České národní listy

Vývoj srbské literatury

Srbské písemnictví je vlastně jedinou památkou na kulturnost jazyka Srbů. Nejdůležitějšími etapami rozvoje literatury byla období středověku a reformace (tomu se budu dále věnovat) a národní obrození. Z bohatosti lidové slovesnosti a z památek umělé literatury můžeme jen litovat, že se nám nezachovala a že vůbec nebyla napsána zbytkem Srbů, nebo i Obodrity či Lutici.

První zmínky o srbském písemnictví nejsou o mnoho starší než 400 let. Toto v celku pozdní datum bylo následkem malého kontaktu  izolovaných kmenů (nejen Miličanů a Lužičanů) s vyspělými kulturami, tedy s latinskou nebo byzantskou. Z 12. století máme pergamenový rukopis , tam se vyskytuje několik glos, jako deus meus – moie boch, domine –knize, venite – podete apod., které se považují za srbské. Rukopis pochází z Magdeburku, tedy v té době ze srbského území. Nejstarším opravdovým pomníkem srbského jazyka je přísaha budyšínských měšťanů českému králi z poloviny 15. století. Pravopis je obdobný českému té doby a objevuje se zde několik bohemismů, proto se má za to, že je Přísaha psána Čechem. Jazyk je velmi podobný dnešní hornolužičtině, usuzujeme tedy, že izolace přináší konzervatizmus. Touto Přísahou a její dolnolužickou obdobou končí výčet ryze středověkých památek srbštiny. Není jich mnoho, více jich přibývá v renesanci, humanismu a během reformace. V renesanci dochází k vzestupu učenosti, několik Srbů studuje na univerzitách v Praze a Krakově. Prvním studentem je Jiří z Budyšína, a to roku 1378 v Praze, dále pak Mikoláš z Budyšína. Nejvýznamnější z těchto učenců srbského původu je Johannes Rhagius Aesticampianus, jehož jméno je polatinštělé (Jan Rak z Žemrju = Sommerfeld v Dolní Lužici). Jeho díla jsou psána latinou, elegie Lusatia o Lužici se nám však kvůli požáru knihtiskárny nedochovala. Jinak se věnoval náboženské literatuře. Mezi další patří Jan Lusatius, Caspar Janitius, Jacobus Janus, Jan Bokatius a další autoři píšící o lužické tématice v latině.

Daleko nejdůležitější je až doba reformace, v níž dal Martin Luther podklad  k překladům bible do národních jazyků. Tím vlastně skončila éra latiny a nastoupila mateřština na její místo. První srbský rukopis je Nowy zakon  od Miklawša  Jakubice z roku 1548, přeložený do dolnosrbštiny. O autorovi však nevíme více než jeho jméno, a podle jazykového rozboru snad pochází od města Žarova (německy Sorau, dnes Zary v Polsku).

Vedle Lutherovy bible a latinské Vulgaty používal k překladu i českou bibli. Ve slovní zásobě se vyskytuje několik bohemismů, např. spasitel (zbožník), prorok (profeta). Taktéž v pravopisu vidíme vliv češtiny. Kromě českých slov zde nacházíme i některá polská, ale v nářeční podobě.  To dokazuje, že žarovský dialekt, který byl mezipřechodovým článkem ke slezské polštině, např. slova milowaš (lubowaš). Serce (wutroba) etc., se nevyskytuje ani v horní, ani dolní srbštině.

Je také zajímavé, že tento překlad nebyl dán do tisku, zůstal jen v rukopisné podobě. Bohužel opět nevíme proč, snad náhle zemřel, nebo vydání nepřáli němečtí měšťané. Je to škoda, protože jinak by mohla tato bible dát základ spisovné srbštině (sjednotit obě varianty), jak tomu bylo v případě bible Lutherovy. Tento rukopis byl náhodou nalezen v minulém století v berlínské muzeu.

Pak se začaly objevovat další písemné památky v dolnolužičtině, například katechismy od Wolfenbüttelského spisovatele, nebo dílo Handrija Tary či první srbsky tištěná kniha (tou se staly katechismy Albina Mollera z roku 1574).  V této práci však na ně není místo, zmiňuji se jen o počátcích, a to velmi stručně, o srbských prvotiscích a dalších knihách by se toho dalo napsat velmi mnoho.

Proto zde ještě uvedu první hornolužickou knihu, jako další literární památku na druhou variantu srbského jazyka.  Jiné různé formy srbštiny nejsou dochovány. Nejstarší jejich knihou byl také katechismus z konce 16. století, který vyšel u Michala Wolraba v Budyšíně. Ale základ spisovné hornolužické srbštině dal Michal Frencl, farář v Budestecích. Podle češtiny zavedl do svého rodného jazyka  diakritická znaménka a jeho pravopis platí s malými obměnami do dneška.

Kromě horno- a dolnolužických památek není literárně doložena existence srbštiny jako kulturního jazyka. Byly vydávány knihy a časopisy ještě v pomořanské kašubštině, ale ta je považována spíše za dialekt polštiny  s množstvím diakritických znamének. Proto zůstávají lužické knihy jedinou souvislou památkou na jazyk všech Polabsko-baltických Slovanů. Nezbývá nám nic jiného, než si těchto knih a Lužických Srbů vůbec velice vážit a uctít tak jazyk kdysi slovutných Slovanů, kteří jen souhrou okolností přežili do dnešních dnů.