Diskuse proti dogmatům
Diskuse proti dogmatům
Marek Řezanka
Kromě otázky sociální a míru pokládám za třetí nejdůležitější téma svobodu slova. Ministerstva vnitra a průmyslu a obchodu přišla s návrhem na zásadní změnu vyhlášky o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů, tedy tzv. data retention.
Vít Rakušan i Petr Fiala se po vzedmutí masivní vlny nevole od těchto změn distancují, ačkoli jim předcházela pečlivá dlouhodobá příprava na resortech spadajících pod současnou vládu.
Zasaďme tedy tento počin do kontextu předešlých kroků kabinetu, který proslul tím, že znovu zavedl cenzuru a oprášil udávání a strach z něj.
Nátlak ryze nezákonný
Začátkem roku 2022 byly v souvislosti s děním na Ukrajině vypnuty takzvané dezinformační weby, přičemž, co je dezinformace, stanovila Fialova vláda. Městský soud v Praze vyhodnotil tento počin jako protiprávní.
Ve druhé polovině roku 2022 vznikl na Ministerstvu vnitra České republiky Krizový informační tým (KRIT). Vládu varoval například před rostoucí frustrací zaměstnanců státní správy. A hned přispěchal s nápadem monitoringu nálad ve společnosti. Z vládního materiálu lze ocitovat například pasáž, kterou by šlo připodobnit k manuálu v boji s „třídním nepřítelem“: „Je třeba intenzivně komunikovat: odhalovat manipulativní techniky nepřítele a debunkovat, provést tzv. naming and shaming (pojmenovat a zostudit).“ Zodpovědnost za vládní politiku byla ovšem delegována na mobilní operátory.
Pražský městský soud rovněž stanovil, že výpověď seniornímu výzkumníkovi Petru Drulákovi z Ústavu mezinárodních vztahů je neplatná. Petr Drulák byl totiž zcela zjevně odvolán pro své postoje z popudu bakaláře Lipavského, který se ironií osudu a řízením Fialovy vlády stal ministrem zahraničních věcí.
Jak definovat dezinformaci?
Působení Michala Klímy lze hodnotit jako fiasko podtržené masivním odporem proti takzvanému Akčnímu plánu proti dezinformacím.
Ten v prvé řadě narazil na základní problém: Jak definovat dezinformaci? Tomáš Pojar, který krátce pokračoval v Klímově agendě, připustil, že tuto definici vytvořit nedokáže.
Co je to „dezinformace“? Vše, co neobstojí v konfrontaci s ověřitelnými fakty? Pak by jejími hlavními šiřiteli byla mainstreamová média a takzvaní mainstreamoví odborníci, kteří počátkem roku 2022 tvrdili, že Rusko s Ukrajinou do 3 měsíců prohraje, že Rusko nemá dostatek zbraní a čipy získává z praček, že ho ekonomicky zruinují evropské sankce, že upálení lidí v Oděse nebyl projev fašismu či že válka na Ukrajině nebyla nikým vyprovokována a Joe Biden se těší vynikajícímu duševnímu zdraví.
Výčet mainstreamové propagandy by vyšel na román. Kupodivu ale na ni vládní boj proti dezinformacím nemířil. Zacílil naopak na ty, kdo tuto propagandu argumentačně vyvraceli.
Tím byla dezinformace vymezena jako jakákoli informace, ať již pravdivá, částečně pravdivá či nepravdivá, která je v rozporu s vládní propagandou.
Potírání takto vymezené dezinformace nelze nazvat jinak než cenzurou.
Akční plán proti dezinformacím navíc počítal s výraznou finanční podporou vládě nakloněných médií, která by byla označena jako důvěryhodná a jako vlajkové lodě boje proti dezinformacím.
Pokud si vláda kupuje média, a opoziční média znevýhodňuje a dehonestuje, počíná si zcela zjevně nedemokraticky.
Od Kantorka k Foltýnovi a zpět…
Pomíjena by v žádném případě být neměla indoktrinace na školách, kdy jsou dětem na úkor vědomostí vštěpovány postoje. Křiklavý příklad takové indoktrinace popsal E. M. Remarque v knize „Na západní frontě klid“ prostřednictvím učitele Kantorka, který zmanipuluje chlapce ve třídě, aby šli do války. Budou se jím nyní české školy inspirovat?
Byla to vláda Petra Fialy, která zavedla funkci zmocněnce pro oblast dezinformací (a médií), a když pohořel Michal Klíma, byla vymyšlena funkce vládního koordinátora pro strategickou komunikaci státu, kteréžto role se velmi svérázně zhostil Otakar Foltýn. Zcela nepokrytě rozdělil občany, kteří si mají být v demokratickém zřízení právně rovni, do několika hierarchicky uspořádaných kategorií, přičemž ty bezprávné nazval „sviněmi“. Jeho funkce by tedy měla správně znít: Koordinátor hloubení příkopů a oplocování.
Kardinální význam svobody projevu
Čím více jisté známé firmy vykřikují, jak musíme jít za ně na Rusa, aby se ony udržely u koryt, tím více na poli svobody slova přituhuje.
Miroslav Ševčík skončil ve funkci proděkana pro ekonomiku:
„Rozhodl jsem se na post ve vedení Národohospodářské fakulty VŠE v Praze ke dni 28. 3. 2025 do doby konečného rozhodnutí soudu rezignovat.“
Ševčík kvůli svému odvolání žaluje rektora, Petra Dvořáka:
„Takový nátlak v demokratické zemi na akademickou půdu nepatří a připomíná totalitní praktiky a vydírání ze strany rektora Petra Dvořáka. Nátlak považuji za politicky a ideově motivovaný.“
V kontrastu ke kauze Miroslava Ševčíka působí případ titulů na Mendelově univerzitě zastřešený Danuší Nerudovou, na niž ale, oproti panu Ševčíkovi, žádný tlak vyvíjen není. Zřejmě proto, že pan Ševčík je natolik odporný zloduch, že nefiguruje ani v čachrech Key Investments (na rozdíl od jistého Petra Dvořáka), ani není zapleten do jiných podobných kauz. Zato si dovolil mít vlastní názor, což je v naší zemi za působení Fialova kabinetu cosi skandálního.
Ale ledy se zde do určité míry hýbou, a pan Ševčík má naději, že mu soud dá za pravdu, jako tomu bylo v případě neoprávněné výpovědi ze zaměstnání u Petra Druláka či u Ladislava Vrabela, souzeného za veřejné sdílení svého názoru.
Ústavní soud zrušil rozsudek vynesený nad Ladislavem Vrabelem, kdy byl dotyčný odsouzen k peněžitému trestu za tvrzení o plánovaném českém jaderném útoku na Rusko. Ve svém nálezu soud zdůraznil „kardinální význam svobody projevu“. „Pokud se v boji za demokracii obětuje svoboda projevu, nebude už za co bojovat“, uvedl doslova soudce Tomáš Langášek.
Pevně věřím, že výše zmíněný výrok Ústavního soudu bude platný i v případě antisystémového básníka a písničkáře, Pavla Josefoviče Hejátka, jemuž byl smazán facebookový profil s tím, že se nesmí veřejně vyjadřovat, když si dovolil kritizovat (ne)znalosti či cílenou provokaci paní Nerudové ohledně osvobození Československa. Ta překonala i pověstnou hlášku Markéty Pekarové Adamové o údajném „autonomním protektorátu“, a degradovala tak v podstatě náš celý vysokoškolský systém.
Co nám zbývá?
Je tedy možno s klidným svědomím konstatovat, že hodláme-li se zbavit neblahého směřování k totalitě a k dehonestaci, zastrašování a kriminalizace opozice a opozičních médií, musíme se především zbavit stávající Fialovy vlády.
Dokud toto nepoleví...
Názory se znovu dělí
na správné a nevhodné.
Občané mají být bdělí.
Lump je, kdo se neshodne.
Kdo „v svém bludu setrvává“,
na toho se soustředí
kampaň mimořádně štvavá,
v nenávistném prostředí.
Na cenzuru opět sází
ten, kdo strach má z diskuzí.
Jeden názor hloubí srázy
a zbavuje iluzí.
Kam jsme došli? Je to smutné,
k totalitním praktikám,
kdy vám kdosi slovo utne.
Utéct? Není ani kam.
Plíživě se teror blíží,
kontrola jen zesílí.
Míň je zpěvu, více mříží
tvoří lidé zběsilí.
Řekli, že je zapotřebí
zjistit, kdo si pročítá
vládě nevonící weby.
Ta mu to pak spočítá.
A když lidé špatně volí,
tak tu volbu zarazí.
Jaký lék je na nevoli?
Hrozby, hon a zákazy.
Dokud toto nepoleví,
v temnotě jsme zajati
hodnotami lehké děvy,
jež dá těm, kdo zaplatí...
