Chvála neutrality
Chvála neutrality
Vítek Prokop míní, že myšlenka neutrality a neangažovanost je pro země jako Česko v neklidných časech aktuálnější než dříve.
S tím jak Švédsko a Finsko opustilo svoji neutralitu, zavládla v kruzích české vládnoucí třídy zlomyslná radost. Konečně byla idea neutrality mrtvá, neexistuje žádná alternativa k našemu členství v NATO. Jde však o hrubý omyl. Právě nyní v časech rostoucí světové nestability je myšlenka neutrality a s ní spojené neangažovanosti aktuálnější než kdy dříve. Proč?
Neutralita je logickou reakcí na konflikt, jak ilustrují autoři článku In Defence of Neutrals profesoři Pascal Lottaz a Heinz Gärtner. Dokud budou existovat války, budou existovat i neutrální státy. I když historicky konflikt donutil jeden stát neutralitu opustit, zároveň s tím zase donutil jiné státy se neutrálními stát. Například druhá světová válka skoncovala s neutralitou Dánska a Norska, zato se však neutrálními stalo Irsko, Turecko, Portugalsko a Španělsko. V průběhu studené války si ze zmíněné čtveřice států neutralitu uchovalo jen Irsko, přidalo se ale k němu Rakousko a Finsko. Nejedná se přitom o nic nezdravého či nenormálního – zahraniční politika není dogma psané do kamene, měla by se vyvíjet a reagovat na měnící se mezinárodní prostředí.
Předtím než vysvětlím, proč je neutralita budoucností České republiky, je potřeba vyvrátit několik mylných představ, které se s neutralitou jako takovou pojí. Předně neutralita neznamená nicnedělání. Tím, že se neutrální stát odmítá přidat k některému ze znepřátelených aktérů si zajišťuje prostor pro jiný druh zahraničněpolitické činnosti. Může fungovat jako mediátor konfliktu či jako nárazníkový stát, který od sebe nepřátele efektivně odděluje, a tak konfliktu zabraňuje. Obojí pak vyžaduje velkou dávku diplomatické činnosti.
Další mylnou představou je, že neutrální stát musí být buď po zuby ozbrojený anebo žádnou armádu prakticky nemít. Neutralita je celá o aktu vyvažování. O vyvažování diplomatických snah vůči jiným státům a o vyvažování vlastní obranné politiky.
Pokud má neutrální stát příliš velkou armádu může se začít jevit jiným aktérům jako hrozba, pokud ji má ale příliš malou může zase vypadat jako snadný cíl. Klíčové je tedy pro neutrální stát být předvídatelný ve své politice a vždy zachovávat konstruktivní postoj k řešení problémů. Díky tomu se pak stává důvěryhodným partnerem pro všechny strany a minimalizuje tím riziko, že se někdo pokusí jeho neutralitu porušit.
Válka na Ukrajině sice donutila Švédsko a Finsko ukončit svůj neutrální status, nezdá se však že by náš neutrální soused Rakousko zvažoval to samé. Stejně tak se ani Irsko neplánuje vzdát své neutrality. Ukrajinský konflikt pak ve státech globálního jihu odstartoval hotovou renesanci konceptů neutrality a neangažovanosti. Tento trend však začal dříve – již v roce 2020 indický ministr zahraničí Subrahmanjam Džajšankar publikoval knihu Indická cesta: strategie do nejistého světa, kde popisuje zahraničněpolitickou politiku své země jako: „Prosazování národních zájmů identifikací a využíváním příležitostí vytvořených globálními rozpory, [aby Indie] vytěžila co nejvíce zisků z co největšího počtu vazeb.“
Přestože Indie měla v minulosti hned několik vojenských konfliktů s Čínskou lidovou republikou, vydání této knihy signalizovalo, že k žádné formální alianci s USA nedojde – Indie pochopila, že v nové éře multipolarity pro ni nebude výhodné dávat takříkajíc všechna vejce do jednoho košíku. To je uvažování, které nyní v České republice zoufale chybí. Mezinárodní uspořádání, které nám vzniká před očima bude ledacos jen ne stabilní – bude charakteristické množstvím lokalizovaných konfliktů, ať už hospodářských či vojenských. Vázání se na jednoho aktéra, či v našem případě na jednu vojenskou alianci bude čím dál tím víc kontraproduktivní. Tento tekutý mezinárodní systém bude vyžadovat vytváření krátkodobých spojenectví, často určených jen k řešení jednoho partikulárního problému.
To, co nyní sledujeme v souvislosti se schválením obranné smlouvy mezi ČR a USA nelze přitom nepopsat jinak než jako ukázkovou krátkozrakost. Je vysoce naivní hovořit o USA, jako o našem nejbližším spojenci. Jen čistě z logického úhlu pohledu – USA má diametrálně odlišnou geografickou pozici než ČR, z čehož plynou také zcela odlišné národní zájmy. Slovy klasika americké zahraniční politiky Henryho Kissingera: „USA nemá permanentní přátele či nepřátele, má pouze zájmy.“ Ve výroční zprávě Ministerstva obrany americkému prezidentovi a kongresu z roku 1999 jsou pak tyto zájmy přesně popsány jako: „Neomezený přístup k trhům, energetickým surovinám a strategickým zdrojům.“
Čím déle budeme vázáni na bezpečnostní struktury USA, tím je pravděpodobnější, že budeme zavlečeni do intenzivního konfliktu, který bude pro nás zcela nevýhodný. Američané mají ostatně ve zvyku do svých válek zatahovat své věrné spojence, aby minimalizovali vlastní ztráty. Pro ilustraci není potřeba vymýšlet žádné hypotetické scénáře. Česká republika si tímto do určité míry již prošla, a to dokonce několikrát. Ať už to byla naše účast v koalici ochotných, tedy skupině států, které podpořily nelegální americkou agresi vůči Iráku postavenou na vylhaných tvrzeních o zbraních hromadného ničení anebo naše účast na válce v Afghánistánu.
Česká republika neměla v Afghánistánu žádné národní zájmy, bylo tady ale ono slavné tvrzení o bezpečnostní hrozbě. Prý jsme tam bojovali proti nebezpečí terorismu a radikálního islamismu či jak to poeticky vyjádřil bývalý prezident Zeman: „U Kábulu se bojuje za Prahu.“ Až na to, že pokud něco zvýšilo hrozbu terorismu a pomohlo radikalizovat místní obyvatelstvo byla to právě přítomnost cizích vojsk. Ostatně to byl také Bin Ládinův původní záměr, jak ve svojí knize Imperial Hubris uvedl analytik CIA Michael Scheuer, jenž v letech 1996 až 1999 měl na starosti vypátrání tohoto teroristy. Například jen díky invazi do Iráku se v celém regionu zvýšil počet teroristických útoků sedminásobně, zatímco celosvětově se zvedl o jednu třetinu. Jinými slovy Česká republika svojí účastí na těchto intervencích svoji bezpečnost efektivně snižovala, než aby ji zvyšovala.
Narativ bezpečnosti byl tedy lživý. V Iráku šlo Američanům o ovládnutí ropných polí, v případě Afghánistánu pak o kontrolu nad nalezišti lithia a kovů vzácných zemin – USA jen naplňovalo své výše zmíněné národní zájmy a my jsme jim přitom na úkor vlastního bezpečí ochotně asistovali. V moment, kdy náklady nad kontrolou afghánských zdrojů začaly převažovat nad zisky, rozhodli se Američané zemi prostě opustit. Pro Českou republiku bylo jediným praktickým výsledkem této devatenáctileté vojenské anabáze 14 mrtvých vojáků.
Oblíbená fráze české vládnoucí třídy o tom, že „NATO je zárukou naší bezpečnosti“ nebylo nikdy ničím jiným než kolosální lží. Dobře to jde vidět nyní, kdy kvůli válce na Ukrajině členství v NATO najednou nestačí – je třeba mít obrannou smlouvu s USA, je třeba zvýšit náklady na zbrojení, někteří dokonce volají po umístění amerických jaderných zbraní na našem území v rámci programu jaderného sdílení. Nic z toho ke zklidnění geopolitické situace v Evropě logicky nepřispěje, jenom to ve výsledku zvýší hrozbu velkého konfliktu, který by mohl snadno vyvrcholit jaderným vyhlazením lidstva.
Snaha USA otevřít kancelář NATO v Japonsku poodhaluje budoucí vývoj této aliance – cílem je dostat NATO do prostoru Indopacifiku a použít ho jako nástroj proti Číně. Proto se také posledního aliančního summitu zúčastnilivěrní američtí spojenci z Asie: Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea.
To vše jen ukazuje pravou podstatu Severoatlantické aliance jakožto amerického nástroje k projektování vojenské síly do světa, nástroje, který jak dobře poznamenal britský politolog Richard Sakwa: „Existuje proto, aby zvládal riziko, které vytváří svoji vlastní existencí.“
V současnosti je jako největší argument proti neutralitě používaná ruská hrozba. Jde však o falešnou obavu, jak ukazují četné neúspěchy ruské armády na Ukrajině. Po skončení této války bude Ruské federaci trvat ještě mnoho let, než obnoví své původní vojenské kapacity. A i kdyby tomu tak nebylo, tak by nás za prvé i nadále obklopovaly státy NATO, se kterými bychom udržovaly korektní vztahy a za druhé to, že je stát neutrální ještě neznamená, že nemá žádné spojence – když Německo na začátku 1. světové války porušilo neutralitu Belgie na pomoc jí přispěchala Velká Británie.
Naše neutralita by nám umožnila zahájit novou zahraniční politiku, politiku neangažovanosti. Zintenzivnění vztahů s podobně smýšlejícími státy globálního Jihu jako je Indie, Brazílie či Indonésie, které dle řady projekcí budou hospodářskými mocnostmi zítřka, by bylo samozřejmostí. Neutralita by nám dále umožnila významně se podílet na formování nové vize bezpečnostní architektury Evropy a snad tak přispět svým dílem k naplnění snu Michaela Gorbačova o Evropě bez vojenských aliancí.
Okolo 50 % Čechů a Češek podporuje nějakou formu neutrality. Jejich hlas je těmi u moci záměrně ignorován. Zatím. Budoucnost si tuto změnu vynutí. A čím dříve ji podstoupíme, tím lépe.
