Děda Donalda Tuska a německá Bezpečnostní služba
Děda Donalda Tuska a německá Bezpečnostní služba
Byla založena v létě 1931 a od počátku ji vedl R. Hendrich. Sloužila jako zpravodajská služba SS a NSDAP. Často byla považováno za sesterskou organizaci gestapa. Mezi léty 1933 až 1939 bylo SD spravováno jako nezávislý úřad SS, poté začala spadat pod RSHA a stala se jedním z jeho 7 úřadů.
Lidé z SD patřili k nacistické elitě. Neštítili se žádných zločinů. Po válce byla SD prohlášena za jednu ze zločineckých organizací nacistického Německa.
Kdo byl v SD, nemohl být nuceně mobilizován do wehrmachtu, jak tvrdí Donald Tusk, předseda polské vlády, o svém dědečkovi. Je otázkou, zda tvrzení polského premiéra je pravdivé. Nelze to vyloučit. Ale fotografie, která nyní pobíhá po webech a na FB, ukazuje čtyři německé důstojníky či poddůstojníky, z nichž jeden má na rukávu viditelné označení SD (Sicherheitsdienst). A jeden uživatel se ptá ostatních čtenářů, zda poznají na fotografii dědečka D. Tuska? Je to návodná otázka, která má vést k přesvědčení, že jeden z mužů na fotografii je právě děda Tusk. Tuto možnost nelze vyloučit. Angažmá v SD jistě patří ke skutečnostem, o nichž se raději nemluví nebo dokonce se utajují. Pokud však tuto alternativu přijmeme za pravděpodobnou, pak je nám současná pozice D. Tuska v řadě zásadních otázek již jasnější, včetně jeho odporu k Rusku a přátelských vztahů k současnému Německu, které ho údajně financovalo a jinak podporovalo v jeho počátečních politických snahách. A hle, sázka na D. Tuska se Německu, jak je vidět, vyplatila. Méně spokojení se svým premiérem jsou však Poláci.
Dříve než dojde k "lámání chleba", k zásadním rozhodnutím, třeba i geopolitické povahy, musí být figury na svých místech. A to se těm, kteří dnes mluví o míru, svobodě a demokracii, aby připravovali válku a omezení svobod a demokracie, zatím víceméně daří.
Dnes je již vyhlášeným nepřítelem Rus. A je jedno, že Putin stojí v čele běžného kapitalistického státu. A další kapitoly " vývoje" se v tom smyslu budou odvíjet, třebaže mnoho z nás vůbec nechápe, proč rusofobie je mediálně tak šířena.
Růst fašismu na Ukrajině je viditelný. Pan Turčyn, jak je možné zjistit na internetu, je potomkem sovětského vojáka, který se dal do služeb nacistického režimu. Zase jedna figura v tragikomedii je v rozhodující čas na správném místě. Nyní osobně dohlíží na armádu na jihovýchodě Ukrajiny, která masakruje vlastní občany.
Příznačné pro fašismus i nacismus bylo vždy použití hrubé síly k likvidaci protivníků. To se nyní na Ukrajině děje. Tanky a dělostřelectvo nestačí, zasahuje i ukrajinské letectvo. Ztráty civilního obyvatelstva rostou, denně se počítají již na desítky. Jde o nakročení z občanské války do třetí světové? Někdo si to možná tak představuje, zvláště ty osvědčené fašisticko-banderovské kádry. Jejich dědové odcházeli po druhé světové válce do Německa, aby zde vyčkali čas další světové války, v níž by západní spojenci ve spolupráci s Němci napadli Sovětský svaz. V tuto válku věřili a toužebně ji očekávali. Nekonala se však. Nyní jejich banderovští vnuci by zase rádi nějakou alespoň menší válčičku, když už by to nebyla rovnou třetí světová, proti moskalům.
Obyčejný člověk válku nechce. Pochopitelně jsme proti jakékoliv válce, kromě té, v níž lid se musí bránit útočníkovi. Na Ukrajině jsou pozice jasné. Její armáda zabijí občany země, kteří hájí své domovy, jazyk, kulturní i etnickou příslušnost a své představy o mírové budoucnosti.
Jednání znepřátelených stran, spravedlnost a mír by měly být cílem všech. Smrt každého člověka je ztrátou pro celé lidstvo.
Kde stál Tuskův děd, pravděpodobně víme. Jakou úlohu hraje sám D. Tusk zatím stále silněji jen tušíme. Poláci, dokonce i předsedkyně polské vlády a ministr zahraničních věcí, však již otevřeně mluví o tom, že D. Tusk slouží Němcům, že je jejich člověkem, který pro Polsko nic nedělá. Naopak A. Merkelová stojí za Tuskem a naléhá na jeho znovuzvolení do funkce předsedy Evropské rady. Karty jsou na stole. A tak máme nyní jasněji. Poláci vládní, kteří mají většinu, jsou proti Tuskovi a A. Merkelová pro něj. I tato skutečnost, vůbec že může nastat, nám signalizuje, že EU je nemocná, vážně nemocná. A v tomto případě Německo svým počínáním vážnost choroby EU dále zvyšuje. Bylo by proto jistě lepší, kdyby pan D. Tusk konečně odešel do historie.
Pokud mu Němci chtějí vyjádřit svůj vděk za jeho činnost, bude dobré, když mu otevřeně poskytnou nějakou německou trafiku. Je zřejmé, že si ji D. Tusk již dávno odpracoval. Dokonce i v rozporu se zájmy svého národa nebo dokonce proti nim. Ostatně obdobná situace některých zástupců dalších států EU je již dříve také známá. S příchodem do funkce v EU se během jejího výkonu jaksi měnili až změnili a jejich vlastní lidé je doma, když se funkcionáři EU vrátili, těžko poznávali, řečeno velmi slušně. Kauza D. Tusk je však značně výbušnější.
J. Kovář
