Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali

 „…Pak se provalila fronta někde u Buchenwaldu. Lágrkomandant se pokoušel dojet pro instrukce na motocyklu, ale už neprojel. Uprostřed směny, myslím, že to bylo 12. nebo 13. dubna, byl vyhlášen poplach a nástup na vagony. Už to nebyly dobytčáky po padesáti, ale evakuovali nás na otevřených plošinách po stopadesáti lidech. Projeli jsme Chemnitz (Saskou Kamenicí), to byl jen hřbitov komínů. Kam nás táhli, nevím, snad na jih do Dachau, přes Sudety. Za dva nebo tři dny jsme uvázli v Kraslicích na nádraží, kde nás spojenci – hloubkaři – vybombardovali, poněvadž na vedlejší koleji byl nějaký vojenský vlak.

Byli jsme tam dál ještě dva nebo tři dny. Zažili jsme tam další nálety hloubkařů. A po celou cestu i v Kraslicích nás nechali bez žrádla. Pustili nás z vagónů. Občas do toho nálet, tak nás nechali zalehnout ve stráni. Ale jinak nás hlídali, a byli jsme stále bez jídla. Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali.

Jen jedna manželská dvojice, ona byla Srbka, on Němec, nám nosili pytlíky s brambory a rozdávali nám je. Když jsem si uvědomil, že Kraslice byly již dávno dost velké průmyslové město, tak jsem si s hořkostí říkal, kolik už od Rakouska se tam muselo vypít a vyčurat piva na různých dělnických, sociálnědemokratických a pak komunistických schůzích. Těm z nich, kteří už tady skončili v lágrech, patřil o to větší obdiv, oč byli v tomto prostředí po Mnichově osamocenější. Teď ale v dubnu 1945 , to jsou jediní dva lidé, kteří se odváží něco s námi mít a pomoci nám – Srbka, i když byla tak daleko od domova, a její německý manžel.

Před nádražím byly bramborové krechty, které hlídali volksšturmáci. Nic jiného nám nezbývalo, tak jsme se vždycky znovu plížili k těm krechtům. Volksšturmáci vystřelili vždy, když už jsme byli skoro na dosah, my jsme se rozprchli a pak to zkoušeli znova. Pravda, nikoho nepostřelili, to se ale předem nepozná a stříleli vždycky tak, že jsme si bramboru nikdy nemohli vzít. Jen ta jediná žena, Srbka, nám řekla: “Můj muž bude mít službu tehdy a tehdy, nemějte strach, střílí do vzduchu.“ Chovali jsme se tak, abychom ho neshodili, a když střelil, tak jsme se taky rozprchli, ale když držel hlídku on, bramboru přece jen jsme si stačili vzít.

Jak dnes vím, byla tam ještě hrstka dalších „spravedlivých“. Několik německých sociálnědemokratických rodin v Kraslicích a blízké vesnici Pechbachu (dnešní Smolná) schovalo a živilo skupinku vězňů z našeho transportu až do příchodu Američanů. Napsal mi o tom nyní ze Švédska Karel Kesek, jeden ze spoluvězňů, který byl takto zachráněn. Když jsme se později sešli v Praze, vyprávěl mi, jak ho poprvé oslovila mladá žena z rodiny°; která jej potom skrývala: „Kann ich helfen?“ Hřeje mne to i po půl století a slyším to dodnes, jako kdyby to tenkrát řekla mně.

Většina ostatních lidí se však i v posledních dnech války, když už museli vědět, o co běží, chovala se zcela jinak.

Byla tam taky parta 13-17tiletých kluků, včetně pozdějšího spisovatele Arnošta Lustiga. Těm i několika starším, včetně bratří Süsslandů, se za náletu podařilo utéct do hor, ale druhý den byli taky zpátky na vagoně. Nechytlo je ani gestapo, ani schutzpolizei, ani wermacht, ale přivedli je sedláci s loveckými puškami. Kluci říkali: „Alespoň jsme po letech viděli bílý kafe.“ Kafe dali, ale pochytali je a přivedli zpátky.

Ve srovnání s reichem, kde už bylo cítit náznaky rozkladu, to tady v Sudetech klapalo jako hodinky.

 Z knihy Miloše Picka „Naděje se vzdát neumím“