České národní listy

České národní pověsti a kroniky II

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Kosmovo dílo má tři části, říká se jim knihy. První, „Ficta“, obsahuje  záznam národních  pověstí, tradovaných doposud jen ústním podáním. Druhá, „Audita“, vypravuje české dějiny od  nástupu knížete Bořivoje (894) podle toho, čeho  hodnověrného se   Kosmas o té minulosti  doslechl. (Existuje domněnka, že Bořivoj byl synem Rastislava z Velké Moravy, ale tu tam nemá.)  Třetí část, „Visa“, předkládá dění v českém knížectví tak, jak je sám viděl, prožil a zachytil. Dovedl svá pozorování až k vládě knížete Vladislava I., ke konci svého života.

Můžeme říci, že   Kosmas  projevuje vlastenecké cítění a  že v silném a samostatném knížeti z rodu Přemyslovců vidí  kýženou jednotu  českého státu. Odmítá proto úklady a lsti Vršovců stejně jako pokusy osamostatnit  Moravu po stránce politické nebo církevní a odsuzuje rozbroje mezi členy knížecího rodu. Zaznamenává  nejen válečné konflikty s německými  sousedy, ale i vnitřní spory  s přistěhovalci. A tak si můžeme přečíst:

„Soběslav si hned prvního dne, kdy byl nastolen, velikou, podivuhodnou a po všechny časy pamětihodnou zjednal památku, neboť všechny Němce, co se jich nalezlo, ať byl člověk bohatý nebo chudý nebo poutník, kázal najednou do tří dnů vyhostit ze země české, ba ani své matce, o níž jsme se zmínili, Jitce, dceři Otově, nedovolil tu zůstat.“

Nás ovšem zajímá  více část první, v níž Kosmas zachycuje „vypravování starců“, jak sám říká. Je to  z doby pohanské, které si  zřejmě neváží, ale přesto pěkným slohem zachycuje staré lidové pověsti a obohacuje je a krášlí prvky ze své bohaté četby a  s jistotou  a věrohodně se pohybuje  v  dávném věku mytickém. 

Kosmovo dílo bylo hojně opisováno  a doplňováno.  I pozdější kronikáři, zvláště Dalimil, Pulkava, Václav Hájek z Libočan, z něj vydatně čerpali. ( Hájkova kronika vyšla už  tiskem roku 1543.)

Nové vydání Kosmova díla  pořídili F. M. Pelcl a Josef Dobrovský ve spise  „Scriptorum  rerum Bohemicorum tomus I. Pragae 1783“. Český překlad pořídil V. V. Tomek r.1874. Nejnovější překlad vydal K. Hrdina r.1923. Ten  překlad máme v ruce ve výtisku  nakladatelství Melantrich z  r. 1947.

Z Kosmy  vydatně čerpal tak řečený Dalimil, patrně kanovník kláštera boleslavského.  Vzdělaný, sečtělý a vlastenecky zanícený autor  „České kroniky“ z r. 1310. Je to první kronika psaná česky.  Je skládána ve verších a  vyjadřuje odpor české šlechty proti postupující německé kolonizaci českých měst, jak probíhala za posledních Přemyslovců. Začíná vyprávěním o Babylonské věži po potopě  a končí příchodem Jana Lucemburského do Čech. Oproti Kosmově kronice má více  starých pověstí. Vystupuje proti německým rytířům,  proti kolonistům ve městech i proti německým zvykům právním a společenským. Není spokojen s dobou, kdy si šlechtici poněmčují  svá jména, jako  Rožmberk, Šternberk, Hazenburk, Švamberk, Vartenberk, Vimperk, Hasištejn, Karlštejn, Pernštejn, Potštejn atd. Také ve městech se mění slovník, přibývá převzatých  slov jako purkmistr, kramář, rytíř, rychtář, rynk.

Uveďme ukázku, v které  kronikář pojednává o svých informačních zdrojích:

„Nalezl jsem kroniku u kněze starého v Boleslavi,

ta všecky jiné osloví,

ta mne jistě o Vlastiných bojích zpraví,

mnoho neznámého vypoví.

Proto, budeš-li pražskou nebo břevnovskou kroniku čísti,

tím se dobře ujisti,

že je v ní méně vyloženo,

ale slov více mluveno.

Opatovická – ta často bloudí,

jestliže i více povídá, přece tě obloudí,

Vyšehradská – ta se mi nejméně zalíbila,

nejlepší v Boleslavi byla.

To račte všichni věděti, že se chci té přidržeti.“  ...

A  na závěr vzpomínky na Dalimila uveďme verše, kterými svou kroniku končí:

„Radím vám, rozum při sobě mějte,

cizinců do země nepouštějte.

Cizinec nepřišel hledati dobra tvého,

ale proto, aby hledal užitku svého.

Co tím míním, sám znamenej:

vol ze svého národa, cizího nechej.

Pomni, čemu Libuše učila,

jež se v své řeči nikdy nezmýlila.“

Z četných  kronikářů, kteří navazovali na Kosmu a Dalimila  (za Karla IV. to byl Přibík Pulkava z Radenína), se největšího ohlasu dostalo dílu Václava Hájka z Libočan (1553). Působil v době vlády  prvního habsburského tyrana a despoty, Ferdinanda I., který r.1547  potrestal  nezdařený odboj nekatolických stavů, svolal „krvavý“ sněm, připravil města o privilegia a vydal zničující Mandáty proti Jednotě bratrské.

Ač  Hájek pocházel z rodiny kališnické, přestoupil ke katolictví a po vůli katolických pánů psal svou „Kroniku českou“ s protireformačním zaměřením. Shromáždil hodně  zapsaného  materiálu, ale hojně si i vymýšlel, jak se mu to kde hodilo. Nešetřil ani  líčením  četných zázraků. Hlavní důraz položil na dobu starobylých pověstí. Dobu husitskou pojednal  stručně a odmítavě. Svou dobu, kterou sledoval od r. 1526, popsal  bez hodnotící účasti. Avšak jeho vypravěčský talent mu získal dlouhodobou popularitu. Až osvícenci ho odmítli, Dobner, Dobrovský,  zejména však  Palacký, pro  neodpovědné  skreslování, zamlčování i svévolné  přetváření dějů.  Hájkova „Kronika   česká “ však byla v temné době protireformace patrně  jediným spisem, který udržoval  mezi lidem povědomí o české minulosti. Zůstala i mezi  zdroji inspirace pro novodobé romantické básníky.