Jdi na obsah Jdi na menu
 


Další představy o tom, jak by Německo mělo vypadat po druhé světové válce

15. 5. 2022

Další představy o tom, jak by Německo mělo vypadat po druhé světové válce

Objevili se ale další advokáti oslabení Německa a nemálo z nich volalo po dalších a někdy i extrémnějších opatřeních. Jedním z nich byl Bernadotte Schmitt, profesor moderních dějin na chicagské univerzitě, jenž se specializoval na Německo. Zemi poprvé navštívil v roce 1906 jako Rhodesův stipendista na Oxfordu, a získal k ní - vinou jejího militaristického charakteru - hluboký odpor. "Od té doby jsem už nikdy Německu nevěřil," napsal. V přednášce na Národním kolegiu pro sociální studie v Indianapolisu koncem listopadu 1941, pouhý týden před japonským útokem na Pearl Harbor, volal po redukci německé populace z osmdesáti na třicet milionů, aby v evropském hnízdě bylo méně kukaček. Neřekl však, jak by se to mělo udělat.

Mnohem extrémnější byla kniha Theodora Kaufmana Germany Must Perish! (Německo musí zhynout!), již vydal vlastním nákladem v roce 1940. Je to pověstný příklad žánru. Kniha volá po systematické sterilizaci německého lidu, aby existující německá populace vymřela a přestala existovat jako agresivní militaristický národ ohrožující světový mír. "Tato válka není válkou proti Adolfu Hitlerovi,“ začíná kniha.

„Není to válka proti nacistům. Je to válka lidí proti lidem, civilizovaných lidí hIedících ke Světlu, proti necivilizovaným barbarům, jež vyznávají Temnotu " (Hitler, Kaiser, Bismarck jsou] pouhými zrcadly, jež zobrazují staletími vrozenou touhu německého národa po dobývání a masových vraždách...Tentokrát Německo vnutilo světu TOTÁLNÍ VÁLKU. Proto musí být připraveno zaplatit TOTÁLNÍ POKUTU. A existuje jedna jediná totální pokuta. Německo musí navždy zhynout! Skutečně, ne pouze v představách!“

… Slojí za zmínku, že přestože knihu vydal její autor, rozšířila se a byla vcelku pozitivně přijata. A to se stalo ještě před vstupem USA do války a dřív, než s plnou silou začalo masové vyvražďování evropských Židů.

V roce 1944 vydal právník jménem Louis Nizer (v renomovaném nakladatelství, nikoliv jako Kaufman) knihu What to Da with Germany (Co dělat s Německem). Požadoval, aby nacističtí vůdcové, příslušníci gestapa a SS, důstojníci armády od hodnosti plukovníka, činovníci německých lidových soudů (což byly parodie na soudy, které nacisté používali k hromadnému odstraňování svých oponentů, „defétistů“ a dalších) a poslanci Reichstagu byli souzeni za vraždu. Tvrdil, že je třeba zbavit Německo průmyslu nebo alespoň průmysl postavit pod zahraniční kontrolu. Jeho hodnocení německé povahy je nesmlouvavé: Nemůže být nevinen ten, kdo dvakrát v jedné generaci rozpoutal agresi proti všem svým sousedům, blízkým i vzdáleným. Jak je možné, že jedno místo na tváři Země, ne větší než Texas, se může opakovaně rozpínat a pustošit svět?

A jaké byly přípitky, hesla, chorály a bojové volání těchto lidí? "Der Tag" - až Německo ovládne svět. "Deutschland über alles". "Zítra budeme vládnout světu." Vládnout světu! Vládnout světu! Nikdo z těch, koho takové poslání uchvacovalo, není nevinnou obětí svých vůdců.

Nizer navíc obvinil německý národ, že je duševně nemocný…

A tak dále a znovu. Ale refrénem Nizerovy knihy, navzdory celé té směsI nestřídmosti a formalismu - jež bezpochyby vyhovovala mnohým vzhledem k odporu ke "skopčákům" za válečných let -, byla myšlenka, že německý lid, nejen jeho vůdci, ale lid jako celek, nese kolektivní zodpovědnost za vtažení světa do války. To proto, že jako lidé (při takových argumentech je generalizace naprosto přirozená) mají Němci až příliš mnoho vlastností, které z nich vždy činily hrozbu míru a stabilitě. "Pod (Hitlerem, Kaiserem, Bismarckem, Karlem Velikým) bojovaly miliony Němců fanaticky, heroicky, obětavě. Nikdy to nedělali z donucení," tvrdí Nizer. "Takové plány vždy ochotně vykonávali a byli připraveni pro ně i zemřít. Chvástavá účinnost německé agrese závisí na milionech koleček jednajících v dokonalé souhře, která by při jejich nedobrovolné součinnosti nebyla možná."

Ve Spojených státech se objevily silné protiněmecké postoje. Norman Cousins, redaktor časopisu Saturday Review of Literature, volal po "hluboké nenávisti" vůči Němcům, která by umocnila boj proti nim. Tato rétorika zesílila ve chvíli, kdy se Rex Stout a Clifton Fadiman spolu s dalšími šestnácti významnými literáty spojili ve Válečné radě amerických spisovatelů, což bylo oddělení Úřadu pro válečné informace, zodpovědné za propagandu. Rada poskytla Úřadu válečných informací pomoc ve chvílích, kdy bylo třeba nasadit zručná literátská pera. Podlé Jamese Martina "někteří Fadimana považovali za jednoho z nejvýznamnějších germanofobů celé války, zatímco podle jiných názorů v této činnosti vynikali z Anglie například lord Vansittart nebo Američané jako Shirer, Kaufman, Quentin Reynolds, Walter Winchell, Ben Hecht, Rex Stout, Louis Nizer a Henry Morgenthau. Jejich jména by se však mohla počítat na stovky".

 

(A.C.Grayling, „Obklopeni mrtvými městy“, podtitulek „Bylo spojenecké bombardování civilistů za 2. světové války nezbytností, nebo zločinem?“, 2006, nakladatelství Bloomsbery, nakladatelství Ševčík, Praha – Plzeň, 2008) str. 122-127)