České národní listy

Dekrety prezidenta republiky jsou nezrušitelnou součástí našeho právního řádu

Jan E. ve svém komentáři tvrdí :“Není pravda, Němci, ani jejich Landsmanšaft, dávno nijak neusilují o zrušení Benešových dekretů, Němci vč. všech sdružení považují otázku dávno za vyřešenou.,,“

„Pan Horst Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …´aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 30.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců´, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : ´protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny!´ Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš-Dekrete“ Toto jsou slova Německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra!

Pan Stephan Mayer, státní tajemník německého ministerstva vnitra, na sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ prohlásil, že Benešovy dekrety nepatří do dnešní Evropy. Po několika letech, kdy se o Benešových dekretech na sudetoněmeckých sjezdech vůbec nehovořilo, tak téma znovu otevřel.

"Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety," prohlásil dnes za silného potlesku stovek přítomných Mayer. Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu. Tzv. Benešovy dekrety nepatří do dnešní Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody.

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

PřipraviL Dr. O. Tuleškov

Poznámka ČNL: Z komentáře JE“ Není pravda, Němci, ani jejich Landsmanšaft, dávno nijak neusilují o zrušení Benešových dekretů, Němci vč. všech sdružení považují otázku dávno za vyřešenou.“

Bude pan komentátor tak hodný, aby nám sdělil, jak je v německém prostředí otázka „Benešových dekretů“ vyřešena?

1. Z hlediska mezinárodního práva „je úplně jedno, zda „sudetoněmecký landsmanšaft“ či některé jeho dřívější složky, např.  Witikobund, usilují nebo  neusilují  o zrušení dekretů prezidenta republiky. Termín Benešovy dekrety je z našeho právního hlediska v rozporu s užívanou právní terminologii, zpravidla používanou neználky. SL tento termín vlastní.

SL a  jeho složky, ani německý „Svaz vyhnanců“ nemají mezinárodněprávní subjektivitu, aby  do sporu o zrušení dekretů prezidenta mohly nějak, byť minimálně. mohly zasáhnout.

Potřebnou mezinárodně právní subjektivitu mají  německé ústavní orgány. Zasahovat do sporu o platnost či neplatnost dekretů prezidenta republiky přesto však nemohou. Pokud by se přesto o to pokusily, pak naše námitka, že se hrubě vměšují do našich vnitřních záležitostí.

Tedy dekrety prezidenta republiky nemůže nikdo zrušit. Může nastat však případ, že vládnoucí elity by přistoupily v této záležitosti na vidění tohoto problému německýma očima. Byla by to však zrada, která by mohla vést postupně ke ztrátě naší státnosti, jazyka, kultury a k záhubě našeho národa.

2. Pokud by  Němci bylo takovými dobráky, kteří by se rozhodli plnit mezinárodní závazky, které Německo má, pak bychom jejich změnu v dosavadní pozice v otázce reparací velmi uvítali.

Pokud jde o reparace, které Německo je povinno nám zaplatit, náš nárok se opírá, jak o Pařížskou reparační úmluvu, jejíž jsme signatáři, ale také i o  princip mezinárodního práva, který zakotvuje, že agresor je povinen oběti své agrese zaplatit škodu, která jí agresí vznikla. Že my jsme byli obětí  německé agrese, nikdo soudný a normální nepochybuje. Dosud se nepodařilo nikomu přepsat tak dějiny, aby tomu bylo naopak, Německo obětí a my agresorem.

O co jde? Jedná se o reparace ve výši  5 až více bilionů korun. Kdyby naše vláda a prezident se pochlapili a diplomatickou cestou požádali Německo o zahájení jednání o reparacích, mohli bychom první splátky již v nedaleké době využit pro chudé a všechny sociálně slabé, kteří potřebují podporu státu a navíc na investice v ekonomické oblasti.

3. Velmi rádi bychom přesto byli, kdyby nás nějaký znalec česko-německých vztahů informoval o tom, kdy sudeti se řekli právo na odškodnění, a kdo to byl. Děkujeme.

4. Podle komentátora se SL zřekl práva na náhradu škody, která vznikla přesídlovaným Němcům.  Jak chvályhodné!

Jak se věci ve skutečnosti mají? “Sudetští Němci“ žádnou škodu, která jim vznikla v souvislosti s přesídlením z Československa do Německa nemají. My jsme byli povinni jako signatáři Pařížské reparační dohody německý majetek konfiskovat, a to tak aby nikdy nemohl dostat zpět do německých rukou. Hodnotu tohoto konfiskovaného německého majetku jsme nebyli povinni odečíst ze svého reparačního účtu.

Sudeťáci  si dali do Stanov, že budou na nás vymáhat škody, které jim vznikly v souvislosti s přesídlením. I kdyby tak učinili, nikdo by jim žádanou náhradu za majetek neposkytnul. Především jim chyběla mezinárodní subjektivita k takovým jednáním. A nadto toto jejich „právo“ nemá totiž žádný mezinárodněprávní fundament. Počínali si jako sv. Mikuláš. Občas si sami sobě nadělili nějaké právo. Potom se snažili „naše“ germanofily a sudetomily přesvědčit o existenci takovýchto práv. To jim téměř žádnou práci nedalo. Ti  pozitivně toto sdělení přijali.

Bylo docela dobrým tahem sudetů, když světu a Mnichovu oznámili, že se vzdávají práva na náhradu  škod, které jim vznikly v souvislosti s přesídlením do Německa. Podle nás se zřekli práva, které nikdy neměli. Ale nyní mohou tvrdit, jak jsou vstřícní vůči nám. Žádnou jejich vstřícnost v tomto prázdném gestu nevidíme, spíše šlo a jde o falešnou hru.

A závěrem. Pokud víme, tak Witikobund  zastává jiná stanoviska. Je již léta velkým  kritikem politiky B. Posselta. Ta neustává  ani v současné době. Jádro SL nyní tvoří Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde. Witikobud, třetí tzv. názorové společenství, stojí stranou a kritizuje. Ano, SL je nyní malou vnitroněmeckou organizací, údajně má mít kolem 8 tisíc členů. Osamělý Witikobund, který hrál desetiletí rozhodující úlohu v SL, je početně mnohem slabší. Do určité míry ztratil i svou pověst nejagresivnějšího subjektu v uvedeném vyhnaneckém společenství.

Připravil Dr. O. Tuleškov