Dekrety prezidenta republiky, část VI
4. 7. 2023
Dekrety prezidenta republiky VI
IX.
Z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995
Ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (č. 55/1995 Sb.)
„Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl … takto:
Návrh se zamítá
…Vztah nepřátelství není v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. koncipován na národnostní bázi, neboť za nepřítele zde na prvém místě platí nacistický či fašistický systém, a to, jak již uvedeno, nevyvratitelně, a také objektem ochrany je zde především demokraticko-republikánská státní forma. I když tedy v dekretu je v prvé řadě řeč o Německé říši a osobách německé národnosti, ve skutečnosti má tento dekret obecnější rozměr a lze jej považovat za jeden z dokumentů reflektujících odvěký zápas mezi demokracií a totalitarismem. Dělící čarou je zde to, na které straně kdo stál; proto za nepřítele není považován ten, byť kupříkladu německé národnosti, kdo aktivně vystoupil na obranu demokracie a nebo byl postižen totalitním režimem, na druhé straně je jako nepřítel kvalifikován ten, kdo, bez ohledu na příslušnost k jakémukoliv národu, aktivně vystoupil proti demokracii.
...ani u osob německé národnosti zde nejde o presumpci "viny", ale presumpci "odpovědnosti". Kategorie "odpovědnosti" směřuje totiž zcela zjevně za hranice "viny" a v tomto směru má tedy mnohem širší, hodnotový, sociální, historický a také právní rozměr. Pro vymezení kategorie odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je odpověden za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová rozhodnutí a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzít, ani sama společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je zapředen do mocenských poměrů a z této jeho pozice vyplývá jeho odpovědnost zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva.
Etablování totalitního systému představuje vždy masivní útok na lidstvo i samu historii. Ve zkoumané věci tímto útočníkem bylo Německo a převážná část jeho lidu; bez široké podpory převážné části německého lidu, jaké se mu dostalo, by Hitler i se svou nacistickou stranou zůstal pouhým okrajovým jevem. V této jeho mimořádně nebezpečné povaze, v tom, že se stává sociálním jevem ohrožujícím "osud veškerého života na zemi" (preambule k ..Listině základních práva svobod), tkví také důvod, proč úsilí o likvidaci všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i mimořádných legislativních opatření. Jinými slovy, v takových situacích jde následně vždy i o odstranění příčin vzniku totalitarismu, o odstranění jeho ohnisek,jež by mohla vést k recidivě se všemi jeho hrůznými znaky. Tato mimořádná legislativní opatření musí přirozeně rozlišovat mezi "vinou" a "odpovědností"; tak se v československém zákonodárství také stalo rozlišením retribučních dekretů, vyžadujících důkaz individuální viny a konfiskačních dekretů, spočívajících, pokud jde o fyzické osoby. na vyvratitelné domněnce individuální odpovědnosti. To, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vychází z presumpce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá tedy, vzhledem k uvedeným skutečnostem, diskriminační povahu, nepředstavuje nějakou nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní reakcí na agresi nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za cíl politicky i ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace, předejít možným novým nástupům totalitarismu a posílit společenské a mravní vědomí dotvrzením toho, že s porušením jakékoliv odpovědnosti má být vždy spojena sankce.
…Odpovědnost bez sankce by se promítla v existenci společenského vědomí natolik negativně, že by patrně znamenala, alespoň v určitých oblastech, jeho destrukci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. takovou sankcí nepochybně je; i když na první pohled se zdá být pouze "majetkové" povahy, obsahuje bezpochyby i důležitý sociální a etický podtext. Vzhledem k povaze, v tomto případě analyzované, odpovědnosti, nelze však na dekret nahlížet jako na trestní normu či trestní sankci, byť ke konfiskaci majetku došlo podle něj bez náhrady.
...podíleli-li se také někdejší českoslovenští občané německé národnosti na destrukci práva svobod ostatních občanů Československé republiky, potom je jen zcela konsekventní, že v tomto směru nemohla být v probíhajícím konfliktu zcela šetřena ani jejich práva a svobody, přirozeně při zachování relace cíl a prostředek, neboť taková sociální a také destruktivní "naivita" by nutně vyústila katastroficky. K "právním zásadám civilizovaných společností Evropy platným v tomto století", jichž se dovolává navrhovatel, náleží tedy i právo vyvodit z útoku na demokracii a na lidská práva a svobody nezbytné sankce.
K tomu třeba dodat, že majetková sankce, jakou je konfiskace nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé republiky, má svůj historický kontext především v tom směru, že Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa (hlava XIII) a že touto dohodou bylo současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradil v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo Spojeným národům, a za něž se německý lid nemůže vyhnout odpovědnosti (hlava IV). Na tyto body Postupimské dohody navazuje Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná dne 21. 12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa, jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I článku 6 A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích..." Podle části I článku 6 D této dohody "při provádění ustanovení A shora nebude se majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od jejích reparací... ". V projednávané věci má tedy konfiskace nepřátelského majetku ( nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., připouštějícím vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ I odst. 4), ale je založena i na mezinárodním konsensu vyjádřeném v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož nepřípustnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv…
Ve střetu demokratického a totalitního politického systému, jaký představoval konflikt Československa s nacistickým Německem, nemohla se proto státní moc demokratického Československa již nadále obejít bez následného právního opatření, jaké představuje také zmíněný dekret. Po dobu 20 let svého trvání ponechávala tato demokracie mocenský proces otevřen konfliktu a sociálnímu vyrovnávání a institucionálně zabezpečovala politickou bázi i nejrůznorodějším projevům. Tato otevřenost se v principu projevovala i ve vztahu k občanům německé národnosti. Po období násilného obsazení nacistickým Německem a v důsledku ztrát a ran, které tím Československo utrpělo, nezbývala československé státní moci jiná cesta, než se s následky nacistické okupace a válečných událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob, jakým tak učinila, byl zcela v souladu s hodnotovým nazíráním vyjádřeným již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 ("zabezpečit požehnání svobody příštím pokolením") a byl také podpořen mezinárodním souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference…
Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práva svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost.
K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se v projednávané věci rovněž určující skutečnost, že exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter…Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta irepubliky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“
X.
Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.
Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil,že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. …Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství. Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 …Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi a budou zle potrestáni.
Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS)
ČNL
