České národní listy

V roce 806 padl v bojích srbský vojevůdce Miliduch, po jeho smrti byli Srbové donuceni uzavřít příměří. Po Karlově smrti nastaly v říši zmatky, jichž však nedovedli Slované využít. Za Jindřicha (919-936) a za Otty I. (936-973) nastalo úplné uvolnění napjaté situace uvnitř říše, proto se Otto rozhodl svou moc v Polabí upevnit. To se mu však kupodivu ihned povedlo bez jakýchkoli protiakcí ze strany Slovanů, kteří zůstali stejně rozdrobeni jako za dob Karla Velikého.

Během 9. století došlo k řadě bojů proti Srbům a Luticům, ty ale k ničemu nevedly. Až Jindřich I. porazil Havolany a Daremnice u Gany (dnes Jahna u Míšně) a založil hrad Meissen (německou Míšeň). Tím byl zpečetěn osud Srbů mezi Sálou a Labem. Roku 963 podlehli Lužičané markraběti Geronovi a na konci 10. století i Milčané. Tak bylo zakončeno podrobení a včlenění Srbů do Svaté říše římské.

Obodrité vedli na zemi i na moři s Dány a jinými skandinávskými národy neustálé války, jež však nepřekážely rychle se rozvíjejícímu námořnímu obchodu. Reric, Wiligard a Starigard se díky příhodné poloze staly nejvýznamnějšími přístavy v Baltském moři, přes ně proudilo zboží pro celou Franckou říši. Jejich bohatství jim začali závidět Dánové a také Němci.

Obodrité, a i Luticové s Pomořany, se houževnatě bránili německé nadvládě a christianizaci. Válek bylo mnoho se střídavými vítězstvími na obou stranách, často se brali zajatci. Ovšem zajatí němečtí duchovní na tom byli velice špatně. Buďto byli obětováni, nebo jim slovanští bojovníci udělali mečem do lebky kříž. Počet obětí rychle přesáhl tisícovku. Nových vítězství dosáhl až Jindřich I. r. 928-929 proti Havolanům, Obodritům a Ratarům, o pět let později proti Ukranům, roku 936 znovu proti Ratarům a Luticům. Tohoto roku také zavraždil markrabě Gero třicet srbských knížat při mírových jednání, Lutický svaz a Obodrité se pokusili o povstání, to však skončilo nezdarem.

Roku 955 byla revolta potlačena a první pokoření Slovanů bylo dokonáno. Za Otty II. bylo toto území správně rozděleno, zakládaly se církevní organizace a křesťanství se začalo ujímat. Roku 968 bylo zřízeno arcibiskupství v Magdeburku (Děvíně) a tři biskupství, v Merseburgu (Meziborech), Meissenu (Míšni) a Zeitzu (Žíči).

Ale roku 977 Luticové znovu povstali proti křesťanství, protože nechtěli být vydíráni arcibiskupem Gisillerem, a když přišla zpráva o porážce Otty II: v Itálii, Luticové a Obodrité se opět osvobodili mohutnou revolucí. Byl obnoven svaz lutických kmenů a Němci jednali se Slovany smířlivěji. Až do roku 1117 byl svaz ve spojeneckém poměru k říši. Za vlády Boleslava Chrabrého se zdálo, že tento panovník sjednotí veškeré západní Slovany pod svou moc. Tento plán mu však zhatili právě Luticové a i Češi, kteří se postavili na stranu císaře. K Polsku se připojilo jen Pomořansko a Lužice. Roku 1018 zvítězil dánský král Knut nad Lutici a Obodrity, krátce nato (1025) zemřel Boleslav a od Polska se zase odtrhly Pomořany a Lužice.

Konrád II. porazil r. 1032 polského Meška a podnikl dvě úspěšné výpravy proti Luticům (1035-36). Boje přesto neustávaly a obodritský kníže Gotšalk (1043-1066) opět sjednotil obodritskou říši, připojil i Črezpěnany i Chyžiny a mohutně podporoval christianizaci. Po jeho smrti se ujal vlády rujánský Krut (1066-1105), který úspěšně vítězil a k plné slávě pozdvihl pohanství. Po něm nastoupil Gotšalkův syn Jindřich, jenž přijal saský protektorát, vypálil Hamburk a sjednotil Obodrity, Lutice a Pomořany.