Jdi na obsah Jdi na menu
 


Demokratická společnost dopustit revizi důsledků druhé světové války nesmí

13. 10. 2021

Demokratická společnost nesmí dopustit revizi důsledků druhé světové války

říká profesor Václav Pavlíček, člen Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy v Praze.

 

Charakteristickým prvkem současných německých revanšistů je hledání viníků porážek Německa, ale mimo Německo. Zejména členové spolků po druhé světové válce odsunutých Němců se snaží falšovat výklad příčin, průběhu a důsledků dvou porážek Německa v obou světových válkách, jinými slovy přepisují dějiny. Nemyslíte, že to vážně narušuje česko-německé vztahy?

 

Snaha revidovat výklad příčin, průběhu a výsledků 2. světové války se nedotýká jen česko-německých vztahů, ale má evropský i globální charakter. Projevuje se i v jiných evropských státech. Československo bylo prvním terčem útoků sil, které chtějí učinit z podněcovatelů a viníků války, z válečných zločinců, kteří způsobili smrt milionů lidí, oběti této války. Ti, kteří položili své životy, aby ubránili v Evropě skutečně evropské hodnoty humanity, rovnosti, solidarity a svobody, mají být ukázáni jako zločinci nebo zatím alespoň spoluviníci válečných zločinů. Politická slepota některých jednotlivců z řad politiků a publicistů, u jiných zaprodanost cizím zájmům, započala omluvou za poválečný odsun a zpochybňováním Postupimské dohody a dalších dohod Spojenců z doby války a po ní. Představitelé landsmanšaftu i některé kruhy německé politiky tehdy varovali Českou republiku, aby se neodvažovala obrátit se na své válečné spojence ohledně jejich stanoviska k válečným událostem, jinak ohrozí členství ČR v evropských strukturách. Česká republika přes výhružky takový dotaz tehdy učinila. Vyjádřením Spojených států, Ruska a Velké Británie, jakož i Francie, bylo potvrzeno neměnné stanovisko bývalých Spojenců k poválečnému uspořádání.

 

Již tehdy se tyto německé síly snažily oddělit české představitele od Polska a vyhrožovat, že neuzná-li Česká republika svou »vinu«, bude v Evropě zcela izolována…

 

Vzpomínám si na jeden seminář v Poslanecké sněmovně v souvislosti s přípravou česko-německé deklarace. Německý politik Verheuegen a německý profesor tehdy působící v Plzni Boldt vyhrožovali z tribuny nedozírnými následky pro Českou republiku, neuzná-li v tomto textu svou odpovědnost, neboť údajně Německo, Polsko a Francie se o svých postojích dohodly, na rozdíl od ČR, která zůstane izolovaná. Tehdy proti takovým výhružkám se ostře postavil také poslanec Pavel Dostál s tím, že mu to připomíná jiné výhružky z minulosti. Brzo se ukázalo, že německá politika se uchylovala v té době k různým úskokům a bylo chybou, že Česká republika a Polsko nepostupovaly koordinovaně při obraně protinacistických pozic ohledně hodnocení důsledků války. Měl jsem možnost v některých diskusích, např. na platformě česko-německého diskusního fóra nebo jako host fóra žen v Bonnu upozornit, že v německých reprezentacích při vzájemných diskusích chybějí představitelé těch demokratických Němců, kteří byli pro své postoje za války vězněni nebo bojovali proti nacismu v emigraci. Naproti tomu v česko-německém diskusním fóru nechyběla nikdy početná delegace landsmanšaftu.

 

Landsmanšaft se však nikdy od henleinovské minulosti účinně nedistancoval, ani od politiky zločinů páchaných tímto společenstvím na Češích a demokratických Němcích…

 

Jejich zločiny byly takového druhu, že Hitler považoval za potřebné výnosem ze 7. června 1939 jim udělit amnestii, neboť sloužily k »udržení němectví«. Z hlediska českého právního řádu je tato amnestie nicotná a Česká republika by měla požadovat vyšetřování vražd, zavlečení do ciziny a dalších zločinů ještě před zahájením války. Chtějí-li být představitelé landsmanšaftu členy delegace Bavorska, jako zvláštní národní skupina žijící v Bavorsku, musí také přiznat svou odpovědnost za zločiny páchané při rozbíjení demokratického Československa, za řádění henleinovských ordnerů, za násilí na Češích, Židech, demokratických Němcích a emigrantech, kterým se Československo snažilo zajistit ochranu.

 

V některých kruzích se stále kritizuje čs. zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti boje proti nacismu, ačkoliv mnohé státy, jejichž představitelé se k takové kritice připojují, přijaly v téže době jako Československo obdobné předpisy, aby mohly dodatečně legalizovat legitimní boj proti nacismu a fašismu.

 

Nejdelší dobu takové beztrestnosti obsahoval např. rakouský zákon, neboť se vztahoval i na činy týkající se odporu proti klerofašistickému režimu nastolenému kancléřem Dollfussem v roce 1933. Československo ostatně v té době poskytlo azyl mnoha odbojářům, kteří se zbraní v ruce se proti tomuto režimu postavili a hrozila jim v Rakousku smrt nebo vězení. Je pozoruhodné, že němečtí historici si tohoto mezinárodního kontextu byli vědomi, proto zabránili tomu, aby studium těchto předpisů se nestalo předmětem srovnávací studie, jak bylo původně v rámci česko-německého fondu budoucnosti dohodnuto. Místo toho se prosadila problematika postavení menšin. Neznalost dějinných souvislostí vytváří prostor pro uplatňování nelegitimních majetkových nároků. Z těchto důvodů chápu i stanovisko prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě, domnívám se však, že takový postoj měla včas zaujmout česká vláda v koordinaci s vládou polskou, a uplatnit výhradu chránící výsledky protinacistických opatření. Podobně kdysi postupovalo Lucembursko při výhradě k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách.

Neměli bychom také zůstávat slepí a hluší k tomu, že v řadě států zejména střední a východní Evropy pod hesly antikomunismu jsou obhajovány nebo dokonce velebeny tehdejší spojenci nacistického Německa, kteří bojovali například v oddílech SS po boku německých vojsk na frontě, páchali pogromy na Židy, účastnili se vraždění v koncentračních táborech. Jejich oběťmi byli i českoslovenští občané. Za hesly antikomunismu se dnes také skrývá rehabilitace nacismu a antisemitismu. Změny ve složení evropských soudních institucí mohou přinášet judikaturu protikladnou principům poválečného uspořádání, neboť reprezentace některých nových členských států se nehlásí k protinacistickým hodnotám jako ke své prioritě. Tím by mohly vítězit hodnoty, o kterých se vítězové 2. světové války domnívali, že byly definitivně poraženy.

 

Strany CDU/CSU podporovaly v celém poválečném období spolky odsunutých Němců, a protože jsou obě strany zastoupeny i v nové vládě, pokračují v tom i dnes, zejména pokud jde o finanční podporu. Spolky to vracejí voličskou podporou. Kde vidíte hlavní nebezpečí jejich aktivit?

Landsmanšaft se od počátku snaží vzbudit dojem, že zastupuje veškeré německé obyvatelstvo, které mělo nějaký vztah k Československu, a to dokonce včetně těch, kteří zde ani nikdy nežili nebo žili jenom jako příslušníci okupačních sil. Takovou představu o reprezentaci všech Němců vytvářelo i Henleinovo hnutí za 1. republiky. Nebyla to pravda ani tehdy, a není to pravda ani v současné době, neboť vždy existovala dělicí čára mezi demokratickými Němci a odpůrci demokracie. Československo ve třicátých letech učinilo chybu, že Henleinovo hnutí včas nezakázalo, tak jak postupovalo předtím v souvislosti s jednorázovým zákonem ohledně dvou pronacistických politických stran. Landsmanšaft v Německu se snaží vystupovat, jako by byl pouhým kulturním a národopisným sdružením a mohl získávat z tohoto důvodu i různé dotace od státu. Svůj monopol v údajném zastupování sudetoněmectví si žárlivě střeží i vůči jiným sdružením. Pocítila to ostatně nedávno v ČR i skupina lidí, která pod jménem landsmanšaftu hodlá vystupovat a patrně získávat také dary a dotace, jak to prezentuje svými stanovami a proklamacemi i na svých internetových stránkách, a touží po publicitě. Demokratická společnost se však musí bránit a nepřipustit snahu o revizi důsledků 2. světové války. Tehdy bylo rozhodnuto nepřipustit obnovu žádné formy nacismu, fašismu a militarismu. I to bylo výsledkem politických dohod v Teheránu, Jaltě a v Postupimi a smluv, které byly posléze protinacistickými spojenci v tomto duchu uzavřeny. Jsme svědky toho, že takové nebezpečí neonacismu a rasismu je reálné.

Jiří Černý