České národní listy

Co dokázali „čeští“ Němci proti Čechům

i v hodině dvanácté

Na jaře 1945 si všichni lidé – a dá se bez nadsázky říci že na celém světě – toužebně přáli, aby válečné běsnění už konečně skončilo. Stejná situace byla i  v okolí Žihle (dnes Plzeň-sever), který byla první stanicí železniční tratě a obcí už mimo protektorát. Němci jí přiřkli zpitvořený název Scheles.

Když 5. května vypuklo povstání, čeští občané v Přehořově se rozhodli vyvěsit na místní škole státní vlajku. Tím chtěli dát najevo, že obec patří do Čech. Přehořev totiž ležel přímo u hranic protektorátu a nacisté, ač neprávem, obec si přidali navíc. V májových dnech r. 1945 byl v Žihli usazen silně ozbrojený vojenský oddíl wehrmachtu, čítal přes 200 vojáků.

Odvážný čin s vlajkou se Němcům v Přehořově nelíbil, patrně u nich převažovala slepá víra, že „Vůdce“ a jeho blízcí to vše ještě nějak zvrátí. Nelenili a Němec Faber, pracující na zdejším velkostatku, utíkal do Žihle. Tam veliteli vojáků sdělil, patrně i hodně zveličil, situaci v obci. Na velitelství tedy rozhodli, že do obce vyšlou trestní oddíl. Ale i Češi v Přehořově počítali s touto možností a sháněli  předem pomoc. Tu poskytla jednotka protektorátního vojska, v Potvorově se přidal i uprchlý ruský zajatec. Ten jediný měl samopal, ostatní jen pušky. Všichni ale riskovali, proti dobře vyzbrojeným Němcům moc šancí neměli.

V Kralovicích, tehdy okresním městě, již ale věděli, že jednotky americké armády jsou v Kaznějově. Netušili, stejně jako američtí vojáci, že už překročili dohodnutou demarkační linii.  Poslali k nim hned vyjednávače s žádostí o pomoc. Američané ovšem váhali, už jim došla zpráva o demarkační linii  a nechtěli riskovat. Když jim však bylo řečeno, že tam jde lidem o život, vyslali nakonec jednotku od Manětína do Přehořova. Němečtí vojáci mezi tím se vydali cestou mezi poli a obcí. Blízko Přehořova byl velký stoh slámy přímo u solnice, za ten se Němci schovali a čekali na další posilu ze Žihle. Naši dobrovolníci je pozorovali z vyvýšeniny nad obcí. Rozhodli se, že zápalnými střelami se pokusí stoh zapálit. To se jim podařilo a Němci se stahovali zpět k Žihli. Nevzdali to. Vypravili ze Žihle lokomotivu s několika vagóny. Zastavili v Přehořově u školy, velitele v hodnosti majora zatím doprovázeli čtyři vojáci, za nimi šest členů Hitler Jugend. Armádu Němci doplňovali, po velkých ztrátách, mládeží. Rychle šli do školy, strhli československý prapor, roztrhali a pak v blátě po něm šlapali. Od školy vojáci zamířili na náves, naši lidé vyčkávali. Na návsi zajali Josefa Knedlíka, jel kolem na kole. Chtěli jej odvést do Žihle, kde by jej možná čekala smrt. Když vyšli z obce, začali na ně naši střílet. Němci hledali narychlo kde se skrýt, čehož Knedlík využil a na kole ujel zpět.do obce. Němcům se podařilo uniknout do školy, kde se opevnili. Při přestřelce zabili příslušníka českého vládního vojska, Františka Ptáka (dnes na něj upomíná malý pomníček). Ruský zajatec navrhl, aby naši hromadně stříleli do oken školy, zatímco on se pokusí vniknout se samopalem do budovy zezadu a Němce odzbrojit. Plán vyšel a vojáky – stále ještě chtivé boje za „vůdce“ – zatím uzamkli do hasičské zbrojnice. Vojáci vládního vojska je měli doprovodit do Kralovic. Mělo být s nimi zacházeno jako s válečnými zajatci.

Najednou se ukázala dvě ozbrojená vozidla US Army. Američané zastavili. Z věže kostela se proti nim strhla střelba. Rychle místo zlikvidovali a vyzvali Němce, aby se vzdali. Během několika minut tak učinili všichni a tak tito i s dřívějšími zajatci  byli odvedeni do Kralovic. Američané po krátkém zdržení odjeli zpět. Byli již několik kilometrů v sovětské zóně.  Vojáci Rudé armády do obce dorazili 10. května.

Příběh z okolí Žihle se může zdát na první pohled rozvláčný a ne příliš zajímavý. Ukazuje však, co ještě tehdy „naši“ Němci dokázali a jak na poslední chvíli přivolali proti Čechům jednotku německé armády. Co se stalo s tím Němcem, který vojenskou pomoc přivolal, nevíme.

Podle archivních materiálů zpracoval Josef Sedlák, Plzeň