Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co neradi slyší odsunutí Němci, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

5. 1. 2020

Co neradi slyší odsunutí Němci

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

Historická fakta jednoznačně prokazují, že převážná většina Němců žijících v českomoravském pohraničí jednoznačně podporovala nacismus, Adolfa Hitlera, jeho válečné tažení a pangermánské sny o nadvládě v Evropě a později i na celém světě. Pokud se na české straně přistupuje k odsunutým Němcům po kritickém rozboru a zcela oprávněně se definuje skupina Němců s protifašistickým a protinacistickým postojem, hned je slyšet mediální nesouhlas a hysterické nadávání na demokratické hodnocení. A s pěnou u úst protestují nad označením, že byli masovou pátou kolonou, podílející se na likvidaci Československa. Podporovali rasismus, válečné dobrodružství a sami v sobě pěstovali přesvědčení, že Germán má vládnout světu, že může všude vraždit, ničit lidskou civilizaci a cizí kulturu, ale jemu se nesmí nic stát. A pokud by se mu něco stalo, byla by to křivda, za kterou by se musel každý omluvit a dokonce agresora odškodnit.

Němci po staletí považují ztrátu privilegovaného postavení a odmítnutí jejich dominantního postavení za útisk, pronásledování a dokonce za nesvobodné a nedemokratické poměry. Opravdu je těžko s nimi vycházet. Dnes zcela jasně odmítají diferenciaci na část antifašistickou, neutrální a část převažující a potvrzující nacistické zločiny. Volají po právu na domov, když předtím toto právo brali jiným evropským národům a několik milionů Židů zavraždili, aby uvedené právo mohli realizovat.

Příhraniční Němci těžce a tvrdě doplatili na podporu světového zločince A. Hitlera, ten, a nikdo jiný, je přivedl do tragické a obtížné situace. Němci měli v dějinách až příliš často militaristickou výchovu a proto všechnu odpovědnost svalují na A. Hitlera, o své podpoře pochopitelně mlčí. Válka je poškodila na životech, na majetku a proto sami sebe považují za protihitlerovsky smýšlející osobnosti. Utrpení, kterým prošli, považují za proces, který je staví na roveň antifašistům, demokratům, ublíženým dějinami. Proklamace, že nacistické zločiny a německá válečná angažovanost nesmí vyvolat na druhé straně obrannou aktivitu, je uvádí do euforie jediných spravedlivých neviňátek, které za nic nemohou a celý svět je má ctít, podporovat a chránit. Nedávno jsem slyšel návrh, že tak jako existují svazy vystěhovaných Němců by se měli i sdružovat Němci postižení bombardováním a žádat také adekvátní náhradu. Nebylo a nebude z toho nic, hned by Německo a Němci dostali protiúčet za bombardování polských, norských, dánských, nizozemských, belgických, francouzských, anglických, jugoslávských, řeckých, ruských, ukrajinských, běloruských měst a obcí, kde všude také umíral nevinný dětský život. A první otázka světové veřejnosti by zněla: kdo začal. Nedávno v jednom českém televizním pořadu kolaborující redaktor vyslovil podivení nad tím, že v roce 1945 při odsunu příhraničních Němců bylo odsunuto mnoho zcela nevinných dětí. Byly jen odsunuti s rodiči, to snad měly žít bez rodičů a sami v osvobozeném Československu? Kolik dětských životů vyhaslo v plynu likvidačních táborů, kolik dětí bylo zabito při bombardování? Dětská nevinnost má tedy vymazat německé nacistické zločiny? A co likvidace dětí z Lidic, Ležáků a mnoha stovek ruských, běloruských a ukrajinských vesnic? A co zločin v Oradouru?

A zase to staré germánské sebevědomí. Němci mohou vraždit, jen Němcům se nesmí nic stát, to by byl přece zločin proti lidskosti. Dnes všichni odsunutí Němci jsou antinacisté a běda, když jim někdo připomene jejich zločineckou angažovanost pro debilního A. Hitlera, který zcela evidentně nebyl duševně zdráv. S čím v této věci odsunutí Němci argumentují?

Tak především výsledky voleb z roku 1920, ale také z roku 1925 do poslanecké sněmovny Československé republiky a někteří se odvolávají i na volby v roce 1935. Z výsledků voleb lze vyvodit několik závěrů:

1) Voleb v roce 1920 se zúčastnilo větší procento německých voličů, než tak činilo za habsburské monarchie. Účasti ve volbách a skutečností, že zvolení poslanci přijali poslanecké mandáty a složili slib ve prospěch československé ústavy jen potvrzuje, že zdaleka není pravdivé tvrzení, že Němci zásadně republiku nechtěli. Projevilo se to v prorepublikánských postojích již v komunálních volbách a parlamentní volby to jen potvrdily. Československo bylo přijatelné svým politicko-mocenským systémem zejména pro podnikatelské a finanční kruhy. Mnozí němečtí továrníci zřizují v té době jazyková školení v českém jazyce pro své úředníky. Do příhraničních měst je samotnými Němci zvána československá armáda, aby zajistila, že válkou a hladem zradikalizovaní lidé v prvních poválečných dnech nebudou rabovat sklady potravin a násilím obsazovat obchody, ale i velkostatky. Do finančních otázek zasvěcená část příhraničních Němců si spočítala, že poražené Německo i Rakousko budou platit reparace a tedy v těchto státech bude vyšší daňové zatížení. Československo se jevilo jako stát v tomto směru výhodnější a perspektivnější. Platit předválečné a válečné dluhy se ani Němcům v pohraničí nechtělo. Bohaté vrstvy měly strach a obavu ze sociálních nepokojů, vždyť stačil pohled na stávky a demonstrace v Německu a Rakousku, kde sami rakouští občané svrhli habsburskou monarchii. Republika se jim jevila jako optimističtější a perspektivně výhodnější systém. Padl císař v Německu, stejně jako ve Vídni.

Československo bylo pro plutokratickou německou vrstvu v pohraničí přitažlivé také tím, že jí bylo zárukou boje proti vlně socialismu, šířící se světem, zejména však v Německu a vůbec ve střední Evropě. Vždyť čs. zahraniční vojsko v síle armádního sboru o dvou divizích s příslušnými posilovými oddíly bojovalo až do roku 1920 na Sibiři proti vznikajícímu sovětskému státu. To byla záruka nad záruky. V chudých vrstvách sílilo vědomí, že byly využity jen jako kanónenfutr, jako oběti válečného běsnění mocných a vlivných.

2) Pučisticky orientovaní radikálové, prosazující již v této době odtržení pohraničí od republiky, likvidovali možnost autonomního či federativních uspořádání republiky, pohřbili sen o nějakém středoevropském Švýcarsku, právě touhou rozbití republiky. Ani Švýcarsko by nevzniklo, kdyby byť jeden jediný kanton hlásal odtržení a spojení s Německem, jiný zase spojení s Francií a ještě další třeba s Itálií.

3) Jediná negativistická strana příhraničních Němců, stavějící se proti čs. republice, německá národně-socialistická strana, získala ve volbách sice 15 mandátů, které představovaly pouze 5,3 % všech odevzdaných hlasů. Reálnější představu však získáme z toho, že ji volilo jen 328 735 Němců. V tom byl zárodek budoucího nebezpečí a byl to i prazáklad budoucího vlivu henleinovské sudetoněmecké strany.

4) Suverenitu čs. republiky potvrdilo a pro žití v tomto státě se vyslovila většina příhraničních Němců, neboť Svaz německých zemědělců získal 241 747 hlasů a tedy i 11 mandátů, německá křesťanskosociální lidová strana získala dalších 156 751 hlasů a 7 mandátů, německá sociálně demokratická strana dokonce 689 589 hlasů a 31 mandát a zbývající německé spojené strany ještě 129 013 hlasů a 6 mandátů. Po stránce právní i mezinárodně právní tím byla jen dotvrzena existence Československé republiky. Tíživou otázkou však byla skutečnost, že v řadách pozitivních, tzv. aktivně spolupracujících stran s čs. vládou, bylo odhadem na 920 osob zapojených do nejrůznějších pěveckých, divadelních, sportovních, osvětových, rasově orientovaných a zájmově prospěšných organizací, kde však převažoval pangermánský, velkoněmecký a německý výrazně nacionalistický program, případně jeho ideové částky. Z tohoto hnízda vyšel také K.H. Frank a K. Henlein, což není jen symbolický jev.

5) Přísahy německých poslanců ve sněmovně i v senátu znova jen legitimovali čs. stát a potvrdilo se to i v následných volbách v roce 1925. Případný zásadní nesouhlas s čs. státem se mohl vyjádřit nepřítomností ve volbách, to se však nestalo. Nicméně volby v roce 1925 přivedly na politickou scénu druhou negativistickou stranu jen formálně souhlasící s čs. ústavou. Byla to německá nacionální strana, získala 240 918 hlasů, tím také 10 mandátů a dostala 3,4 % všech odevzdaných hlasů. Vznikla již v poválečné době z několika menších pangermánských orientovaných spolků a straniček. Představitelem strany byl August Naegle a Longgman von Auen, protičeský politik.

 

Německá nacionálně socialistická strana proti volbám z roku 1920 poněkud poklesla, ale negativní postoj k republice spíše radikalizovala, získala 168 354 hlasů a 7 mandátů, v procentech 2,4. V uvedených dvou nacionalistických až šovinistických stranách se formoval základní proud, který se v plné síle uplatní v henleinovské sudetoněmecké straně. V parlamentu obě negativistické strany spolupracovaly silou 17 mandátů, což ještě nemohlo republiku ohrozit. Nebezpečím, potvrzeným a dokladovaným v posledních letech meziválečné republiky byla skutečnost, že právě z těchto dvou negativistických stran pocházela převažující většina funkcionářů německých spolků a tím se tu formovala budoucí masová základna henleinofašismu. Z aktivistických stran posílila německá křesťansko-sociální strana, dostala 314 438 hlasů, 13 mandátů, což činilo 4,4 % všech odevzdaných hlasů. Také zásluhou českých agrárníků, kteří prosadili řadu zákonů ve prospěch zemědělců, vzrostl také vliv agrárníků německých, zastupovaných Svazem zemědělců. Strana získala 571 765 hlasů, 24 mandátů a 8 %. Němečtí sociální demokraté poněkud zeslábli, měli jen 411 365 voličů, tedy 17 mandátů a 5,8 % odevzdaných hlasů. Nicméně to byla silná aktivistická strana.

V roce 1925 se poprvé po svém ustavení v roce 1921 představila Komunistická strana Československa. Kolik hlasů získala od příhraničních Němců nelze zjistit, vystupovala ve volbách jako jedna internacionální strana a dostala 934 223 hlasů, 41 mandátů, což bylo 13,2 %. Silnější byla jen strana republikánská (agrární) s 970 940 voliči a s 45 mandáty (13,7 %). KSČ svým zásadním a nekompromisně radikálním postojem ke kapitalistickému systému se nemohla a ani nechtěla podílet na aktivitách mocenské struktury meziválečné republiky. Kritiku kapitalistických nešvarů a nedostatků jí vynesla vysokou autoritu v roce 1945, po ukončení války, kdy se nacismus považoval za zločineckou formu kapitalismu. Právě v těchto letech se rodil kritický odstup ke kapitalismu v řadách reformních sociálních demokratů, když se opakovaně přesvědčovali, že i pro dobrou věc je nutno nejprve v parlamentě získat většinu hlasů, jinak se věc neprosadí, dokonce i o demokraticky míněné návrhy bylo nutno zápasit s českou, německou, slovenskou, polskou, maďarskou a rusínskou pravicí, zastoupenou svými poslanci v parlamentě. Nejvlivnější odpor kladli čeští agrárníci, národní demokraté a německé negativistické strany. A ještě na jednu skutečnost je vhodné upozornit, agrárníci měli v rukou ministerstvo vnitra a národní obrany, stejně jako zemědělství a jejich byl i ministerský předseda. Ve volebních projevech této strany se žádal zákaz KSČ, rozpuštění a případně i potrestání aktivistů. Mocenskými prostředky policie, četnictva a armády to byl dosažitelný cíl, ale agrárníci, přesněji Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu ani v koalici s jinými stranami k takovému rozhodnutí až do mnichovského diktátu v roce 1938 nikdy nesáhla a zákaz KSČ nerealizovala. Důvod byl logicky prostý, bývalí členové KSČ by nikdy agrárníky nevolili, ale voličské právo by jim zůstalo. Kam by směřovaly jejich hlasy? I když měli výhrady k sociálně demokratickému reformismu, nic jiného by jim nezbylo, dali by hlasy sociálním demokratům, českým i německým. A jen teoretický součet hlasů KSČ a sociálních demokratů by dosahoval výše okolo 1 384 000 hlasů a čeští agrárníci by již žádné volební střetnutí nemohli vyhrát. Politickou pravici jen mohl těšit rozkol na levici a byla vděčna i J.V. Stalinovi, který ze zásadních důvodů zakazoval komunistům angažovanou spolupráci s reformisty.

6) Obavu, byť jen v teoretické úrovni, potvrdil výsledek voleb do parlamentu v roce 1929. Sociálně demokratická strana sama získala 1 034 774 hlasů a v tom ještě nebyla přízeň německých sociálních demokratů, ti získali dalších 506 750 hlasů. Stačí dodat, že pro KSČ hlasovalo 753 444 voličů. V hlavách českých i německých pravicově orientovaných politiků se rodilo přesvědčení, že pouhá liberální pravice již nestačí demokratickými prostředky čelit levicovému reformně-revolučnímu proudu české a německé, případně i slovenské levice. Myšlenkově se vyklízel prostor pro fašismus a jeho extremní formu nacismus, aby autoritativními prostředky potlačily levicové tendence i strany.

Také zásluhou T.G. Masaryka v deváté čs. vládě , ustavené 12.10.1926, na úřad ministra spravedlnosti zasedl prof. dr. R. Mayer-Harting za německou křesťansko-sociální stranu a ministrem veřejných prací se stal německý agrárník prof. dr. Fr. Spina. Nikde jinde na světě, mimo Rakousko, pochopitelně, neměli Němci dva své ministry ve vládě cizího státu a záhy přibyli další. V jedenácté vládě vedené Fr. Udržalem přibyl ještě německý sociální demokrat dr. Ludvík Czech, jako ministr sociální péče. Tím vláda také vyvracela pomluvu, že na německé občany se nedostává sociální starost a péče, ale jen na Čechy. Němečtí ministři posilovali charakter nefašistické vlády. Oporu měli v německých křesťanských sociálech, v německých sociálních demokratech a u německých agrárníků (Svazu zemědělců).

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář