České národní obrození 9
České národní obrození 9
- úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa
Marie L. Neudorflová
Obrozenecká historická věda zaznamenala obdivuhodné úspěchy. Lidé toužili po znalostech, sebeznalosti a historické reflexe byly její důležitou součástí. Navzdory katolickou církví očerňovaném a zatajovanému období české reformace, povědomí o jejím charakteru a významných osobnostech bylo mezi českými obrozenci silné. Zvláště o M. Janu Husovi, P. Chelčickém a J. A. Komenském, o její literatuře, svobodné pozici českého jazyka a svobodnějších poměrech obecně. Toto povědomí jim bylo silnou intelektuální a mravní oporou. Když T. G. Masaryk v 90. letech v návaznosti na Palackého interpretaci české reformace a na jeho filosofii dějin, dokazoval, že znalost reformace hrála v českém národním obrození důležitou roli, narazil na tvrdošíjnou a trvalou opozici historika J. Pekaře. Ten viděl obrození jako výsledek osvícenství, dokonce v některých aspektech činnosti katolické církve, aniž rozlišoval mezi postoji některých sympatizujících jednotlivých kněží a katolickou hierarchií. Pekař zároveň odmítal ideu filosofie dějin, která je v západních přístupech k historii uznávána od Voltaira. Spor mezi Masarykem a Pekařem o přístup k české historii rozděluje české historiky do současnosti – pro různé příčiny na jedné straně pekařovci, liberálové, pozitivisté, katolíci, na druhé straně ti, kteří přijali Masarykovu filosofii českých dějin, s její podstatou humanitních ideálů a snah o jejich naplňování, hlavně uvědomělou prací, ale většinou v konfliktech s mocenskými silami. Znamenalo to důraz na práci pro pozvednutí duchovní, mravní i sociální úrovně lidí z útisku mocných a nesvobody.
Tento přístup hledá i smysl dějinného vývoje, umožňuje se z historie poučit, navazovat na pozitivní. V moderní době, při existenci národů, z nichž každý sdílí cenné dimenze své existence (jazyk, území, kulturu, historii atd.), to znamenalo vědomé ztotožnění se lidí s vlastním národem a jeho potřebami, vědomé podílení se na práci pro jeho celkovou úroveň. Ve své podstatě to znamenalo úsilí o demokratizaci poměrů, což byl proces konfliktní a stále ohrožený mocenskými vrstvami, které většinou silně inklinují k nedemokratickým hodnotám. Odpůrci tohoto přístupu přijali mnohem užší pohled na historii, spíše popisný než hloubavý. Schází mu hledání hlubších příčin, důsledků a souvislostí jevů, ba i jejich podstaty i hledání jejich smyslu. Tento ‚pozitivistický‘ přístup ,fakta mluví za sebe‘, je svázán s liberalistickou filosofií, která se více méně zřekla osvícenského požadavku, že vědecké poznání má sloužit především pozitivnímu rozvoji lidí, společnosti, národů. Na pozitivismus v tomto ohledu navazuje postmodernismus, jehož východiska nesouzní s hodnotami demokratickými. Do této kategorie spadá i přístup katolický a marxistický, jejichž axiomem jsou specifické hodnoty, typické daleko více pro fatalismus a autoritativní přístupy než pro demokratické. Současné ‚neoliberální‘ přeinterpretovávání dějin ve prospěch nedemokratických, korporátních a fašistických děl je kapitola sama o sobě, hodna rozboru.
Navzdory poměrům se ve 40. letech začal skromně rozvíjet i občanský a společenský život, a to jak soukromý, salony, tak veřejný, bály, besedy, čtenářské kroužky. Bylo to umožněno i tím, že nepočetná česká střední vrstva začala sílit natolik, že si mohla nehonosný společenský život finančně dovolit. Významné bylo, že po určitých obtížích v roce 1844 gubernium v Praze povolilo založení Měšťanské besedy. Značnou zásluhu o ni měl J. K. Tyl. Stanovy vypracoval F. L. Rieger a P. A. Trojan. Otevření se zúčastnily všechny přední osobnosti českého intelektuálního života v Praze. Starostou se stal zámožný přední český advokát J. Frič. Nejdůležitější byla její vlastenecká náplň, písně, poesie i humor. Dokonce vznikl humoristický časopis. Dalším místem setkávání byly hospody, kde se scházel hlavně dělný lid, podobně jako ve venkovských besedách. Studenti zakládali čtenářské kroužky. Samozřejmě, že policie tyto veřejné aktivity velmi bedlivě a horlivě sledovala. Kulturních programů besed se začaly účastnit i ženy.
Za noblesní projev úrovně střední vrstvy se považovaly bály. České skvěle organizoval zpočátku J. K. Tyl. První bál r. 1840, vzbudil svou úrovní pozornost i mimo Prahu a mohl se vyrovnat i honosným německým bálům. Na jednom takovém bálu v Praze zazářila Božena Němcová. Vše bylo české, pozvánky, taneční pořádek, hudba, atd. A hlavně se mluvilo jen česky. Příští rok byl hostům rozdáván svazeček básní, složených dvaceti českými básníky na počest bálu. Bály se postupně staly tradicí i v jiných městech a přispívaly jak k sebevědomí Čechů, tak ke komunikaci a vzájemnému poznání lidí.
Zatímco co v Čechách začátkem čtyřicátých let se kladly širší základy k veřejnému životu, na Slovensku sílily maďarizační tlaky, což českým vlastencům nebylo lhostejné. Je otázka, zda maďarské a rakouské politické autority skutečně věřily v nebezpečí ‚všeslovanského, panslavistického‘ nebezpečí. Národnostní útlak Slováků dospěl tak daleko, že jejich styky s Čechy byly v tisku klasifikovány jako zločin velezrady. Patnácti milionů Slovanů, jako ‚nejvěrnějších občanů Rakouska‘, se anonymně ujal mladý hrabě Lev Thun v Augspurských novinách, vydávaných Čechy v Německu. Hájil nejen rozvoj a úroveň českého jazyka a literatury jako velmi pozitivní jev, ale i právo každého národa na svou existenci. Věřil, že každý národ plní jedinečnou roli v rámci civilizace. Pokud jde o Čechy, odmítal germanizaci. Zabýval se i ostatními slovanskými národy, včetně Slováků. Ale odmítal jako nerealistickou ideu „slovanské univerzální monarchie“. Hlavní poslání rakouské říše viděl v tom, aby poskytla rovné podmínky pro rozvoj všech svých národů. Vystoupení Thuna bylo přijato českými vlastenci s velkým vděkem, bylo důležité zvláště proto, že Thun byl členem zemské vlády. Byl vlastně zakladatelem ideje austroslavismu. Během revoluce 1848 přišla však radikální změna jeho názorů.
