Čítanky I, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Slovem čítanka označujeme knihu, určenou k četbě vybraných literárních textů. Čítanky školní jsou nepostradatelnou součástí školního vzdělávání a utváření kulturní gramotnosti čtenářů.
Mám doma nevelkou sbírku školních čítanek. Dívám se na ně s úctou a láskou. Na jejich tvorbě se podílel nejeden vynikající autor. Jsou to památky na školní léta mých rodičů, mého bratříčka, mne samotné, mého syna a mé dcery. Jsou to zároveň doklady o kulturně politickém vývoji v naší zemi od konce 18. století.
Jaký svět nám čítanky ukazují? Do jakého světa nás vedou?
Všimnu si jen jedné stránky svých čítanek. Jak se na nich odráží stav společnosti a jejího politického režimu z doby jejich vzniku.
Vývoj čítanky pro českou základní školu
1. období – od r. 1774 do poloviny 19.stol.
Na začátku historie čítanek stojí zavedení povinné školní docházky r. 1774. Marie Terezie si přála péčí o všeobecné vzdělání všeho lidu položit základ „dobra svých zemí a štěstí svých národů“. V Evropě rychle postupoval industriální rozvoj, množily se manufaktury, chystala se strojová výroba. Rakouská monarchie zaostávala v průmyslu, v zemědělství, ve vojenství - všude se cítila potřeba kvalitnějších výkonných sil. Osvícenství šířilo přesvědčení, že vzděláním lze zdokonalit práci a celý život člověka. A vzdělání začíná gramotností. Proto bylo nutno pro všechny děti celého státu zřídit školy. A učit v nich především trivium – číst, psát a počítat. S tím se ovšem objevila i potřeba připravit pro školáky texty, které by umožnily poznávat písmena, skládat slabiky, slova a věty, učit se číst a psát. Objevila se potřeba mít učebnici počátečního čtení, zvanou slabikář. Autorem prvního slabikáře v našich zemích byl vážený poradce Marie Terezie pro otázky školy a školství, autor tereziánského „Školního řádu“, vypracování celé školské soustavy, zaháňský opat J. I. Felbiger. Jeho německá knížečka z r. 1774 byla o rok později vydána v českém jazyce. Ze šetrnosti bez obrázků, bez ilustrací. Takový byl u nás první slabikář. I učebnice a čítanky pro vyšší třídy se k nám zpočátku přenášejí a převážejí z ciziny. Jsou to překlady z němčiny a nebo jejich napodobeniny.
Autoři je sestavují jako cvičebnice čtení a psaní, texty však výrazně slouží i výchově společenské, mravní a náboženské a zčásti poskytují též informační základy pro věcné učení. Nechybí ovšem ani ideologická výchova oddaných poddaných. Vládnoucí dynastie je velebena, vládnoucí panovníci vysoce s obdivem a vděčností uctíváni.
2. období - od poloviny 19. stol. do roku 1918.
Doba, kdy vznikají již původní české čítanky, které zrcadlí české národní snahy. Čeští autoři sestavují samostatně cvičebnice pro čtení, ale současně tvoří i učebnice víceoborových reálií. Vybírají a připravují texty, které se týkají dějepisu, zeměpisu, přírodopisu, péče o zdraví, náboženství, mravní výchovy. V době nedostatku veřejných sdělovacích prostředků a následné informační chudoby obyvatelstva byly čítanky v rodinách uznávaným zdrojem všestranného poučení. Ne ovšem bez jazykových nesnází. .
Česky se učilo jen na školách triviálních, na venkově. Ve městech, na školách hlavních a normálních, se učilo německy. Jedním z požadavků revolučního roku 1848 bylo zrovnoprávnění češtiny s němčinou. V roce 1849 byla povolena výuka češtiny jako jednoho z předmětů na některých gymnáziích. Až r. 1850 se v Praze otvírá první české gymnázium – zvané akademické. R. 1867 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Se stejnými potížemi jako zřizovatelé českých škol všeobecně vzdělávacích se potýkali i zřizovatelé škol odborných. Na Slovensku byla situace bezohledného odnárodňování ještě těžší. Mnoho středoškoláků i vysokoškoláků ze Slovenska proto studovalo v Čechách. Roku 1882 se konečně z pražské university vydělila a osamostatnila část česká, byla však velmi chudě vybavená a jen někteří profesoři byli schopni přednášet česky. Boj národa za vlastní jazyk a vlastní vzdělanost byl v 19. století velmi obtížný.
Je pozoruhodné, že do vývoje českých čítanek zasáhl v té době nečekaně básník a buditel František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852). Neúnavný bojovník za pokrok národa a za jeho probuzení a osvobození z útlaku společensko-politického, hospodářského i kulturního. Přes všechny existenční těžkosti a nesnáze pokračoval neochvějně v díle Dobrovského, Jungmannově a Kollárově. V zápase proti monarchistickému absolutismu, za svobodu národa a za vzájemnost všech Slovanů zastával heslo:“Abych živ byl s národem a národ se mnou.“. Byl autorem děl „Čtení o srovnávací mluvnici slovanské“, „Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských“, „Všeslovanské počáteční čtení“. Jsou to základní spisy a učebnice o slovanských jazycích a literaturách. A autor tohoto zaměření a vzdělání připravil pro gymnázia „Čítanku z české literatury“ o třech svazcích. Přes cenzuru a přes nátlak bachovského politika, ministra hraběte Thuna, podařilo se mu naplnit učebnice vlasteneckým duchem. Posílal tak do ticha „za živa pohřbených“ v porevolučních 50. letech nehynoucí buditelský odkaz svého mládí a tradic českého a slovenského národního obrození. Sen o aktivní spolupráci s pokrokovými zeměmi celého světa. Položil tak základ buditelských tradic pro další vývoj našich čítanek.
Vrchol vlastní badatelské činnosti korunoval r.1851 souborem slovanských přísloví, sbíraných desítky let: „Mudrosloví národa slovanského v příslovích.“ Na celoživotní úsilí F. L. Čelakovského zaměřeného k lidu a k Slovanstvu, i k ruskému lidu, ne však k jeho carským utiskovatelům, navazuje pak zmíněná tvorba čítanek. I za časů monarchie jsme tak měli svébytnou historii a kulturu. I za časů monarchie vyrostlo mnoho osobností, které dal národ světu.
V těsně předválečném období Rakousko-Uherské monarchie spatřily světlo světa čítanky mé maminky. Jsou z roku 1905 a 1906. Mám jejich částečné fotokopie. Byly to ovšem čítanky, které se podílely na výchově nejen generace našich rodičů, ale i generace našich učitelů. Čtenáři těchto čítanek nás učili za první republiky a pokračovali za „protektorátu“. Jejich pevné vlastenectví mělo hluboké historické kořeny. Nesli si ducha obrozensko-buditelského, lásku k vlasti, k jejímu jazyku a historii. A to všechno čerpali již v dětském věku z čítanek.
Čítanku „S obrazem Jeho veličenstva, císaře pána“, vydal Císařský královský školní knihosklad v Praze (Slabikář ve Vídni.) Vydání čtverdílné (pětidílné). S pomocí a dozorem čítankové komise. Cena 1K 30h.
Údaje jsou svědectvím o rakousko-uherské době vzniku čítanky. O době porobenosti a nesvobody. A přece je čítanka zároveň dokladem podivuhodné kulturní autonomie českého národa. Ovšem, je tu hymna monarchie, portrét vladaře, zlidšťující historka z panovnického domu. Ale to všechno působí jen jako projev formální zdvořilosti. Jako povinný přílepek. Hlavní je „čtení poučné a zábavné“. Vzdělávací, obecně kulturní, sociální, o věcech přírodních, člověk a zdraví, čtení zeměpisné a dějepisné.
Na obsahu se podílí defilé autorů dosud známých i zapomenutých. Uveďme aspoň některé představitele české literární klasiky 19.století: J. Jungmann, F. L. Čelakovský, K. J. Erben,
B. Němcová, K. Havlíček, J. Neruda, V. Hálek, A. Heyduk, S. Čech, E. Krásnohorská, J. V. Sládek, K. V. Rais, J. Jablonský, V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter, J.Vrchlický, J. Zeyer, J. S. Machar ...
Ozdobou čítanky jsou slavné vlastenecké básně, jako „Oldřich a Božena,“ „Tajemná hrana,“ „Svatý Prokop“, „Tři doby země české,“ „Vězeň na Bezdězi“. Maminka je občas citovala zpaměti a ony probouzely podivuhodné představy naslouchajících dětí.
Citované verše z proslulých básní:
„Víš nyní, kde tu dívčici jal kníže za ženu, proč Peruc ves a studnici tam zovou Boženu?
Své vlasti poznaje běh, tak jenom, jenom tak jsi Čech!“ (Jos. Jungmann)
„To tajemné je hrany znění: Karla není – Karla není!
Vždyť slyšel, že český národ včera krále i otce ztratil za večera, že s Čechy navždy jest se rozžehnal ten dobrý otec, slavný Karel král.“ (Jos. Wünsch)
„Bouří to dnes, bouří, sázavskými lesy, lovčí trubky znějí, všechno vůkol děsí.“(X. Dvořák)
„Svůj jazyk ctěte, zvyky své a práva, dokažte skutkem, že jste Čechové,
a vlasti naší opět vzejde sláva, kterou se skvěli slavní předkové.“ (Bol. Jablonský)
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde?“ (Sv. Čech)
„Byl leden provlhlý, po polích sněhy tály.“
Maminka často citovala verše a často při své práci zpívala. Tehdy nebyl rozhlas, gramofon, televize - lidé sami pěstovali umění pro vyjádření nálady, pro radost, pro krásu. Zvláště si pamatuji Raisovu básničku „Zimní kraj“ a dvě oblíbené písně, jejichž autoři, současníci Bedřicha Smetany, jsou dnes již zapomenuti. Ale naši učitelé je s námi v hodinách zpěvu nacvičovali. To všechno bylo ještě z „maminčiny“ čítanky.
Z i m n í k r a j
Zádumčivě v poli černé kráčou vrány,
že jsou české hory sněhem zasypány.
Na křovisku holém vrabci zčepýření
naříkají tiše: „Nikde zobu není!“
V borovině smutné pod snítkami smrčí
vypasený zajíc v pelíšku se krčí.
Starostlivě hladí pojíněné vousy -
„Nyní moje zuby špatně pochrupnou si.“
Veveřice kývá: „Baže, starý kmochu,
ještě že těch šišek zůstalo nám trochu.“
Ale pohlédněme tuhle do baráčku
na peci tam sedí dětí jako ptáčků.
Venku vítr hvízdá, z kamen teplo dýchá,
a ty děti k peci ztuleny jsou zticha.
Otec dělá louče, matka v koutě přede,
dědeček jen bílý všechen hovor vede.
Povídá tam vnoučkům pohádky své krásné,
mladá jejich duše při těch slovech žasne.
Ó dědeček bílý, ten to umí, pane,
vnoučky svoje vodí v zámky zčarované.
S čaroději, draky ruka rve se mladá –
A ten sníh tam venku padá, tiše padá.
Karel Rais
P ř i j d e j a r o
Přijde jaro, přijde, zase bude máj, usmívá se slunce, usmívá se háj.
Stříbrné své vlny voda vyleje, rozkvete tu růže, slavík zapěje.
Rozpuknou se ledy, volný bude proud, po vlnách šumících lodi budou plout.
Pole vydá klasy, bujný bude květ, kosa bude řinčet, zpěv radostný znět.
A ta lípa naše bude zelená, z větví mocných listí nám na věnce dá.
Ajta, vlasti, plesej, usmívá se háj. Přijde jaro, přijde, budeme mít máj!
Jan Vlk
Autor se jako olomoucký student práv zúčastnil v Praze r.1848 revolučního boje na barikádách.
Byl notářem, básníkem a moravským buditelem, zvláště na Znojemsku. Báseň naděje na příchod nejen přírodního, ale i národního jara mu zhudebnil přítel, skladatel Arnošt F. Tovačovský.
P o ch o d
Krásný vzhled je na ten boží svět! Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny. Spanilá jsi, vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva, vlasti milená!
Přes ty háje, před ty hory, přes údolí, přes ty bory písně naše ať hlaholí po vlasti, po vlasti a po našem okolí, po vlasti, po vlasti, a po okolí. Václav Novotný
Autor, vlastenecký učitel a hudební skladatel. Ač Jihočech, píseň složil a nacvičil jako sborový zpěv s žáky v Ivančicích, kde působil řadu let (1862 – 1873).
