České národní listy

PhDr. Stanislav Balík

Hlubokou podstatu de Gaullova postoje zastíral složitý komplex okolností, náhod, úmyslů a protikladů. V praxi a ve své všední podobě jeho činy obvykle neměly příliš mnoho společného s nadnesenými romantickými frázemi, do nichž je halil v projevech a potom i ve svých Válečných pamětech. Mnohem častěji se vyznačovaly chladnou úvahou, cynismem, intrikami, osobními ambicemi a kompromisy rozhodně ne principiálního rázu, ale především i zištnou omezeností. Ale ve srovnání s bezedným morálním bahnem, v němž se ocitl režim ve Vichy, spatřovala, většina francouzského lidu v de Gaullových činech přes to všechno jakousi rehabilitaci vrstvy, k níž on sám patřil. Tato činnost umožnila de Gaullovi povznést se do nebývalých výšin, vynesla mu nezměrnou autoritu a vliv. To vše mu ale nespadlo jen tak do klína. Musel projevit velkou osobní statečnost, trpělivost, vytrvalost, úsilí, houževnatost a cílevědomost. Sebevědomá rozhodnost, s jakou pozvedl osamělý de Gaulle národní prapor Francie, připadala zpočátku mnohým jako jakási banální tragikomedie. Dostala však zcela jiný smysl, jakmile dokázal pronést tento prapor uragánem bojů, těžkostí, překážek, nepochopení a nepřátelství.

Na roli, kterou si vybral, byl Charles de Gaulle připraven díky všem zvláštnostem své osobnosti a dosavadního života: od prvních projevů svého Bukovského sebevědomí a naivní víry ve svou „šťastnou hvězdu“ až po hluboké přesvědčení o své schopnosti být mužem činu, jehož portrét vykreslil v knize Ostří kordu, se utvrzoval a zakaloval tento svérázný a silný charakter. Jeho výrazem byl dlouholetý boj proti vládnoucí oficiální vojenské doktríně, odmítání primitivního konformismu a banální kariéry, schopnost dávat před přechodnými osobními úspěchy přednost mlhavé perspektivě dospět až k výšinám moci a k vrcholným činům. Takové osobní vlastnosti, jako rozvážná odvaha, široký rozhled, sebedůvěra, chladný a střízlivý úsudek ve spojení s plamennou touhou po velikých činech vytvářely charakter, který ho vyzbrojoval jedinečným způsobem k tomu, aby se stal reprezentantem zájmů Francie v jedné z nejkritičtějších chvil její historie. Svým vytříbeným rozumem a vzácnou intuicí to dokázal vystihnout tak vynikající představitel a britský vůdce jakým byl Winston Churchill. Během porady v Toursu řekl o de Gaullovi: „Hle, francouzský connétable!“ Nebral ohled ani na názor úředníků Forein Office, ani na mínění Inteligence Service, kteří nepřijímali de Gaulla s otevřenou náručí. Nechtěli vyhrocovat vztahy k vládě v Bordeaux a vycházeli z toho, že bude-li už nutné vytvořit francouzskou vládu v exilu, pak se bude muset skládat ze „solidnějšího materiálu“. Zvykli si přece na to, že mají co činit se „zákonnými“ emigrantskými vládami, jejichž se v londýnských hotelích sešlo nemálo. Generál bez věhlasu a s velice podivnými způsoby jim nijak nepřipomínal uhlazené francouzské ministry obvyklého typu. Dávali přednost přizpůsobivějším partnerům. Mnohem vyšší kurs měli kandidáti jako Mandel, Reynaud, Daladier, francouzský guvernér v Maroku Nogués, admirál Darlan a další.

Osud zbavil de Gaulla soupeřů. Z různých důvodů se žádnému významnému francouzskému činiteli nepodařilo přijet do Londýna, přičemž většina z nich byla prostě a jednoduše přesvědčena, že Hitlerovo vítězství je nevyhnutelné. Všem jim chyběla rozhodnost, nemluvě ani o dobrodružném a romantickém sklonu k riskantním experimentům. Byli příliš bezzásadoví a také málo prozíraví, než aby dokázali vidět vývoj událostí perspektivně. Zvykli si na „normální“ politickou činnost a byli zbabělí. Tady však bylo třeba dokázat něco zcela ojedinělého a sebemenší projev nepružnosti a rutinérství mohl zmařit veškeré úsilí o vytvoření jiné, nezávislé Francie jako protiváhy Pétainovy Francie.

Churchill si na rozdíl od svých úředníků uvědomil, jakou cenu pro britskou politiku má de Gaulle se svou neposkvrněnou pověstí. Zatímco Spears pohlížel na de Gaulla i nadále jako na jakéhosi ubytovatele vlády Mandela a Reynauda. Churchill usoudil, že de Gaullovi lze svěřit samostatnou úlohu. Dne 17. června 1940 odpoledne přijal de Gaulla na Downing Streetu a umožnil mu, aby prostřednictvím mohutných vysílačů britské rozhlasové společnosti BBC pozvedl bojový prapor Francie.

Ráno 18. června 1940 de Gaulle napsal text svého projevu. A v 8 hodin večer seděl před mikrofonem a četl svou výzvu, napsanou na dvou listech rozmáchlým rukopisem. Zpočátku zněl jeho hlas dutě, byť i pevně, potom poněkud rozechvěle a vzrušeně, ale od začátku do konce podivně rytmicky, tóny burácející bouře:

„Vojenští velitelé, kteří stojí po dlouhá léta v čele francouzské armády, vytvořili vládu. S poukazem na porážku našich vojsk vstoupila tato vláda ve styk s nepřítelem, aby zatavila boj…Ale bylo tím řečeno poslední slovo? Je třeba se vzdát naděje? Utrpěli jsme snad definitivní porážku? Nikoli!....Francie není osamocena! Není osamocena! Není osamocena! Tato válka je válka není omezena na nešťastné území naší země. Tuto válku nerozhoduje bitva o Francii. Tato válka je válka světová….I když jsme byli nyní rozdrceni mechanizovanými silami, budeme moci zvítězit v budoucnu mechanizovanou silou, která bude ještě větší….Já, generál de Gaulle, v současné chvíli v Londýně, vyzývám francouzské důstojníky a vojáky, kteří jsou na britském území…., inženýry a specializované dělníky zbrojních závodů…aby navázali styk se mnou. Ať se stane cokoli, plamen francouzského odporu nesmí zhasnout a nezhasne…..“

Legendární výzva z 18. června 1940 je nejdůležitějším milníkem de Gaullova života. Dovršuje svou důstojnickou kariéru a začíná svůj život státníka. „Postupně, jak se na vlnách éteru rozletěla neodvolatelná slova,“ píše de Gaulle ve svých pamětech, „cítil jsem jak ve mně končí život, kterým jsem žil ve Francii s jejím pevným řádem a nedělitelnou armádou. Ve svých devětačtyřiceti letech jsem vykročil do neznáma jako člověk, kterého osud vyrval ze všeho, co patřilo k jeho dosavadnímu životu.“

De Gaullovu výzvu slyšelo velmi málo Francouzů. Svým obsahem nepřipomínala politický program a její opravdový význam se projevil až dodatečně, ve světle událostí, které následovaly. Výzva byla adresována jen Francouzům, kteří byli v této chvíli ve Velké Británii, nic se v nich nepožadovalo od obyvatelstva Francie samé. Lidé doma mohli jen čekat, jak bude světová válka probíhat a oddávat se naději. De Gaulle se téměř ani nedotkl příčin francouzské porážky a o politice Pétainovy vlády skoro úplně pomlčel. To vše je pochopitelné, neboť v okamžiku, kdy byla de Gaullova výzva vysílána, jednání o příměří teprve začínalo. V tomto krátkém pětibitovém projevu se odrážela  nejistá situace Francie i de Gaulla samého. Jeho hlavní význam spočíval v tom, že se našel člověk, který řekl Francouzům ve francouzské řeči, že o osudu jejich vlasti ještě nebylo rozhodnuto. V rukopisu výzvy z 18. června byla tato věta: „Francie prohrála bitvu. Neprohrála však válku.“ De Gaulle ji z nějakého důvodu do mikrofonu nepřečetl a objvila se teprve v textu výzvy, která byla vytištěna v podobě letáku, vylepena na domovních zdech britského hlavního města a později shazována z letadel nad francouzským územím. Přitom právě tato věta vyjadřovala zvlášť výstižně podstatu věci. V každém případě právě v této výzvě zaznělo poprvé slovo „odpor“. A třeba šlo jen o slovo, a to v pojetí velmi specifickém, přece jen vyjádřilo vlastní smysl existence Francie a jejího lidu v následujících letech.

Již v druhém rozhlasovém projevu z 19. června de Gaulle vysvětluje své záměry a dává své výzvě přesnější a širší formulaci. „Tváří v tvář zmatení francouzských myslí a nicotnosti vlády, která padla před nepřítelem na kolena, vzhledem k nemožnosti zajistit činnost našich institucí, cítím já, generál de Gaulle, francouzský voják a velitel, oprávnění mluvit jménem Francie.

Jménem Francie výslovně prohlašuji:

Každý Francouz, který má ještě v rukou zbraň, je bezvýhradně povinen pokračovat v odporu.

Složit zbraně, vyklidit vojenské postavení, připustit, aby se nepřítel zmocnil kterékoli části francouzského území – to by byl zločin proti vlasti…….

Vojáci Francie, ať jste kdekoli, povstaňte!“

Dne 22. června, když se de Gaulle již dověděl o ponižujících podmínkách příměří, formuluje své principy hnutí odporu: „Většina Francouzů nesouhlasí s kapitulací a porobou, a to v duchu principů označovaných slovy: čest, zdravý rozum a zájmy vlasti. Mluvím o cti, protože se Francie zavázala nezastavit boj bez souhlasu spojenců….Mluvím o zdravém rozumu, poněvadž je nesmyslné považovat boj za prohraný……Mluvím o vyšších zájmech vlasti, neboť to není jen francouzsko-německá válka, kterou může rozhodnout jedna bitva. To je válka světová…..“

Dne 24. června slavnostně slibuje, že přijde den, kdy francouzská armáda společně se spojenci navrátí vlasti její velikost.

Nyní tedy bylo mnohé vysloveno podstatně jasněji. De Gaulle volá do boje francouzské vojáky, ať jsou kdekoli. Obviňuje Pétainovu vládu ze zrady. To vše je zasazeno do okázalého rámce vzrušujících, vznešených, ale přesto mlhavých slov: čest, vlast, velikost, povinnost atd.

De Gaulle se často ujímá slova, aby promluvil jménem Francie. Mluví pevně a odhodlaně. Výzvu, aby se Francouzi semkli kolem něho samého, přináší s jakýmsi epickým patosem, který silně připomíná projevy connétablů a vojevůdců feudálních dob, kteří své vazaly a vojáky vedli do boje s voláním „Za mnou, za Valoisem!“, „Za mnou, za Chatillonem!“. Tyto historicky přesné formule vystřídalo s postupným upevněním absolutismu zvolání „Za krále!“. De Gaulle nevidí mezi sebou a Francií žádné prostředníky, ztotožňuje s ní sám sebe.

Neobvyklý tón je v ostrém protikladu k předstírané skromnosti politiků z řad de Gaullových současníků, kteří považovali za pravidlo správného chování vystupovat v úloze služebníka národa. Za touto fasádou se obvykle skrývala bezuzdná ctižádost kariéristů. Generál de Gaulle se nesnižuje k takovému pokrytectví a demonstrativně vystupuje v úloze vůdce a vítěze, zplnomocněného přímo osudem a prozřetelností! Tento postoj působil zarážejícím dojmem zejména v době, kdy vytáhlý francouzský generál procházel londýnskými ulicemi, aniž si ho kdokoli všímal. V Londýně bylo příliš mnoho vojevůdců, prezidentů a králů v exilu,  kteří se mohli pochlubit jmény mnohem zvučnějšími.

Avšak tento muž, který jezdil často chmurnou a zatemnělou londýnskou podzemní dráhou, sevřený v tlačenici přeplněných vagónů, si zachovával neotřesitelnou víru ve své zvláštní dějinné poslání. Mnoho se psalo o de Gaullově takzvané patologické ctižádosti, o tom, že si činí otevřený nárok na výlučné místo v historii. Ti kdo ho odsuzovali a posmívali se mu, vytýkali generálovi nejčastěji právě tyto rysy. Ale v de Gaullově případě je třeba považovat za správnou tu charakteristiku ctižádosti vynikajícího člověka, kterou podává Thomas Carlyle ve své znamenité knize Hrdinové, ctění hrdinů a hrdinství v dějinách:“ Každý člověk má v sobě nezdolatelnou snahu uplatnit se, a to vší silou, jíž ho příroda obdařila, snahu projevovat se navenek a realizovat navenek vše, čím ho příroda vyzbrojila. Je to snaha oprávněná, přirozená a nevyhnutelná, a snad to jde o povinnost, dokonce o podstatu všech lidských povinností vůbec. Všechen smysl lidského života zde na zemi spočívá tak říkající v tom, aby člověk rozvíjel své vlastní „já“ a dělal to, čeho se cítí být schopen. Takový je základní zákon našeho bytí, jež je samo nutností….Proto říkáme: abychom mohli posoudit otázku ctižádosti a rozhodnout, zda někdo projevuje přízemní ctižádost či nikoli, musíme brát v úvahu dvě okolnosti – nejen ctibažnost, která podněcuje člověka k tomu, aby se domáhal významného postavení, ale také jeho schopnosti takovéto místo skutečně zastávat. V tom je podstata otázky. Možná, že postavení, o které člověk usiluje, mu skutečně přísluší, možná že takové úsilí není jen jeho právem, ale dokoce jeho povinností.“

Ale jak lze sloučit de Gaullův nárok stát se osobně vůdcem hnutí odporu, s výzvami, jimiž se obracel na významné politické a vojenské činitele, aby se postavili do čela boje? Dne 19. června psal de Gaulle vrchnímu veliteli francouzských vojsk v severní Africe generálu Noguésovi: „Jsem vám k dispozici jak pro boj pod vašim velením, tak pro jakoukoli akci, kterou byste považoval za užitečnou.“ Dne 24. června navrhuje Noguésovi, aby se stal členem Francouzského národního výboru, a píše mu: „Všichni zde soudí, že vy jste povolán stát se velkým vůdcem francouzského odboje.“

Bylo to upřímné? Spory o tom trvají dodnes a lze s jistotou říci, byť i vyjadřoval přání uvítat v Londýně „kteréhokoli francouzského činitele, který by si přál postavit se do čela stálého francouzského hnutí odporu“, de Gaulle by si nebyl nechal ujít příležitost ukázat v soutěži s takovou osobností, kdo je toho hoden. Nenašel se však ani jediný uchazeč o vedení hnutí, které ještě neexistovalo. De Gaulle měl po svém boku zatím jen svého věrného  poručíka Coucela a k dispozici jen krajně omezenou zásobu anglických slov. Podporoval ho jen jediný Angličan – ten se ovšem jmenoval Winston Churchill. To však znamenalo, že lze na něj spoléhat jen v té míře, v jaké Churchill považoval generála de Gaulla za užitečného pro své úsilí o dosažení vysokých politických cílů, jež si vláda Jeho Veličenstva, krále Velké Británie, vytyčila.

„Prestiže nedosáhnete bez mystéria, neboť když vás lidé znají, brzy vámi pohrdají,“ učí de Gaulle své okolí.

Poprvé objevil sílu mluveného slova v éteru. Miliony Francouzů jej nikdy neviděly. Ale u přijímačů, za spuštěnými záclonami, lapají nyní každé jeho slovo. Vlévá jim do srdcí naději. A tak si utvářejí v těžkých dobách obraz osvoboditele, vůdce odboje, protože z předních osobností francouzské politiky nikdo nepřichází. Churchill pohlížel na tohoto Francouze od počátku s krajní nedůvěrou. Neznámý generál není dost reprezentativní figurou pro francouzský odboj. Hledal tudíž nějakou jinou autoritu třetí republiky. V poslední fázi francouzského dramatu emigrovala část politiků a vojáků do Afriky. S de Gaullem však nechtějí mít zatím nic společného. Doma je zatím odsouzen Pétainovou vládou in contumatiam k smrti. Kolem sebe má jen několik věrných. Churchill je sice přívětivý, ale drží si generála v záloze jen jako jednu z alternativ. Koncem června posílá britský premiér generála Gorta a Duff Coopera do Rabatu. Mají přesvědčit guvernéra francouzského Maroka admirála Noguesse, aby jim vydal Herriota, Daladiera, Mandela. Z nich chce utvořit zahraniční vedení a přes ně uplatňovat vliv ve francouzském impériu. Angličané potřebují francouzskou zahraniční reprezentaci. Ale zároveň myslí na to, jak uchvátit opuštěné zámořské dědictví. De Gaulle nemá o britských aspiracích nejmenší pochyby. A proto, jak přiznal v pamětech, již od prvních dnů emigrace uvažuje,“…že účast francouzských ozbrojených sil a francouzských území v bitvě o Afriku by svědčila o tom, že určitá část Francie znovu vstoupila do války. To by znamenalo bezprostřední obranu vlastních držav před nepřítelem. Zamezilo by to, v hranicích možností, Anglii a v budoucnosti patrně také Americe uchvátit tyto državy ve jménu vedení války a vlastních zájmů. Nakonec by to pomohlo Svobodné Francii vrátit se z vyhnanství a nastolit suverénní práva na národním území.“

V Častohosticích 26.7. 2019