České národní pověsti a kroniky IV, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
České národní pověsti a kroniky IV
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Ohlas RKZ byl obdivuhodně mocný. Rukopisy oživily svět starých pověstí, doplnily jej novými postavami a ději. Zejména však působily strhující básnickou silou. Nepodávaly historicky přesvědčivý doklad o staré době, ale velmi poutavý obraz, vidiny a sny o životě předků. A kulturní veřejnost 19.století se jimi nutně ovlivněna a podnícena. S odstupem času vidíme, že šlo vlastně o jistý anachronismus. Romantismus, který vyzařoval z RKZ, byl cizí dávným věkům, ze kterých údajně pocházely, ale mocně ovládal hledání smyslu a krásy života právě v 19. století. RKZ byly všeobecně uznávany a obhajovany jako pravá památka našeho nejstaršího písemnictví (až na ojedinělou skepsi Dobrovského) do roku 1847. Staly se živou a všeobecnou kulturně historickou inspirací. Ne pro svou údajnou starobylost a památeční hodnotu. Ale jako romantické básně s národně vlasteneckým nábojem souzněly s duchem doby, vyjadřovaly jeho potřeby a zájmy, ztělesňovaly jeho touhy a sny. V zjitřené době národně obrozenských zápasů o udržení českého jazyka byla představa o naší někdejší kulturní vyspělosti mocným zdrojem povzbuzení a síly. Svým způsobem zprostředkovaly RKZ své době náš starý národní mýtus. Ale byl by omyl domnívat se, že ho vytvořily. Pouze přispěly k jeho dobovému probuzení a mnohostrannému prožití. Po roce 1847, kdy k nám dorazily z ciziny pochybnosti o pravosti RKZ (byly přeloženy do více než 10 jazyků), zvedly se u nás „ rukopisné boje .“ V několika víceletých fázích střetaly se vědecké odmítavé kritiky s vědeckými obhajobami. Hlavní důvody proti pravosti byly jazykovědné, historické, literárně historické a sociologické. Vesměs odborně velmi náročné a laikům nedostupné. Za vyvrcholení „bojů“ se pokládají shrnující závěry v časopise „Atheneum“, redigovaném T.G. Masarykem. Bylo to roku 1888.
Kritičtí vědci se shodli v názoru, že RKZ jsou zřejmě palimpsesty. To znamená, že na původních starých pergamenech, starým písmem, leč novou rukou byly napsány staré české příběhy, zpěvy hrdinské i písně milostné. Ty pak inspirovaly ani ne tak svým obsahem, jako svým výrazem. Nesly romantické poselství, které nebylo vlastní době, kterou měly reprezentovat, ale době, v které se objevily. (Pro úplnost nelze zatajit, že RKZ mají stále své obhájce. Sdružují se ve společnosti nazvané Česká společnost rukopisná. Vydala v Praze r.2017 spis o 152 stranách, „RKZ – dodnes nepoznané.“ Na základě současné techniky zobrazovací se tu mimo jiné dokazuje, že nejde o palimpsesty. A s hrdostí se hlásí, že RK má 70 vydání, RZ 40. A že jde většinou o vydání polyglotní, mnohajazyková.)
Bez ohledu na pravost či nepravost stojí před námi RKZ jako nezanedbatelný zdroj inspirace našich umělců 19. století. Současní „přepisovači dějin“ umělce znevažují a degradují, jako by se svou tvorbou sami podíleli na zhotovování historických padělků, podvrhů a fals. Je to ovšem jen záminka, která slouží k ochuzení našich kulturních dějin o velikány 19. století.
Zamysleme se nad tím.
Josef Mánes (1820 – 1871). Mimořádně talentovaný umělec, uznávaný zakladatel novodobého českého malířství. Se srdcem vlastence a básníka obrazem vyjadřoval potřeby národa a doby, miloval českou krajinu a lid, historii i dávnověk. Osobním darem a velikostí své tvorby se stal příkladem pro své následovníky. Zanechal cenný a mnohostranný malířský odkaz. Je velmi nespravedlivé představovat jej jen jako malíře RKZ, nedbat, že jeho setkání s RKZ bylo pouhou epizodou a že je nelze na pouhý jejich podnět redukovat.
Josef Mánes se s RKZ poprvé setkal jako student Akademie. Ve školním roce 1843-44 uložil prof. Ruben svým žákům ilustrovat RK. Z Mánesových studií se dochovala kresba ke skladbě „Veliké pobití“(Záboj a Slavoj).
V 50. letech vyzval Josefa Mánesa nakladatel Bellmann, aby ilustroval RKZ, které chtěl vydat. Mánes na zadání pilně pracoval. Studoval historii doby bronzové a vytvořil motivy pravěkého ornamentu, šatu, zbroje, všechno, co charakterizovalo hrdinu té doby. A jako symbol dávného hrdiny převzal Mánesovo zobrazení i M. Aleš a J.V. Myslbek i jiní výtvarníci. Známe Mánesův titulní list RKZ, jejichž 1. sešit vyšel r.1861. Pozoruhodné ornamenty, půvabná dívka s varytem (údajně starý slovanský hudební strunný nástroj) a chrabrý bojovník s rozmáchlým gestem. Pak následují obrazy Záboje a Slavoje.10 dřevorytů. Ale ostatní studie zůstaly v malířově pozůstalosti ve stavu různé rozpracovanosti. Z vydávání RKZ pro nedostatek odběratelů u Bellmanna sešlo. Ale nesešlo z nezapomenutelné Mánesovy tvorby, z níž připomeneme aspoň historické obrazy, portréty a podobizny, život na panském sídle nového rokoka, život venkovského lidu v hanáckých i jiných krojích, sokolské prapory, krásu české krajiny. Svět silného prožitku půvabu, krásy a velikosti.
Miroslav Tyrš napsal: „Dali jsme Mánesovi téměř zahynout, když žil, nedejme aspoň zahynout dědictví, které nám nevděčníkům zůstavil.“
A Mikoláš Aleš prohlásil:“ Jdu jednoduše cestou Mánesovou.“
Na dílo Josefa Mánesa navazuje jak lidem milovaný malíř Mikoláš Aleš (1852 – 1913), tak i náš největší sochař 19.-20.stol., Josef Václav Myslbek(1848 -1922). O obou píše s obdivem i s důkladnými znalostmi vynikající vykladač a popularizátor našeho novodobého umění, V.V.Štech.
U Mikoláše Alše si všimneme, že jako Mánes také s prožitkem a půvabně ilustroval RKZ. Ale že i u něho je to jen nepatrný zlomek díla. Jeho mnohostranným námětem je jak česká minulost tak slovanská vzájemnost, mytická i historická, život českého venkova a jeho kultura, nepřeberné bohatství našich národních písní. Jako výtvarník bravurně vyjadřuje Aleš zadaný text obrazem. Ale jeho fantazie jde občas svou vlastní cestou. Zaujalo mě, jak na něj třeba působila lyrická báseň „Rukopisů“ „Růže“:
„Ach ty růže, krásná růže!
Proč jsi tak časně rozkvetla?
Rozkvetnuvši pomrzla?
Pomrznuvši uvadla?
Uvadnuvši opadla?“
V „Rukopisech“ jde o milostný cit. U Alše je to povzdech nad zašlými rody českých pánů, pánů z Růže, kteří se změnili - v Rožmberky.
