší nás do vyššího světa lásky, radosti, mateřského i dětského štěstí. Znalci formy upozorňují na harmonickou kompozici, kolorit, chvějivé světlo, něžnou záři barev, šerosvit, půvabné linie, sugerující pohyb v prostoru, mírný lesk tvarů, stupňování tvaru a pohybu, poetickou senzibilitu tvůrce. Ale to, čím působil tento obraz jako třetí zjevení mimořádné krásy, to bylo jeho na výsost vroucné potvrzení předchozích dvou poselství: Znavený věk moci a síly bez oblažující příchylnosti ke skutečnosti, s vědomím pomíjivosti všech věcí a s myšlenkou na smrt je negován a překonán novou nadějí, radostí z dítěte, které je v lidských dějinách věčným příslibem.

2. Archetyp dítěte

Při pohledu na Corregiův obraz jsme samovolně zaplaveni přívalem něhy, dojetí, lásky, štěstí, světla a čistoty. Spolu s matkou jsme okouzleni sladkou dětskou bytostí, která ztělesňuje tolik radosti z počínajícího života a touhy po jeho rozvinutí.

Všichni jsme měli kdysi pomíjivý status dítěte, všichni jsme prošli dětským věkem. Je důležité, jak ukazuje např. psycholog Eric Berne, že své dětství nenecháváme za sebou jako vyprázdněnou ulitu, ani je nesvlékáme jako had kůži, z které vyrostl. Své dětství neseme v sobě, i když se stáváme časem dospělými a rodiči. Jen pro to dítě v sobě dovedeme dětem rozumět a jen proto také dovedeme občas jako děti reagovat.

Dětství je nejblíže biologickým základům lidského života a je svým způsobem nejcennější součástí lidské osobnosti. Dítě prožívá v celé své naivitě bezprostřední život zde a nyní. Do života jedince vnáší to, co do života rodiny: spontaneitu, důvěru, úsměv, pohlazení, milost, vnímavost, hru, pohyb, pokus, tvořivost, objevování a údiv, iniciativu a tajemství. Jeho půvab mláděte budí náklonnost, jeho upřímnost a nevinnost mobilizuje pozitivní city, jeho bezmocnost, křehkost a slabost ho činí závislým a vyvolává projevy ochrany a péče. Společně sdílené uspokojení z ustavičného rozvoje a pokroku v objevování  světa a učení spolu s důvěrnými vztahy jsou funkcí přirozeného dítěte. A základní vlastnost intimity je láskyplnost, láska a něha.

Archetyp dítěte, rodiny a domova se doplňují, překrývají, splývají. A cit universální lásky, který antropologové vysvětlují jako fenomén vzniklý z mateřského a šíře z rodičovského instinktu, prozařuje nejen intimní vztahy mezi oběma pohlavími, ale vyzařuje i do širokého prostoru vztahů sociálních a kulturních.

Vztah k dítěti je zakotven hlubinně v naší instinktivní výbavě. Za normálních okolností je dítě od počátku předmětem mateřské péče a lásky. Pečovatelské chování je vlastní i matkám u subhumánních druhů. Lidské city jsou o to složitější a intenzivnější, oč složitější je lidský sociální a kulturní život a oč dražším a nenahraditelnějším se stává lidské individuum pro své nejbližší.

Hlubinné subkulturní zakotvení pozitivního vztahu k dítěti ovšem může kolidovat s neméně silnou tendencí, jako je zájem na přežití (pud sebezáchovy) a ohled na optimální početný stav populace vzhledem k úživnosti krajiny. Hlad, přírodní katastrofy, války, zajetí jsou situace lidského dění, kdy se dítě stává přítěží a kdy dochází k drastickému omezení populačního přírůstku. Odkládání a utrácení novorozeňat vlastních (u Sparťanů např. dětí nějak hendikepovaných, v Indii usmrcovali část děvčátek) i cizích (z důvodů genocidních, patrně Herodesovo vraždění mláďátek) doplňují přirozené ekologické a sociální regulační mechanismy.

Pokud jde o individuální motivaci, od úsvitu lidské kultury nalézáme v mýtech, pověstech a pohádkách doklady o dětech chtěných, vytoužených, vymodlených, vděčných, nevděčných, podvržených, zavržených i usmrcených. Důvodem agrese proti dítěti mohla být msta, žárlivost, intriky v boji o moc, majetek, hanba a strach z morálního odsouzení, degradace a ztráty vážnosti (tragické osudy svobodných matek, např. Její pastorkyně). Současný růst kriminality včetně deviantního chování dospělých k dětem (týrání, zneužívání) by si zasloužil speciální studii.

Ať tak či onak, dítě má klíčové postavení se zřetelem na pokračování života rodičů, rodiny i vyšších sociálních celků, na dědění v biologickém, sociálním, ekonomickém a kulturním smyslu.

3. Historický pohled na změny postavení dítěte v rodině a ve společnosti

Základní biosociálně daná tendence pozitivního vztahu k dítěti nicméně neurčuje konkrétní postavení dítěte ve společnosti, to se mění vlivem rozmanitých podmínek společenského života a vývoje.

Abychom získali odstup a zasvěcenější pohled na současný stav, připomenu některé hlavní změny, ke kterým došlo během historie v našem kulturním okruhu.

V patriarchální rodině pastevců a zemědělců mýtické doby byly děti podobně jako žena podřízeny otci, který jako hlava rodiny měl nad nimi neomezenou moc. Děti byly vysoce ceněny, rodina, rod, kmen toužily zvětšovat svou početní sílu. Jahve na stránkách Starého zákona slibuje patriarchům vyvoleného národa „učiním tě v národ velký“, „rozmnožím símě tvé jako prach země“, „rozmnožím tě víc něž otce tvé“, „rozmnožím vás jako písek na dně mořském“. Také řečtí králové mýtického období mají desítky synů a dcer. Ženy se pyšní počtem dětí – tragicky potrestaná královna Nioba urazila bohyni, matku dvou dětí, nad kterou se vyvyšovala pyšníc se 7 syny a 7 dcerami.

Z římských reálií doby otrokářské můžeme připomenout, že římský otec rodiny (pater familiae) rozhodoval o životě dítěte od samého počátku. Rituál předpisoval položit novorozeně před otce na zem. Uznal-li dítě za své, zvedl je. Ne-li, bylo dítě pohozeno nebo utraceno. Stejně se dálo dětem slabým, poškozeným nebo narozeným v nešťastný den. Otec rozhodoval i o všech otázkách dalšího života dětí, jejich životní dráze, volbě partnera apod.

Za feudalismu se otcovské právo částečně omezilo, zejména pokud šlo o rozhodování o životě a smrti. Uplatnil se tu i vliv křesťanství. Ale i tak je bezpráví, nedostatek společenské kontroly a ochrany specifických zájmů a potřeb dítěte, které bylo plně vydané rodičovské vůli a v případě deviantních osobností i zvůli, charakteristické pro celý středověk i raný novověk.

Doba stěhování národů, dobyvačných a náboženských válek, zámořských plaveb a násilného budování kolonií na různých místech světa, doba morů a hladomorů, častých povstání chudiny a obrazoboreckých sekt, pronásledování kacířů – lidé denně hledí smrti v tvář. Vládne násilí, brutalita, hrubé mravy, citové klima se vyznačuje tvrdostí a chladem. Lidé jsou otrlí k utrpení, agrese, zlost, rvačky frustrovaných jsou součástí životního stylu.

(Pro srovnání uveďme názor I.Možného, který označuje dnešní atmosféru za citově přetopenou a poukazuje na to, že psychoanalytický zájem o sexuální problémy mohl vzniknout až ve skleníkové atmosféře pozdně měšťanského biedermeieru.)

Pro mentalitu epochy je příznačné, že i takový filantrop a humanista, jako byl utopický socialista Robert Owen (1771-1858) vystupoval sice proti tomu, aby 6-8leté děti pracovaly 13 hodin denně, ale neměl námitek proti práci dětí 10-12letých. Pokládal je – v duchu doby- za způsobilé snášet takovou zátěž. V té době byly děti i trestně odpovědné jako dospělí. Přísně trestány byly i za drobné přestupky, za nevelkou krádež nejednou i trestem smrti. Křivdy páchané na dětech zachycuje s krutou pravdivostí klasická literatura. Uveďme alespoň H.Balzaca (1799-1850), V.Huga (1802 – 1885), Ch.Dickense (1812 – 1870). Poznáváme z ní, že tehdy nešlo jen o hrubé mravy dravého kapitalismu (manchesterství), ale i o neznalost dětského vývoje, dětských zvláštností a potřeb.

Pojetí dítěte bylo v minulosti zatíženo i církví tradovanou představou, že dítě je od přírody náchylné k hříchu. I z toho vyplýval požadavek udržovat mezi dětmi tvrdou kázeň, zastrašovat je a trestat („metla vyhání děti z pekla“, „škoda rány, která vedle padne“). Rodiče chápali svou roli jako přísné plnění povinnosti, jako pevnost, neochvějnost a neoblomnost při vyžadování poslušnosti, jako sebeovládání při udělování trestů, případně – hlavně u matek – jako sebeobětování.

Z.Matějček podal historický obraz osudů dětí bez rodičů, které byly zvláště trudné. Sirotci, opuštěné a odložené děti, bezprávné a odkázané po celá staletí na milosrdenství v nalezincích nebo v pěstounské péči, kde byly často využívány jako levné pracovní síly. Změnu přineslo teprve osvícenství se svými ideály přirozeného práva a rovnosti. Jako pokročilejší forma ústavní péče byly zřizovány sirotčince, v nichž nešlo již jen o záchranu života dítěte, ale i o jeho výchovu, která měla být řádná, zdravá, přírodní, pracovní, společnosti k užitku. Nelidské poměry provázené vysokou dětskou úmrtností a týráním dětí trvaly až do minulého století. U nás např. M.Červinková-Riegrová (dcera Palackého) burcuje veřejné mínění drastickými obrazy dětské bídy a utrpení, trápením opuštěných matek a volá po filantropii, dobročinnosti v duchu humanity.

Až v posledních 50-100 letech dochází k strukturálním společenským změnám, které zasahují i postavení a vztahy dítěte uvnitř rodiny i mimo ni. Humanitní ideály naší demokratické 1.republiky vedly k realizaci hojných opatření se zřetelem na blaho dítěte, ochrana dítěte se stala nepsaným celonárodním programem.

Po 2.světové válce na krátko převážila představa, že péči o děti převezme od rodiny z větší části stát. Brzy však byly shromážděny negativní zkušenosti s kolektivní ústavní péčí o děti, takže zákon o rodině (1963) postavil rodinu opět na první místo mezi institucemi péče o dítě. Veřejná zařízení se také snažila co nejvíce přednosti rodinného života napodobit. Vývoj a výchova dítěte se stále více opírá o prohlubující se poznatky o člověku (vývojová, psychodromální a pedagogická psychologie, sociologie, antropologie, etologie aj.). Vztah k dítěti se emocionalizuje, zdůrazňuje se svébytnost dítěte a jeho význam prožívaný v přítomnosti, oboustranně důležitá citová vazba rodič-dítě se cítí jako nesmírně cenná, osobní a intimní. Změny nacházejí svůj výraz i v Úmluvě o právech dítěte (1989) OSN.

4. Proměny funkcí rodiny v minulosti a dnes

Předindustriální patriarchální rodina (např. u Římanů – domus familiaque) zahrnovala tři generace přímých příbuzných, případně i adoptované příslušníky, nevolníky, klienty a otroky. Byla to jednotka hospodářsky prakticky soběstačná, mocensky organizovaná a integrovaná jednotka, v rámci níž se řešila převážná část problémů lidské existence od výroby až po tradování vědomostí a kultury, náboženské uctívání a zábavu. Rodina měla vůči dítěti monopolní postavení. Byla pro ně jediným prostředím, pokud jde o uspokojování hmotných i duševních potřeb. Procesy industrializace a demokratizace posledních 150-200 let způsobily redukci rodinných funkcí. Nové faktory materiálně technické a organizační vyvolaly v život specializované instituce hospodářské, správní, vzdělávací, zaopatřovací, léčebné a jiné. Vydělením mnohých funkcí z rodiny zmenšil se její prostor ve skutečném i přeneseném smyslu, včleňování specializovaných složek do celospolečenského (veřejného) životního procesu porušilo výsostné postavení rodiny. Sociologové evidovali přesun významu funkcí rodiny od primárních k sekundárním, od hospodářsko – výrobních a mocensko zabezpečovacích k funkcím emocionálně podpůrným.

V souvislosti se společenskou transformací po roce 1989 se ve fungování rodiny a společnosti prosadily některé protichůdné procesy. Dnes ještě není jasno, jak se nové rozdělení funkcí ustálí.

Funkce reprodukční, jak ukazuje statistika, trvale slábne.

„Kolébka, rakev. Ale kterou nalezne lehčí tento čas?“ ptá se básník.

Vymíráme. Počet zemřelých již přesahuje počet narozených dětí.

Pozn.

Počet narozených dětí v ČR (Čechy a země Moravskoslezská)

1920 = 224 tisíc

1940 = 220 tisíc

1960 = 158 tisíc

1980 = 154 tisíc

1990 = 131 tisíc

1995 =  96 tisíc

1997 =  90 tisíc

Zatímco rozvojové země zápasí s přelidněním, technicky vyspělé společnosti zaznamenávají populační úbytek. Změny sociálního postavení a zrovnoprávnění ženy vedly k plánovanému rodičovství, které dnes naráží na ekonomické problémy. Cena výchovy dítěte ve vyspělé společnosti je pro mnohé příliš vysoká. „Není to paradox?“ ptá se antropolog J.Beneš, když ukazuje že potenciální rodiče v moderní společnosti se ocitají v podobné situaci jako byli potenciální rodiče mezi lovci a sběrači. V obtížných přírodních podmínkách, při nejistotě sběru a lovu bylo riskantní přijmout dítě v každém čase, kdykoliv se ohlásilo. Stálo za mimořádnou péči, kterou vyžadovalo jeho nošení při putování krajinou…bude pro ně dost potravy? Nepřipraví případně staršího sourozence o mléko? Neohrozí existenci dosavadní rodiny později? Podobně riskantní se mohou jevit zvýšené výdaje za materiál, energii a informace, které jsou potřebné při výchově dětí v moderní společnosti.

Funkce hospodářsko-výrobní, která se v minulém období změnila na funkci výdělečně spotřební, se zčásti vrátila. Znovu se zřizují rodinné podniky, rodinná hospodářství. Rozšiřuje se také funkce zaopatřovací, rodina přebírá větší spoluúčast na financování výchovy a výživy dětí.

Funkce emocionálně podpůrná (citové účasti na životě dítěte) nabývá v moderním věku stále více na významu. Nejsou-li uspokojovány základní psychické potřeby dítěte, nejsou splněny základní podmínky pro vývoj dítěte ve zdravou osobnost. Z.Matějček uvádí pět trsů takových potřeb: potřeba stimulace, podnětů. potřeba smysluplného světa a řádu, potřeba životní jistoty, potřeba pozitivní identity vlastního já, potřeba otevřené budoucnosti, naděje a životní perspektivy. Autor zároveň připomíná, že psychickou deprivací není ohrožen jen dětský věk a že uspokojování psychických potřeb dospělého člověka se do značné míry děje právě soužitím s dětmi, takže potřeby a hodnoty jsou tu reciproční a komplementární. Potřeba citové účasti na životě dítěte podobně jako potřeba společného odpočinku, regenerace a trávení volného času naráží na stále nová úskalí. Životní tempo se stále zvyšuje, vzrůstá zaneprázdněnost dospělých, nedostatek času, energie a zájmu o společné chvíle s dětmi.

Funkce výchovná patřila vždy k základním funkcím rodiny. Antropologové a sociologové svorně konstatují, že lidští rodiče vychovávají své děti v nejrozmanitějším sociálním prostředí, lovecko-sběračským počínaje a vysoce technickým konče. Při hlubším rozboru všech praktik zacházení s dětmi lze zjistit obecný smysl výchovy, a to je příprava člověka pro život ve společnosti tak, aby mohl přenášet a zmnožovat získané hodnoty této společnosti. Kdysi šlo v rodině o předávání poměrně omezeného souboru praktických životních zkušeností tradovaných z generace na generaci, především profesionálních dovedností a zručností z otce na syna, z matky na dceru. Ohromné množství informací i osobnostních nároků, jejichž zvládnutí je předpokladem pro uplatnění v moderní společnosti vedlo k tomu, že vzdělávací proces dávno přesáhl možnosti individuální rodiny a přirozeně přešel na odborné veřejné instituce, především školu.

Školu vyvinula společnost v zájmu žádoucí socializace, profesionalizace a enkulturace. Byla stejně jako rodina odrazem i výrazem „ducha doby“. Jestliže v patriarchální rodině platil princip poroučení a poslušnosti, platil i ve škole. Obecně známé jsou humanistické kritiky středověké a raně novověké školy, v níž vládla tuhá, absolutistická a represivní kázeň. Dominantním prostředkem donucovacím bylo bití, tupení a ponižování lidské důstojnosti žáků. Chodit do školy bylo totéž, co „sub virga vivere“ (žít pod holí, ve stínu rákosky), školní volno se označovalo jako „hodie nulla flagella“ (dnes žádné bití). Ostatně floging-systém se v Anglii udržel jako standardní kázeňský prostředek donedávna. Z doslechu jsou známé „oslovské lavice“, postavení „na hanbu“ jako na pranýř, zadržení ve škole po vyučování jako „karcer“ aj.

S postupující liberalizací společnosti v řadě evropských zemí a v USA se od dob revolučního 18.století stále více prosazovala i ve škole určitá míra demokratizace jako protiváha antihumánní autoritářské tradice, centralismu a byrokratismu vládních úřadů. Zvláště výrazně se do dějin pedagogiky a školství zapsalo reformní hnutí – opozice proti tzv. herbartismu, který ovládl školství 2. poloviny 19. století. v Evropě i v USA. Reformisté kritizovali na oficiálním systému jednostranný intelektualismus, cepování žáků, chlad a odměřenost ve vztahu učitele k dětem. Jestliže koncem 19. a počátkem 20. stol. byla reformní hesla produktivním zdrojem nápravných snah učitelů v zájmu uplatnění přirozeného práva dětí na svobodný rozvoj a růst, pokračující pedocentrické a ultraliberální tendence koncem 20.stol. mají účinek kontraproduktivní. Jsme v situaci, kdy je zapotřebí princip žádoucí autority nikoli oslabovat, ale posilovat.

5. Závěr

Po všechny časy má dítě ve všech kulturách nevýslovnou hodnotu jako pokračovatel života, dědic a rozmnožitel všeho obživného, objevného a tvořivého snažení, symbol naděje v lepší příští.

Reálné postavení dítěte v rodině a ve společnosti se během historie mění. Dnešní technicky vyspělá společnost cítí potřebu postavení dítěte legislativně zakotvit formou deklarace práv dítěte.

Nebudu předjímat výsledky vašeho jednání o tomto tématu a jeho úskalích, zdůrazním jen, čemu nás učí historická zkušenost:

žitý ethos je víc než psaný či deklarovaný zákon, neformální vztahy mají přednost před formalizovanými, plnění povinnosti je méně než láskyplný projev vstřícnosti.

Chci říci, že milujeme své děti a v skrytu duše doufáme, že i ony k nám cítí alespoň zlomek toho citu, který nás poutal k našim rodičům. A že na tom nic nezmění ani ta či ona koncepce práv dítěte.

Literatura

Banhegyi, F.: Sociológia súčasnej rodiny. Bratislava 1967.

Beneš, J.: Člověk. Praha 1994.

Berne, E.: Jak si lidé hrají. Liberec 1992.

Drtina, F.: Úvod do filosofie. Myšlenkový vývoj lidstva. Praha 1948.

Chlup, O. – Kubálek, J. – Uher, J.: Pedagogická encyklopedie I – III. Praha 1938 – 1940.

Kučerová, S.: Člověk – hodnoty – výchova. Prešov 1996.

Matějček, Z.: Náhradní rodinná péče. Praha 1990.

Možný, I.: Moderní rodina. Brno 1990.