Chceme zpátky do Říše! 2
Chceme zpátky do Říše! 2
Sudetoněmecké krajanské sdružení a jeho nevyjasněná tradice
napsala Eva Hahnová a Hans Henning Hahn
Bizardní poválečné kariéry
V Sudetoněmeckém domě v Mnichově však není zamlčována pouze minulost Siegfrieda Zogelmanna. Tamní konferenční sál nese až dodneška jméno prvního mluvčího tzv. "volksgruppe" po 2. sv. válce, Rudolfa Lodgmana von Auen (1877 až 1962). Také on patřil ke stoupencům NSDAP. Takto přemrštěně blahopřál Hitlerovi kjeho triumfu v Mnichově: "V den vstupu německých vojsk do Teplic - Šanova jsem Vás z celého srdce přivítal, můj vůdce, jako zástupce Říše. Děkuji prozřetelnosti, že mi dopřála zažít tento den, v jehož příchod jsem doufal od svého mládí, a v nějž jsem posledních dvacet let věřil i přes malomyslnost okolí. ... Vy, můj vůdce, jste nám dal otčinu (Vaterland) a vlast (Heimat), německému národu sebeúctu a víru v jeho národní ideje, Evropě však jste ukázal cestu, bez níž by byla vydána nepředstavitelnému zničení ... ".
Není známo, zda se až do dneška některá z mnichovských sudetoněmeckých organizací či někdo z mnichovských sudetoněmeckých politiků kdy distancoval od Lodgmanova přiznání k národnímu socialismu. Kupodivu do dnes nebyly kriticky reflektovány ani sudetoněmecké návrhy masového přesídlení: Sám Lodgman von Auen v roce 1938 požadoval "přesídlení" za účelem nového evropského pořádku a řešení "židovské otázky" ("aby bylo započato s přesídlením tohoto elementu, který se stal zdrojem neklidu, za přispění celé Evropy, především však čtyř velkých států.")
Dokonce vedoucí sociálnědemokratický funkcionář krajanského sdružení a předseda Svazu vyhnanců, Wenzel Jaksch (1896 až 1966), ve svém memorandu Co přijde po Hitlerovi?, které napsal v časném létě roku 1939 v londýnském exilu, volal po "definitivním urovnání otevřené otázky hranic vyvážením důsledků práva na sebeurčení dopravně-politickými potřebami a hospodářskými nutnostmi" a jako "technické prostředky" uskutečnění navrhl "organizovanou výměnu obyvatelstva".
Jak již bylo řečeno - to vše není neznámé. Odvážní sudetští Němci to po válce znovu a znovu připomínali a bránili se přesvědčení o vlastní neomylnosti a pokusům o ututlání ze strany funkcionářů Svazu. Tak se tři sociálnědemokratičtí poslanci pražského předválečného parlamentu - Franz Kogler, Franz Krejci a Rudolf Zischka - v Prohlášení bývalých funkcionářů a členů Německé sociálnědemokratické strany práce v Československé republice ohrazovali proti spolupráci s mnohými bývalými (a v jejich očích stále ještě) nacisty v rámci Sudetoněmeckého krajanského sdruženÍ. Kromě toho funkcionářům Sudetoněmeckého krajanského sdružení vyčítali, že sice odsoudili vyhnání, ale nejsou připraveni je akceptovat jako rozhodnutí vítězných mocností a tím jako nevratnou skutečnost. Již tehdy požadovali normalizaci diplomatických, politických, hospodářských a sociálních vztahů Spolkové republiky k východním sousedům Německa a zasazovali se za důslednou integraci vyhnanců do německé společnosti: "Pro mnohé příslušníky starší generace bude bolestné muset se smířit s myšlenkou, že se na stávajících poměrech nedá nic změnit; je lépe vidět skutečnost, že s každým dalším uplynulým dnem se své vlasti více vzdalujeme, než se oddávat myšlenkám, které se o to bolestněji ukážou býti pouhými sny, o co déle budou chovány a živeny přáními a představami, které neodpovídají dnešnímu stavu vývoje."
Tyto názory jsou sice mezitím již součástí všeobecného povědomí, avšak pomluvy, kterým byli jejich autoři před desetiletími vystaveni ze strany oficiálních organizací, které měly stále na mysli "jednotu tzv. Volksgruppe", nebyly dodnes odvolány. K rehabilitaci všech těch sudetských Němců, kteří byli vůči národoveckým tradicím kritičtí, a tím odmítali paradigma tzv. Volkstum a tzv. Volksgruppe, mělo dojít již dávno!
Jeden z nich, historik a publicista Johann Wolfgang Brligel (1905 až 1986), který emigroval do Londýna, získal svým dvousvazkovým dílem Češi a Němci 1918-1938 resp. Češi a Němci 1939-1946 respekt jak anglosaských tak českých historiků. Briigel uvedl do české diskuse své argumenty proti všem antiliberálním a kolektivistickým obrazům historie a ze stejné perspektivy kritizoval sudetoněmecké funkcionáře v Německu. Poukazuje na to, že označení "sudetoněmecký" sociální demokraté před válkou odmítli; výraz "Volksgruppe" považuje Brligel za pojem, který "nacisté do světa pojmů vpašovali" a slovo "vyhnání" za "národněsocialistické propagandistické heslo, jež použit se zdráhám".
Celé sudetoněmecké dějepisectví doby poválečné musí být nezbytně co nejdříve zpracováno. Stále ještě působí dědictví historika Hermanna Aubina, sudetoněmeckého organizátora tzv. východních studií, který učil po válce v Hamburku. Nebo dílo" teoretika tzv. Volkstum" respektive "badatele zabývajícího se nacionalismem" Eugena Lemberg, který po válce pracoval v Institutu pro pedagogický výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem a zasazoval se za výuku tzv. volkische Ostkunde na školách. nebo dílo bývalého SS-Sturmbannfuhrera Kurta Oberdorffera, od roku 1943 zástupce Konrada Henleina, který byl po roce 1945 městským archivářem v Ludwigshafenu a zakladatelem Collegia Carolina v Mnichově. Sotva udržitelná je skutečnost, že knihy Hermanna Raschhofera - dříve právního poradce sudetoněmeckého státního ministra pro Čechy a Moravu, SS-Obergruppenfuhrera Karla Hermana Franka, poté pak profesora mezinárodního práva ve Wtirzburku - mají v německé vědě stále ještě neposkvměnou pověst a jsou s oblibou citovány nebo dokonce znovu vydávány jako "standardní díla". Prameny k sudetoněmecké nacistické minulosti se naopak musí stále ještě hledat v obtížně přístupných publikacích českých nebo východoněmeckých, neboť žádná instituce nebo nakladatelství vědecké literatury ve Spolkové republice neprojevují zájem je zpřístupnit.
Většinou vágně formulované výroky funkcionářů Sudetoněmeckého krajanského sdružení o cílech jejich organizace často budí dojem, že jim jde toliko o symbolické zadostiučinění za bezpráví utrpěné vyhnáním. První mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, Logman von Auen, naproti tomu v roce 1961 nijak neskrýval, že si přejí revizi hranic v Evropě: "Východiskem jedné každé německé politiky na Východě jsou skutečné hranice Německa, když v roce 1939 vstoupilo do války; hranice z roku 1945 jsou s nimi v zásadě identické, hranice z roku 1937 avšak ne. Představují proto základ všech mírových jednání budoucnosti ... Národně uvědomělá německá vláda musí mít proto před očima jako základ celistvá německy osídlená území a ne hranic, které vzešla z historického vývoje prusko-rakouského dualismu a smluv z Versailles a St. Germain." Ani od tohoto požadavku se dodnes nikdo nedistancoval.
Glasnosť pro krajanské sdružení
Sudetoněmecké krajanské sdružení rádo tvrdí, že dnes reprezentuje více sudetských Němců, než jich kdy v Československu žilo. Pro tuto tzv. "Volksgruppe" čítající údajně 3,8 milionů Němců (z Československa jich byly vyhnány necelé tři miliony) požaduje, kromě "maličkostí" různého druhu jakými je navrácení ztraceného majetku respektive náprava, především tzv. "Recht auf Heimat und Selbstbestimmung". "Náš tzv. Heimatrecht je mnohem víc než pouhá tzv. Niederlassungsfreiheit" (nutno zjistit, zda F.N. myslí svobodu usazování jako 1) jednu ze základních svobod vnitřního trhu ES vyplývající ze Smlouvy o Evropském společenství nebo 2) obecné lidské právo zvolit si místo pobytu resp. usídlení - pozn. překladatelky), prohlásil mluvčí tzv. "Volksgruppe" Franz Neubauer v roce 1993 na Sudetoněmeckém dni v Norimberku, a na tom se od té doby nic nezměnilo. Tyto cíle jsou zakotveny ve stanovách, a pokud nebudou nově zformulovány, pokračuje Sudetoněmecké krajanské sdružení v cestě od roku 1918 důvěrně známého německého revizionismu.
Vzpomínka na oběti vyhnání nesmí být politicky instrumentalizována pro nekalé cíle. Stejně jako se česká veřejnost musí zabývat poválečným bezprávím vůči bývalým německým státním občanům Československa (není jasné, zda j sou míněni 1) bývalí čsl. občané německé národnosti či 2) němečtí říšští občané - pozn. překladatelky) - (a to dnes taky dělá), tak je nutné i zásadní veřejné vyrovnání se s minulostí v rámci tzv. "sudetendeutsche Volksgruppe". Jestliže vlastním východiskem kritické sebereflexe nebude kontinuita revizionismu a spornost paradigmatu tzv. "sudetendeutsche Volksgruppe", nemůže být Sudetoněmecké krajanské sdružení vnímáno nikým v Evropě jako seriozní partner.
Už je konečně na čase postarat se v rámci sudetoněmeckých organizací - od Krajanského sdružení až po spolek Adalberta Stiftera - o glasnosť. Už je konečně načase otevřít dokořán okna a dveře Sudetoněmeckého domu v Mnichově a dopřát sluchu hlasům těch, kteří při všem soucitu s utrpením vyhnanců neodsuzují pouze zločiny vyhnání, ale také se stejným pocitem odporu odsuzují i nenávistný nacionalismus vůdčích sudetoněmeckých organizací ve dvacátých a třicátých letech.
Přeložila: Sylva Salačová
Poznámka ČNL:
PhDr. Eva Hahnová,
roz. Schmidtová, do roku 1993 jako Schmidt-Hartmann; * 1946, Praha,
studovala v Praze, Stuttgartu a také na London School of Economics, kde promovala roku 1981. V letech 1981–1999 byla vědeckou pracovnicí Collegium Carolinum, takže mnohé představitele "SL" znala delší dobu. Seznámila se i s politikou SL, s nímž se v nedobrém rozešla Jejím manželem je německý profesor historie Hans Henning Hahn, se kterým na svých knihách spolupracuje.
Je historička českého původu, žijící od roku 1968 v Německu. Specializuje se především na česko-německé vztahy, české a německé dějiny, odsun sudetských Němců, či na tematiku Židů v Protektorátu Böhmen und Mähren a posléze v bývalém východním bloku (např. ČSR, Polsko).
Její zřejmě poslední dílo, které dosud vyšlo v češtině, nese název "Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny". Academia, 2018. 268 S.
Prof. Dr. Hans Henning Hahn
Narozen v Saském Cvikově v r. 1947. Historik, profesor východoevropských dějin, zejména se věnuje polským dějinám a dějinám Němců ve východní Evropě.
Nejnovější jeho kniha, vydaná v r. 2023, nese název -"Legendy, mýtus a dějiny: Pojem vyhnání v německé paměti".
Manželé Hahnovi nejednou navštívili Prahu. Přednášeli zde o tématech jim vlastních, také i o tzv. sudetských Němcích a jejich vidění dějin, pravdivě, kriticky. Někteří z nás měli tu čest zúčastnit se některé z jejich přednášek.
Již po určitou dobu v českém prostředí se však běžně nesetkáváme s jejich články, které objektivně, nikoliv tedy "sudetoněmecky", hodnotí dějiny SL a jeho aktivity.
