České národní pověsti a kroniky V, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
České národní pověsti a kroniky V
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jako příslušník generace Národního divadla vypracoval Mikoláš Aleš soubor obrazů pro lunety foyeru budovy. Byla to „Báje o vlasti“ (r. 1878). Souběžně s obrazy ze slovanského dávnověku tvořil tehdy i cyklus „Živly“, v kterém volal po právech a svébytnosti krutě pobíjených amerických Indiánů.
V „Báji o vlasti“ provází hrdinu po významných místech rodné země a ukazuje, jak hrdina „zosobňuje duševní i přírodní síly, stránky a dary naší otčiny.“ RKZ jsou výtvarným umělcům zadány jako inspirace. Ale Aleš jejich horizont překračuje. Podkládá zprostředkované obrazy jednak znalostmi tehdejší vědy, jednak je přesahuje šíří vlastní obrazotvornosti. Upozorním v této souvislosti jen na dva obrazy. Na obraz „Dvůr Králové nad Labem“, který je patetickou oslavou básníků RKZ. Pod košatou lípou pěvec s varytem a svitkem básní jímá srdce naslouchajících mužů a žen. A obraz „Žalov“, kterým je místo posledního setkání hrdiny s Moranou. Ruka její ukazuje neúprosně k bráně záhrobí. Aleš tu s úctyhodnou přesností a hloubkou vystihuje nevyhnutelnou smrt hrdiny. Po svém ukazuje krajinu zániku, konce, smrti. Žalov, kam všichni dříve nebo později odejdeme. Z osudu rukou. Alšova „Vlast“ je dílo jeho vlastní, s RKZ je spojuje leda jisté citové ladění.
Vážnost a obdiv k RKZ vedly zadavatele i při veřejné soutěži na sochařskou výzdobu ND, vypsané r.1875. Od umělců se požadovaly návrhy na sochy „Záboje a Lumíra“. Tyto sochy vytvořil pro Národní divadlo Antonín Wagner. Opřel se o tradici a navázal na hrdinné typy z dílny Josefa Mánesa.
Roku 1881 byla vypsána veřejná soutěž na osazení mostu Františka Palackého, rovněž sochami Záboje a Lumíra. Zvítězivší Myslbek zobrazil reky, vracející se vítězně od hranic země. Po vzoru Mánesově vytvořil typy krásného a statečného mládí, kypícího nadšením a silou. Pěvce Lumíra, původně homérsky stařeckého, změnil v mladého muže a personifikoval jeho Píseň dívčí postavou. Po čase byly sochy přemístěny na Vyšehrad.
U postavy Lumíra bych se ráda zastavila. To jméno jsme znali ve škole z dějin literatury. Bylo to jméno literárního časopisu. Časopis několikrát vznikl a zanikl, měnil redaktory a přispěvatele.
Nejznámější je „Lumír“ a Lumírovci v letech 70. a 80., hájící svou odlišnou koncepci proti „Ruchu“ a Ruchovcům. Šlo o spor školy kosmopolitní a národní. Ta odlišnost byla ovšem velmi relativní. Vždyť i „kosmopolita“ Jaroslav Vrchlický ve svých „Mýtech“ zbásnil zpěvy o Šárce a o svatém Prokopu podobně jako „světoobčan“ Julius Zeyer zbásnil svůj „Vyšehrad“ jako poutavý obraz českého dávnověku. Po zpěvech o Libuši, o Zeleném vítězi, o Vlastě, o Ctiradovi, tu najdeme i zpěv o pěvci Lumírovi. Uveďme na ukázku pár veršů:
„Tu náhle objeví se v zlatém plášti Lumír s varytem,
u stolu zastaví se Přemysla a smutným hlasem takto zavolá:....
Tak Lumír děl a sklonil na prsa
pod tíží smutku hlavu velebnou,
s níž stříbrošedé kštice vlnily
se dlouze na plášť v proudech bohatých. ..“
Zkoumajíce vliv RKZ na naše umělce, chtěli bychom vědět, kdo byl Lumír právě podle nich? Ve zpěvu o „Velikém pobití“ v RK najdeme tyto verše:
„Záboji, ty pěješ srdcem k srdci
píseň vzniklou z hoře, jako Lumír,
slovy jenž i pěním dojímal kdys
Vyšehrad i všecky kraje -
tak ty mne i všecky bratří.
Dobrého pěvce milují bozi -
pěj tedy, od nich co dáno v srdce
proti nepřátelům.“
Na typu Záboje se shodli Mánes, Aleš i Myslbek. Ale Lumír? Homérský stařec nebo mladý muž?
A ve Smetanově „Vyšehradu“ má jako pěvec s varytem důležitou roli a v Zeyerově (1841-1901) „Vyšehradu“ je mu věnován celý zpěv.Vidíme, že ta inspirace RKZ je velmi volná, nezávazná. Často je to jen narážka a umělec tvoří své dílo po svém. I to je důvod, pro který odmítám degradovat umění 19.stol. pro údajnou epigonskou závislost na RKZ.„Rukopisy“ inspirovaly svým romantismem a český romantismus souvisel velmi těsně s národním obrozením.
