Další tragické výročí - Oběť velkoněmeckého zločinu Český Malín
Další tragické výročí - Oběť velkoněmeckého zločinu Český Malín
Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Mor. Třebová
Autoři knihy Hlasy z hořících domů (Cílek-Richter-Veverka, nakladatelství XYZ 2011, str. 139n.) Líčí tragédii volyňského České Malína takto, cituji:
" V ten osudný den, 13. července 1943 ráno, okované vojenské boty rytmicky duněly širokou hlavní ulicí českého Malína a jeho vylekaní obyvatelé vskrytu svých domovů, s rostoucím napětím a obavami čekali, co jim uchystají příští okamžiky".
Pak němečtí vojáci s nasazenými bodly obklíčili souvislým řetězem vesnici. Když se obyvatelé ptali německy, dostávali nerudné odpovědi typu "Alles wird euch mittgeteilt später! - Vše se dozvíte později! " Někteří "přívětivější oficíři pravili "Nichts besonderes. - Nic zvláštního". Lidé pod bodáky po skupinách po 30ti až 50ti byli odváděni do Ukrajinského Malína. Děti se ptaly: Co to má znamenat? Vojáci řvali, Kdo se pokus o útěk, bude zastřelen! V Ukrajinském Malíně byli muže odděleni od žen a dětí. Nemocní a starci byli přivezeni na vozech. Vojáci obklíčili deportované a připravili kulomety. Důstojník se táže, kde je starosta? Tajemník obecní správy Bešta vystoupil a, hlásí, je tu přes 400 sta, chybějící jsou na poli nebo ve městě. Šestiletý Jaroušek Stuchlý s pláčem prosí důstojníka Nezabíjejte mi tatínka, pane důstojníku. Důstojník dává kluka poslat pryč. Padají dále otázky Proč jste zabili německé soukmenovce? Odpovídali: Žádné německé soukmenovce jsme nezabili, nemáme zbraně, a u nás žádní Němci nežili.
Vojáci mezitím začali zapalovat chalupy. Ukrajinský Malín pak hořel až do rána. Předtím Němci kázali naložit vše z domu na vozy, zapřáhnout dobytek a nic nenechat na místě, kdo nesplní rozkazy, bude zastřelen. Mezitím v Českém Malíně nastal masakr. Postřílení lidé, snažící se unika z hořících domů a stodol, lidé byli poznáváni pouze podle šatstva, zbylých šperků nebo špendlíků, prstenů, náušnic apod. Z hořící školy unikl jediný muž Václav Uhlíř se čtyřmi průstřely. který, když viděl, jak Němci dobíjejí raněné, ležel jako mrtvý téměř bez dechu. Také dvěma ženám Marii Zájícívé a Ludmile Činkové se podařilo uniknout z hořící stodoly... Obě ženy pak vypovídaly před vyšetřovací komisí, jak Němci řádili a jak upalovali lidi, a stříleli ty, kdož se snažili uprchnout. Ludmila Činková se ukryla po útěku za hranicí dříví a proseděla tam celou noc. Němci jí upálili rodiče, sestru Valentinu se dvěma dětmi, jejího muže a sestru Žeňu - 19tiletou. Nemusíme líčit dále. Vše je zjevné.
Dnes naši nepřátelé republiky a obhájci tzv. Sudetoněmců líčí pouze jakési naše nedoložené zločiny, o kterých bez jakýchkoli důkazů v Terezíně pronášel karatelskou řeč pan president (!) Naše vlastní tragedie, k nimž patří vedle Lidic,Ležáků, Ploštiny, Prlova, Vařákových Pasek, Horních Životic, Leškovic, Javoříčka a další místa masových velkoněmeckých zločinů naši vládu, a řadu politiků zhusta nezajímají.
Nakonec připomínám, že citovaná kniha se týká líčení zločinů na těchto obcích : Lidicích, Ležácích., Českém Malíně, Ploštiny, Prlova, Zákřova a Javoříčka. Studenti středních škol by snad měli mít tuto knihu jako povinnou četbu - ale v době "ukrajinizace českého školství" podle instrukcí ministerstva školství, je tento požadavek spíše zbožným přáním, takto dopadla paměť českého národa v oficiálních kruzích.
Ale naši paměť, nás 360 tisíc pozůstalých po obětech nacismu a bojovnících proti němu, 700 tisíc vyhnaných na otrocké práce v reichu, 350 tisíc vyhnaných z českého pohraničí, nikdo nikdy nevymaže, ani neselže, byť se o to snažilo třeba tisíc říší, jako je Evropská unie. Byli jsme tu před Unií, budeme i po ní, budeme i po vládách zrádců a kolaborantů.
