Dějiny Polabských Slovanů IV
Dějiny Polabských Slovanů IV
Jaroslav Valenta
Německá kolonizace a germanizace Polabanů
Po podmanění slovanského území německými vojsky následovala nenásilná germanizace (poněmčování). Dělíme ji na dvě etapy, první počala již v 9. století a pokračovala do 12. století, v ní šlo především o christianizaci Slovanů a jejich podrobení německé moci. V druhé etapě (100 let poté) nastává pravá germanizace, které se však zdecimovaní Slované již příliš nebránili. Prováděla se jednak samovolným odnárodňováním Slovanů, příklonem k silnější německé kultuře, nástupem jazyka šlechty a úřednictva, jednak silnou německou rekolonizací. Neexistují doklady, že by se potomci germánských kmenů, kteří se nezúčastnili stěhování národů, stali základem rychlého rozvoje německé národnosti. Pravděpodobnější je, že byli slovanským živlem asimilováni a pak opětovně spodobněni s Němci. Německá kolonizace nezačala ve velkém před 12. století, protože předtím nebyl ještě slovanský odpor zlomen. Byly sice již v 9. století postaveny německé hrady (např. Magdeburg. Merseburg atd.) chránící hranice, ale na osídlování Polabska se jejich obyvatelé nezmohli.
Hromadnou kolonizaci prováděli němečtí šlechtici kolem výše zmiňovaných hradů a opevněných sídel a s nimi i církevní hodnostáři. Povoláváni byli osadníci z území na levém břehu Labe, ale i ze vzdálenějších krajin – z Fríska, Porýní, Vestfálska, Holandska a Vlámska. Zdejší obyvatelé znali meliorizaci (úpravu vodních koryt a bažin), která byla v povodí Labe a Odry zapotřebí. Do Srbska směřovali kolonisté z Durynska, Bádenska a Bavorska. Vlámové jsou zmiňováni i v lužických městech (jejich vlna zasáhla až na hranice Malopolska).
Hlavní důvody pro odstartování kolonizace byly dva, první byl administrativně-politický: němečtí páni se chtěli opřít o spolehlivé obyvatelstvo, které by proti nim nerevoltovalo. Tuto podmínku mohli splnit jen němečtí soukmenovci. Druhý důvod byl ekonomický. Slované byli po staletých bojích málo početní, jejich zemědělské výnosy byly vzhledem k zaostalejší technice menší (Němci vše již stačili převzít od římské kultury) a věnovali se jen rybářství, včelařství a pastevectví. Slované neznali v takovém rozsahu ani žďaření, proto církev podporovala různými výhodami Němce, kteří platili větší desátky. Tak začali být Slované separováni, nesměli do vznikajících měst apod., stávali se postupně méněcennými poddanými.
Vzápětí po kolonizaci nastoupila germanizace. Nejdříve ji postoupili slovanští páni a zemané, kteří se odvraceli od svých zvyků a jazyka, ženili se s Němkami. Pak následovali ostatní, kterým se nelíbilo postavení nerovnocenných a odstrkávaných poddaných. Pouze selský lid si dlouho podržel svoji národnost, drže se přitom svých tradic, zvyků a jazyka. Ale i ten se za čtyři století poněmčil, někde rychle, jinde pomaleji. Nejhůře dopadli Obodrité, lépe Srbové a Pomořané. Do dnešních dob se totiž zachovaly malé zbytky těchto dvou etnik (Lužičtí Srbové díky připojení Lužice k českým zemím), avšak poněmčování Srbů a popolšťování Kašubů dále pokračuje.
Ve 14. století zanikl v obodritské oblasti slovanský živel (až na výjimku – Drevany) a totéž následovalo na ostrovech Rujána, Uznojm, Volin. V té době pocházejí poslední zmínky o Srbech z Lipska, Zvíkova, Kamenice. Do 16. století se ještě drželi Stodorané, Lužičané, Milčané a Drevané, ti však ustupovali, Stodorané zanikli ještě v 16. století, Drevané v polovině 18. století a jedině Lužičtí Srbové, jichž kvapem ubývá (srbsky mluví jen střední a starší generace), vývoj Hornolužičanů se nezdá být tak pesimistický, ale je stejně nejistý.
Lužičtí Srbové
Lužickými Srby se budu zabývat ze dvou příčin. Za prvé jsou to jediní potomci kdysi mohutných polabských Slovanů, za druhé jsou nám z kulturního, jazykového a historického hlediska velice blízcí. Jak jsem již výše uvedl, tento národ je tvořen dvěma posledními kmeny vymřelých polabských Srbů. Obývá historické území Lužice, jež je dnes součástí SRN. Srbský národ trpí jakýmsi „schizmatem“, protože je rozdělen na dvě části – hornolužickou s centrem Budyšín (Bautzen) a dolnolužickou, jejíž středisko je Chotěbuz (Cottbus). Obyvatelé slovanského původu se sice hlásí k jednotné srbské národnosti, ale hovoří dvěma navzájem rozdílnými jazyky (lužickou srbštinou horní a dolní), jež se nepodařilo sjednotit (podobně jako československou jazykovou větev). Konfese je opět dvojaká, téměř všichni Dolnolužičané, a zatím ještě i většina Hornolužičanů (asi 63 procent) se hlásí k luteránství, zbytek k římskému katolictví. Je ovšem třeba zdůraznit, že počet katolíků srbské národnosti se za posledních 150 let ztrojnásobil, kdežto pokles u Srbů luteránského vyznání je přinejmenším alarmující.
Lužičtí Srbové dnes používají práv národnostních menšin ve Spolkové republice Německo, to však nemění nic na tom, že postupně ztrácejí svou etnicitu a přecházejí na německý jazyk. A od toho je jen krůček k asimilaci, poněvadž jak víme, jazyk je nositelem příslušnosti k národu. Většina národně uvědomělých Srbů je katolického vyznání, evangelíci snadněji podléhají asimilaci. V braniborském vysílání televize (ORD) a dnes již i v saském (MRD) můžeme jednou za měsíc sledovat srbský večerníček,srbsky též vysílá rozhlas každodenně a vycházejí i periodika (deník Serbske nowiny).
Bohužel většina těchto práv již přišla pozdě, mnozí se obávají, že Dolnolužičané nepřežijí rok 2050, a podobný osud čeká i jejich soukmenovce z Horní Lužice. Rád bych však připomenul, že podobné ortely byly v minulosti vynášeny již tisíckrát a zatím se nevyplnily. Přeji proto dolnolužickým Srbům, u kterých je dnes národnostní zápas nejaktuálnější, aby vytrvali. V tom jim mohou pomoci i tak dlouho připravované dvojjazyčné školky, jež konečně nacházejí uplatnění.
Lužice součástí českého království
Lužice, tedy kraj osídlený Milčany a Lužičany, byla dobyta na přelomu prvního tisíciletí polským králem Boleslavem Chrabrým. Po jeho smrti však byla r. 1039 nakrátko připojena k Čechám Břetislavem (jen horní část). Opětovné spojení s Čechami nastalo až za vlády Jana Lucemburského r. 1321, který také zvětšil územní rozsah Horní Lužice. Dolní část však byla spjata s říší. Teprve za Karla IV. se Žitava a kompletní Hexapolis (šestiměstí – Žitava, Lubij, Budyšín, Zhořelec, Lubáň a Kamenec), základ Horní Lužice, se navždy vtělil do Čech.
Dolní Lužici připojil Karel IV. k České koruně pomocí složitých diplomatických tahů a koupí teprve v roce 1370. Od té se roku 1329 oddělilo Zaháňské knížectví a přidalo se k dolnímu Slezsku. Dekretem Karla IV. se museli duchovní a úředníci učit srbštině, tím oddálil proces poněmčování. Jistý ohlas mělo i husitské hnutí, jež se však v Lužici zdiskreditovalo loupeživými válkami (hlavně sirotci) a tím nepřineslo kýžený výsledek – odstranění německého duchovenstva a měšťanstva.
Lužičtí stavové se nezúčastnili volby Jiříka z Poděbrad za českého krále, obratným postupem si však získal jejich uznání. Na konci 70. let se však ukázala hloubka tohoto aktu, 3.5.1469 se dal Matyáš Korvín zvolit představiteli obojí Lužice a Slezska českým králem. Po smrti Jiříkově byl zvolen za krále Vladislav Jagellonský (katolík, litevský šlechtic a polský princ), ale v Zemích Koruny české panovalo dvojvládí.
Řešením situace byly Olomoucké dohody, v nichž byl sice uznán Vladislav králem všech zemí, faktickou vládu nad Lužicí, Slezskem a Moravou si ponechal Matyáš. Po jeho smrti r. 1490 byla náhodou odkloněna hrozba rozpadu Zemí Koruny české, protože Matyáš zemřel bez mužského potomka. Nastolení vlády nad Lužicí opět oddálilo germanizaci, neboť ta se za Matyáše opět rozmohla. Vladislavovi rádci prosadili linii hájenou již Karlem. Za Ludvíka Jagellonského (1516-1526) se ustálila krajská samospráva, tzv. krajské sjezdy. V Dolní Lužici se jich účastnili tři stavy a katoličtí preláti, v Horní Lužici se sněm dělil pouze na kurii šlechtickou a městskou. Zástupcem panovníka v Lužici byl fojt sídlící na hradě Ortenburku (přestavěném Matyášem Korvínem) v Budyšíně. V zásadních rysech se správa udržela až do vydání Obnoveného zřízení zemského, jež mělo přestavět administrativu v Lužici. Vzhledem k okupaci Lužice Sasy však k tomu nedošlo.
Státoprávní problémy způsobilo přijetí Ferdinanda Habsburského (uznání dědických nároků) za českého krále sněmy vedlejších zemí, které tak učinily kvůli samostatnému postupu českého sněmu při volbě krále. Za vlády Ferdinanda došlo k nové, celoevropské reformaci církve. Lužici a Srbsko zasáhla vlna luteránská a ihned se ujala, kázání mohla být celá prováděná v srbštině apod. Díky přijetí Ferdinanda za krále se rento odvděčil v těchto dvou zemí nekonáním rekatolizace. Zato však nevěnoval naprosto žádnou pozornost lužickým Srbům a tím odstartoval ohromnou vlnu germanizace ve vlastní Lužici. Jednacím jazykem byla výhradně němčina, dosud tolerovaní srbští úředníci byli nemilostivě propuštěni, do srbských osad byli jmenováni němečtí duchovní atd.
Tuto politiku prosazovali i ostatní habsburští panovníci. Za českého stavovského povstání projevily souhlas obě Lužice. V třicetileté válce byl motivován saský kurfiřt Jan Jiří ziskem Lužice a Slezska, bojoval proti Habsburkům a ti mu po podepsání míru svěřili Lužici do správy. Ferdinand III. neměl finanční prostředky (72 tun zlata) na vykoupení Lužice, a tak ji Pražským mírem r. 1635 přiřkl Sasku. Tím byla tato země navždy oddělena od našeho státu.
Přestože Lužice náležela k Českému království jen 300 let, stačilo tuto zemi silně ovlivnit. Po ztrátě Lužice však kulturní vliv neskončil, pokračoval dál emigrací protestantů a založením známé ochranovské církve (Herrnhutr), obrozenci podporovali srbské národní uvědomění atd. Nejvíce bylo ovlivněno srbské obyvatelstvo, v jehož lidové slovesnosti je zachováno množství památek na českou vládu – rytíř z hory Plonik, různé pohádky apod.
Vývoj srbské literatury
Srbské písemnictví je vlastně jedinou památkou na kulturnost jazyka Srbů. Nejdůležitějšími etapami rozvoje literatury byla období středověku a reformace (tomu se budu dále věnovat) a národní obrození. Z bohatosti lidové slovesnosti a z památek umělé literatury můžeme jen litovat, že se nám nezachovala a že vůbec nebyla napsána zbytkem Srbů, nebo i Obodrity či Lutici.
První zmínky o srbském písemnictví nejsou o mnoho starší než 400 let. Toto v celku pozdní datum bylo následkem malého kontaktu izolovaných kmenů (nejen Miličanů a Lužičanů) s vyspělými kulturami, tedy s latinskou nebo byzantskou. Z 12. století máme pergamenový rukopis , tam se vyskytuje několik glos, jako deus meus – moie boch, domine –knize, venite – podete apod., které se považují za srbské. Rukopis pochází z Magdeburku, tedy v té době ze srbského území. Nejstarším opravdovým pomníkem srbského jazyka je přísaha budyšínských měšťanů českému králi z poloviny 15. století. Pravopis je obdobný českému té doby a objevuje se zde několik bohemismů, proto se má za to, že je Přísaha psána Čechem. Jazyk je velmi podobný dnešní hornolužičtině, usuzujeme tedy, že izolace přináší konzervatizmus. Touto Přísahou a její dolnolužickou obdobou končí výčet ryze středověkých památek srbštiny. Není jich mnoho, více jich přibývá v renesanci, humanismu a během reformace. V renesanci dochází k vzestupu učenosti, několik Srbů studuje na univerzitách v Praze a Krakově. Prvním studentem je Jiří z Budyšína, a to roku 1378 v Praze, dále pak Mikoláš z Budyšína. Nejvýznamnější z těchto učenců srbského původu je Johannes Rhagius Aesticampianus, jehož jméno je polatinštělé (Jan Rak z Žemrju = Sommerfeld v Dolní Lužici). Jeho díla jsou psána latinou, elegie Lusatia o Lužici se nám však kvůli požáru knihtiskárny nedochovala. Jinak se věnoval náboženské literatuře. Mezi další patří Jan Lusatius, Caspar Janitius, Jacobus Janus, Jan Bokatius a další autoři píšící o lužické tématice v latině.
Daleko nejdůležitější je až doba reformace, v níž dal Martin Luther podklad k překladům bible do národních jazyků. Tím vlastně skončila éra latiny a nastoupila mateřština na její místo. První srbský rukopis je Nowy zakon od Miklawša Jakubice z roku 1548, přeložený do dolnosrbštiny. O autorovi však nevíme více než jeho jméno, a podle jazykového rozboru snad pochází od města Žarova (německy Sorau, dnes Zary v Polsku).
Vedle Lutherovy bible a latinské Vulgaty používal k překladu i českou bibli. Ve slovní zásobě se vyskytuje několik bohemismů, např. spasitel (zbožník), prorok (profeta). Taktéž v pravopisu vidíme vliv češtiny. Kromě českých slov zde nacházíme i některá polská, ale v nářeční podobě. To dokazuje, že žarovský dialekt, který byl mezipřechodovým článkem ke slezské polštině, např. slova milowaš (lubowaš). Serce (wutroba) etc., se nevyskytuje ani v horní, ani dolní srbštině.
Je také zajímavé, že tento překlad nebyl dán do tisku, zůstal jen v rukopisné podobě. Bohužel opět nevíme proč, snad náhle zemřel, nebo vydání nepřáli němečtí měšťané. Je to škoda, protože jinak by mohla tato bible dát základ spisovné srbštině (sjednotit obě varianty), jak tomu bylo v případě bible Lutherovy. Tento rukopis byl náhodou nalezen v minulém století v berlínské muzeu.
Pak se začaly objevovat další písemné památky v dolnolužičtině, například katechismy od Wolfenbüttelského spisovatele, nebo dílo Handrija Tary či první srbsky tištěná kniha (tou se staly katechismy Albina Mollera z roku 1574). V této práci však na ně není místo, zmiňuji se jen o počátcích, a to velmi stručně, o srbských prvotiscích a dalších knihách by se toho dalo napsat velmi mnoho.
Proto zde ještě uvedu první hornolužickou knihu, jako další literární památku na druhou variantu srbského jazyka. Jiné různé formy srbštiny nejsou dochovány. Nejstarší jejich knihou byl také katechismus z konce 16. století, který vyšel u Michala Wolraba v Budyšíně. Ale základ spisovné hornolužické srbštině dal Michal Frencl, farář v Budestecích. Podle češtiny zavedl do svého rodného jazyka diakritická znaménka a jeho pravopis platí s malými obměnami do dneška.
Kromě horno- a dolnolužických památek není literárně doložena existence srbštiny jako kulturního jazyka. Byly vydávány knihy a časopisy ještě v pomořanské kašubštině, ale ta je považována spíše za dialekt polštiny s množstvím diakritických znamének. Proto zůstávají lužické knihy jedinou souvislou památkou na jazyk všech Polabsko-baltických Slovanů. Nezbývá nám nic jiného, než si těchto knih a Lužických Srbů vůbec velice vážit a uctít tak jazyk kdysi slovutných Slovanů, kteří jen souhrou okolností přežili do dnešních dnů.
Přehled o dějinách Lužických Srbů (Podle údajů Domu lužsrb. kultury, Budyšín, 1994)
Kolem 600 - Slovanské kmeny osidlují území mezi Labem/Sálou a Odrou/Kwisou.
631 - První zmínka o Lužických Srbech v kronice Fredegara
990 - Porážkou Milčanů ztrácí poslední lužickosrbský kmen svou politickou
nezávislost. Vojenská dobyvačná politika německého státu byla doprová-
zena násilným šířením křesťanství na slovanském území.
1000-1100 - Vnitřní budování země lužickosrbskými sedláky
1104 - Začátek franckého osídlení Wiprechtem z Groitzsachu
1150-1300 - Přistěhování franckých, vlámských, durynských a saských sedláků
1264 - Založení kláštera Mariina Hvězda v Horní Lužici. Lužickosrbské obyvatel-
stvo tvoří na začátku 13. století více než 90% obyvatelů území mezi
Sálou a Bobrem/Kwisou. Vládnoucí vrstva (markrabata, biskupové, opa-
tové, rytíři) se skládá výlučně z německých dobyvatelů. Dobyté lužicko-
srbské území je rozděleno do markrabství.
- - Zákaz lužické srbštiny v Bernburgu nad Sálou, Altenburgu, Cvikově a
Lipsku.
kolem 1500 - Lužickosrbská měšťanská přísaha z Budyšína, nejstarší známá lužicko-
srbská písemná památka
1543 - Překlad „Lužickosrbské křestní agendy“, nejstarší svědectví lužickosrb-
ské církevní literatury
1548 - První překlad Nového zákona do lužické srbštiny Miklawšem Jakubicou
1574 - První tištěná lužickosrbská kniha – zpěvník s katechismem od Albina
Mollera v dolnolužické srbštině
1597 - první tištěná kniha v hornolužické srbštině
1618-1648 - Zánik téměř poloviny lužickosrbského obyvatelstva za třicetileté války;
úbytek lužickosrbských jazykových oblastí
1706-1709 - Překlad Nového zákona do hornolužické srbštiny Michaelem Frenclem
a do dolnolužické srbštiny Bogumilem Fabriciusem; vznik lužickosrbské-
ho spisovného jazyka
1716 - Založení lužickosrbského kazatelského spolku „Sorabia“, který předsta-
vuje dnes nejstarší ještě existující svaz studentů v Německu
po r. 1750 - Začátky lužickosrbského vlasteneckého vědomí občanů za rozmanité
pomoci slovanských sousedů; němečtí a lužickosrbští osvícenci se vě-
decky zabývají lužickosrbským jazykem a lužickosrbskou kulturou.
1767 - Jurin Mjeń překládá „Mesiáše“ od Klopstocka do lužické srbštiny a za-
kládá tím světskou lužickosrbskou krásnou literaturu.
1790 - Dva lužickosrbští studenti vydávají noviny „Měsačne pismo k rozwu-
čenju a k woskřewjenju“ – měsíčník pro osvětu a povznesení mysli ;
(po prvním čísle zakázány)
- - Selské nepokoje na Lužici pod vlivem Francouzské revoluce
1809-1812 - Tesař Jan Bohuchwal Dejka vydává noviny „Serbski powědar a kurěr“
(Lužickosrbský vypravěč a kurýr) v Budyšíně.
1815 - Nové teritoriální členění území osídleného Lužickými Srby (Vídeňským
kongresem); administrativní dělení způsobuje, že lužickosrbské obyvatel-
stvo je téměř ve všech okresech zatlačeno do menšiny.
1818 - V Prusku je vydáno nařízení o dalším omezení lužické srbštiny.
1841-1843 - Jan Arnošt Smoler a Leopold Haupt vydávají „Lidové písně Lužických
Srbů v Horní a Dolní Lužici“ ve dvou svazcích, další sbírky lidových písní
následují.
1842 - Handryj Zejler a Jan Arnošt Smoler zakládají noviny „Tydženska Nowina“,
předchůdkyni dnešních novin „Serbske Nowiny“.
1845 - První lužickosrbské pěvecké slavnosti v Lužici pod vedením Korly Augusta
Kocora – vyvíjí se lužickosrbská hudební kultura.
1847 - Založení vědecké společnosti „Mačica Serbska“
1848 - „Bramborski serbski Casnik“ vychází jako první noviny v dolnolužické srb-
štině, předchůdce dnešních novin“Nowy Casnik“.
1848-1849 - Vznik spolků lužickosrbských rolníků v Horní Lužici; mj. žádají sociální a
národní práva („Lužickosrbská rolnická petice“); inteligence žádá rovno-
právnost lužickosrbského jazyka a lužickosrbské kultury ve škole, v církvi
a před soudem („Velká petice Lužických Srbů“, s podpisy 5000 hospodářů)
1851 - Saská vláda dělá ústupky ve sféře školní politiky.
1854 - První velká vlna lužickosrb. vystěhovalců, která míří do Texasu a Austrálie.
1862 - První lužickosrbské divadelní představení v Budyšíně
1875 - Zásadní zákaz lužické srbštiny ve školách pruské Horní Lužice
kolem 1875 -Národní útisk Lužických Srbů v Německé říši sílí, jako reakce se silněji vy-
víjí úsilí o lužickosrbskou kulturu, vzniká „Mladolužickosrbské hnutí“ pod
vedením Arnošta Muky a Jakuba Barta-Čišinského.
1877 -Vrcholem klasického lužickosrbského básnictví v 19. století je národní epos
„Nowoženja“ („Ženich“) od Jakuba Barta-Čišinského.
1904 -Otevření Lužickosrbského domu v Budyšíně
1912 -Ve Wojerecích se účastní 31 srbských spolků zakládací schůze
Domowiny“ jako zastřešující organizace lužickosrbských spolků.
- -Výmarská ústava umožňuje z jedné strany oživení kulturního a politického
života, z druhé strany však je lužickosrbské lidové hnutí kontrolováno
„Vendským oddělením“ (Wendensabteilung).
Po r. 1933 -Nacistická diktatura, snahy o fyzické a psychické vyhubení lužickosrbského
národa; vyhnání lužickosrbských učitelů a duchovních z Lužice; lužickosrb.
antifašisté, mj. Alojs Andricki (1943) a Marja Grólmusec (1944) zavražděni.
1937 -Zákaz Domoviny (poté co odmítla nacistické usměrňování) a veškerého ve-
řejného lužickosrbského života
1939 -Zákaz časopisu „Katolski posol“ je likvidací posledního tisku v luž.srbštině.
1941 - Braniborská konsistoř zakazuje poslední bohoslužby v lužické srbštině.
1945 -10.5. obnovení Domoviny jako první demokratické organizace v Německu.
1947 - Začíná se vydávat hornolužický deník Nowa doba, dnes „Serbske nowiny“.
Založení lužickosrbské střední školy (později lužsrb. dvanáctiletá škola
v Malém Wjelkově, dnes Lužickosrbské gymnázium v Budyšíně)
1948 -Saský zemský sněm schvaluje „Zák. o zachování práv lužsrb. obyvatelstva.
1949 -Pozdní povolení Domowiny v Dolní Lužici (Braniborsko)
do 1958 -Byly založeny četné státní lužickosrbské instituce na podporu národně-
kulturního života: Lužickosrb. učitelský ústav v r. 1946, Ústav lužsrb. etno-
grafie (Akademie věd NDR) v r. 1951, Ústav sorabistiky na univerzitě v Lip-
sku v r. 1952, Lužsrb. lidový ansámbl v r.1952, Lužsrb. střední škola v Cho-
těbuzi v r. 1952 (dnes dolnoluž. gymnázium), Rozhlas NDR/lužsrb. redakce
v r. 1953, Dům lužsrb. lidového umění v r. 1956, Lužsrb. muzeum v r. 1957
(vzniklo na základě „Lužsrb. muzea“, zřízeného v r. 1904, které bylo nacisty
v r. 1941 konfiskováno), Nakladatelství Domovina 1958.
1956 -Otevření nového Lužickosrbského domu, jehož výstavba začala v r. 1947.
1956 -Lužickosrb. Intelektuálové a rolníci protestují proti rostoucí indistrializaci Lu-
žice a za zachování svérázného a kulturně jedinečného území osídleného
Lužickými Srby; extenzivní dobývání uhlí ničí lužsrb. vesnice a okolí.
1964 -Nová úprava lužsrb. výuky vede k výraznému snížení počtu školáků účast-
ňujících se výuky lužické srbštiny.
1966-1989 -Sedm festivalů lužsrb. kultury přispělo k rozvoji lužsrb. prof. i lidové kultury
1989 -11.11. „Lužsrb. Národní shromáždění“, které je v opozici k „socialistické“
Domowině, vyzývá k národ. dialogu a vyžaduje na Domovině zásadní obrat.
