České národní listy

Německá kolonizace a germanizace Polabanů

Po podmanění slovanského území německými vojsky následovala nenásilná germanizace (poněmčování). Dělíme ji na dvě etapy, první počala již v 9. století a pokračovala do 12. století, v ní šlo především o christianizaci Slovanů a jejich podrobení německé moci.  V druhé etapě (100 let poté) nastává pravá germanizace, které se však zdecimovaní Slované již příliš nebránili.  Prováděla se jednak samovolným odnárodňováním Slovanů, příklonem k silnější německé kultuře, nástupem jazyka šlechty a úřednictva, jednak silnou německou rekolonizací. Neexistují doklady, že by se potomci germánských kmenů, kteří se nezúčastnili stěhování národů, stali základem rychlého rozvoje německé národnosti. Pravděpodobnější je, že byli slovanským živlem asimilováni a pak opětovně spodobněni s Němci. Německá kolonizace nezačala ve velkém před 12. století, protože předtím  nebyl ještě slovanský odpor zlomen. Byly sice již v 9. století postaveny německé hrady (např. Magdeburg. Merseburg atd.) chránící hranice, ale na osídlování Polabska se jejich obyvatelé nezmohli.

Hromadnou kolonizaci prováděli němečtí šlechtici kolem výše zmiňovaných hradů a opevněných sídel a s nimi i církevní hodnostáři. Povoláváni byli osadníci z území na levém břehu Labe, ale i ze vzdálenějších krajin – z Fríska, Porýní, Vestfálska, Holandska a Vlámska.  Zdejší obyvatelé znali meliorizaci (úpravu vodních koryt a bažin), která byla v povodí Labe a Odry zapotřebí. Do Srbska směřovali kolonisté z Durynska, Bádenska a Bavorska. Vlámové jsou zmiňováni i v lužických městech (jejich vlna zasáhla až na hranice Malopolska).

Hlavní důvody pro odstartování kolonizace byly dva, první byl administrativně-politický: němečtí páni se chtěli opřít o spolehlivé obyvatelstvo, které by proti nim nerevoltovalo. Tuto podmínku mohli splnit jen němečtí soukmenovci. Druhý důvod byl ekonomický. Slované byli po staletých bojích málo početní, jejich zemědělské výnosy byly vzhledem k zaostalejší technice menší (Němci vše již stačili převzít od římské kultury) a věnovali se jen rybářství, včelařství a pastevectví. Slované neznali  v takovém rozsahu ani žďaření, proto církev podporovala různými výhodami Němce, kteří platili větší desátky. Tak začali být Slované separováni, nesměli do vznikajících měst apod., stávali se postupně méněcennými poddanými.

Vzápětí po kolonizaci nastoupila germanizace. Nejdříve ji postoupili slovanští páni a zemané, kteří se odvraceli od svých zvyků a jazyka, ženili se s Němkami. Pak následovali ostatní, kterým se nelíbilo postavení nerovnocenných a odstrkávaných poddaných. Pouze selský lid si dlouho podržel svoji národnost, drže se přitom svých tradic, zvyků a jazyka.  Ale i ten se za čtyři století poněmčil, někde rychle, jinde pomaleji. Nejhůře dopadli Obodrité, lépe Srbové a Pomořané. Do dnešních dob se totiž zachovaly malé zbytky těchto dvou etnik (Lužičtí Srbové díky připojení Lužice k českým zemím), avšak poněmčování Srbů a popolšťování Kašubů dále pokračuje.

Ve 14. století zanikl v obodritské oblasti slovanský živel (až na výjimku – Drevany) a totéž následovalo na ostrovech Rujána, Uznojm, Volin. V té době pocházejí poslední zmínky o Srbech z Lipska, Zvíkova, Kamenice. Do 16. století se ještě drželi Stodorané, Lužičané, Milčané a Drevané, ti však ustupovali, Stodorané zanikli ještě v 16. století, Drevané v polovině 18. století a jedině Lužičtí Srbové, jichž kvapem ubývá (srbsky mluví jen střední a starší generace), vývoj Hornolužičanů  se nezdá být tak pesimistický, ale je stejně nejistý.