Dekrety prezidenta republiky IV

2. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti, z 2. 8. 1945.

§ I uvedeného dekretu zakotvuje:

(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Tento dekret se však nevztahoval na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky, pakliže prokážou, že se činně podíleli na osvobozeneckém boji, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Tento dekret však zbavoval československého státního občanství též Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, pokud se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi.

Je skutečností, že ani tento dekret  nevycházel z kolektivní viny.

3. Konfiskaci a znárodnění majetku i osob německé národnosti zakotvují dekrety:

dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, z 19. 5. 1945,

dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, z 21. 6. 1945,

dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, z 20. 7. 1945.   dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, z 25. 10. 1945.

dekrety č. 100–103/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, o znárodnění akciových bank a o znárodnění soukromých pojišťoven.

Aplikace těchto dekretů se vztahovala jak na Němce a Maďary, tak i na Čechy a Slováky, kteří zradili svůj národ. Pro osoby německé a maďarské národnosti pak platily výjimky, například jejich majetek nepodléhal konfiskaci, pokud prokázaly, „že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“.

Znárodňovací dekrety stanovují výjimky ze znárodnění bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, pokud se na ně vztahovala výjimka, byla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada.

Důsledkem naplnění uvedených dekretů byly velké vlastnické změny. V republice bylo konfiskováno téměř 3 miliony hektarů půdy, z toho bylo 1 651 016 hektarů půdy zemědělské. Přibližně 99 % této výměry bylo konfiskováno osobám německé národnosti. Znárodňovacími dekrety byl položen základ silnému veřejnému sektoru národního hospodářství. Celkem bylo znárodněno přes 3 tisíce podniků, které vyráběly asi 75 % veškeré produkce a zaměstnávaly cca 61 % všech průmyslových dělníků.

Konfiskační a znárodňovací dekrety podepsal nejen prezident republiky a předseda vlády, ale i řada ministrů, kteří ve vládě zastupovali všechny české a slovenské politické strany, včetně jejich předsedů. Tato skupina dekretů byla v souladu s mezinárodním právem. Zásadně vycházela z Postupimské dohody, část III. Německé reparace, a zvláště pak z pařížské Reparační dohody, jíž se jako vítězný stát zúčastnilo i Československo. Část I., článek 6, odstavec A, str. 67 této dohody zakotvila následující povinnost každého účastnického státu: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nacházející se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu....“

VI.

Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Tak se veškeré dekrety prezidenta republiky, stejně jako ústavní či jiné předcházející nebo následné zákony, staly nedílnou součásti československého a poté i českého právního řádu.