Jdi na obsah Jdi na menu
 


České národní pověsti a kroniky IV, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

2. 8. 2020

České národní pověsti a kroniky IV

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Ohlas RKZ byl obdivuhodně mocný.  Rukopisy oživily  svět starých  pověstí, doplnily jej novými postavami a ději. Zejména však působily strhující básnickou silou. Nepodávaly  historicky přesvědčivý doklad o staré době, ale velmi  poutavý obraz, vidiny a sny o životě předků. A kulturní veřejnost 19.století se jimi  nutně ovlivněna a podnícena. S odstupem  času  vidíme, že  šlo vlastně  o jistý anachronismus.  Romantismus, který vyzařoval z RKZ,  byl  cizí dávným věkům, ze kterých údajně pocházely, ale mocně ovládal  hledání smyslu a krásy života právě v 19. století. RKZ byly všeobecně uznávany a obhajovany  jako  pravá památka našeho  nejstaršího písemnictví (až na  ojedinělou skepsi  Dobrovského) do roku 1847. Staly se   živou a všeobecnou kulturně historickou  inspirací. Ne pro svou  údajnou starobylost a památeční hodnotu. Ale  jako  romantické básně s národně vlasteneckým nábojem souzněly s duchem doby, vyjadřovaly jeho potřeby a zájmy, ztělesňovaly jeho touhy a sny. V zjitřené době národně obrozenských zápasů o udržení českého jazyka byla představa o naší někdejší kulturní vyspělosti  mocným zdrojem povzbuzení a síly. Svým způsobem zprostředkovaly RKZ  své době  náš starý  národní mýtus. Ale byl by omyl domnívat se, že ho vytvořily. Pouze přispěly k jeho dobovému  probuzení a mnohostrannému prožití.  Po roce 1847, kdy k nám dorazily z ciziny pochybnosti o pravosti RKZ (byly přeloženy do více než 10 jazyků), zvedly se u nás „ rukopisné boje .“ V několika  víceletých fázích střetaly se vědecké odmítavé kritiky s vědeckými obhajobami. Hlavní důvody proti pravosti byly  jazykovědné, historické, literárně historické a sociologické. Vesměs  odborně velmi náročné a laikům nedostupné. Za vyvrcholení „bojů“ se pokládají shrnující závěry v časopise „Atheneum“, redigovaném T.G. Masarykem. Bylo to roku 1888.

Kritičtí vědci  se shodli v názoru, že RKZ jsou zřejmě palimpsesty. To znamená, že na původních  starých pergamenech, starým písmem, leč novou rukou byly napsány staré české příběhy, zpěvy hrdinské i písně milostné.  Ty pak inspirovaly ani ne tak svým obsahem, jako svým výrazem. Nesly romantické poselství, které nebylo vlastní době, kterou měly reprezentovat, ale  době, v které se objevily. (Pro úplnost nelze zatajit, že RKZ mají stále své obhájce. Sdružují se  ve společnosti  nazvané Česká společnost rukopisná. Vydala v Praze r.2017 spis o 152 stranách, „RKZ – dodnes nepoznané.“ Na základě současné techniky zobrazovací se tu mimo jiné  dokazuje, že  nejde o palimpsesty. A s hrdostí se hlásí, že RK má 70 vydání, RZ 40.  A že jde většinou o vydání polyglotní, mnohajazyková.)

 

Bez ohledu na pravost či nepravost stojí před námi RKZ jako  nezanedbatelný zdroj inspirace našich umělců 19. století. Současní „přepisovači dějin“ umělce znevažují a degradují, jako by se svou tvorbou sami podíleli na zhotovování  historických padělků, podvrhů a fals. Je to ovšem jen  záminka, která  slouží k ochuzení  našich  kulturních  dějin o  velikány 19. století.

Zamysleme se nad tím.

 

Josef Mánes (1820 – 1871). Mimořádně talentovaný umělec, uznávaný zakladatel novodobého českého malířství.  Se srdcem vlastence a básníka obrazem vyjadřoval potřeby národa a doby, miloval českou krajinu a lid, historii i dávnověk. Osobním darem a velikostí své tvorby se stal příkladem pro své  následovníky. Zanechal cenný a mnohostranný malířský odkaz. Je velmi nespravedlivé představovat jej jen jako malíře RKZ,  nedbat, že jeho setkání s RKZ  bylo  pouhou  epizodou a  že je nelze na pouhý  jejich podnět redukovat.

Josef Mánes se s RKZ poprvé setkal jako student Akademie. Ve školním roce 1843-44 uložil prof. Ruben svým žákům ilustrovat RK. Z Mánesových studií se dochovala kresba ke skladbě „Veliké pobití“(Záboj a Slavoj).

 

V 50. letech vyzval Josefa  Mánesa nakladatel Bellmann, aby ilustroval RKZ, které chtěl vydat. Mánes na  zadání pilně pracoval. Studoval historii doby bronzové a vytvořil motivy pravěkého ornamentu, šatu, zbroje, všechno, co charakterizovalo hrdinu té doby. A  jako symbol dávného hrdiny  převzal  Mánesovo zobrazení i M. Aleš a J.V. Myslbek i jiní výtvarníci. Známe Mánesův  titulní list RKZ, jejichž 1. sešit vyšel r.1861. Pozoruhodné ornamenty, půvabná dívka s varytem (údajně starý slovanský hudební strunný nástroj) a chrabrý bojovník s rozmáchlým gestem. Pak následují obrazy Záboje a Slavoje.10 dřevorytů. Ale ostatní studie zůstaly v malířově pozůstalosti ve stavu různé rozpracovanosti. Z vydávání RKZ pro nedostatek odběratelů u Bellmanna sešlo. Ale nesešlo z nezapomenutelné  Mánesovy tvorby, z níž připomeneme aspoň historické obrazy, portréty a podobizny, život na panském sídle nového rokoka, život venkovského lidu v hanáckých i jiných krojích, sokolské prapory,  krásu české krajiny. Svět silného prožitku půvabu, krásy a velikosti.

Miroslav Tyrš napsal: „Dali jsme  Mánesovi  téměř zahynout, když žil, nedejme aspoň zahynout dědictví, které nám nevděčníkům zůstavil.“

A Mikoláš Aleš prohlásil:“ Jdu jednoduše cestou Mánesovou.“

Na dílo Josefa Mánesa navazuje jak lidem milovaný malíř  Mikoláš Aleš (1852 – 1913), tak i náš největší sochař 19.-20.stol., Josef Václav Myslbek(1848 -1922). O obou píše s obdivem i s důkladnými znalostmi vynikající vykladač a popularizátor  našeho novodobého umění, V.V.Štech.

U Mikoláše Alše si všimneme, že  jako Mánes  také s prožitkem a půvabně ilustroval RKZ. Ale že i u něho  je to jen nepatrný zlomek díla. Jeho  mnohostranným námětem je jak česká minulost tak  slovanská vzájemnost, mytická i historická, život českého venkova a jeho kultura,  nepřeberné   bohatství našich národních písní.  Jako výtvarník bravurně vyjadřuje Aleš zadaný text obrazem.  Ale jeho fantazie jde občas svou vlastní cestou. Zaujalo mě,  jak na něj třeba působila  lyrická  báseň „Rukopisů“  „Růže“:

Ach ty růže, krásná růže!

Proč jsi tak  časně rozkvetla?

Rozkvetnuvši pomrzla?

Pomrznuvši  uvadla?

Uvadnuvši opadla?“

V „Rukopisech“  jde o milostný cit. U Alše je to povzdech nad zašlými rody českých pánů, pánů z Růže, kteří se změnili  - v Rožmberky.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář