České národní listy

České národní obrození - úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa 9

    V odborné literatuře jsou čtyřicátá léta 19. století považována za vrchol českého národního obrození, kdy vlastní iniciativa národa dosáhla takového stupně kulturní modernizace, která by se musela zvrátit jedině násilím, o což se rakouská vláda po poražených revolucích 1848 také pokusila – vězněním účastníků revoluce, cenzurou, obnovením panovnického absolutismu. Přesto věda a její popularizace pokročila a také původní literární tvorba. Středem intenzivní české vědecké činnosti zůstávalo Museum a prostředí kolem Jungmann, Palackého a Šafaříka, ale přibývaly další osobnosti. Matice česká byla stále více podporovaná veřejností, což se odráželo i v jejích finančních možnostech a vydávání knih. Náklad Muzejníku neustále stoupal, koncem 40. let už měl tři tisíce předplatitelů. Matice dbala o úroveň a čistotu českého jazyka, podporovala vydávání českých autorů i překlady hodnotných zahraničních děl. Samozřejmě přísná vládní cenzura neváhala často zasahovat. Češi začali mít vliv také v Průmyslové jednotě, což pro ekonomický rozvoj, zvláště českého řemeslnictva, mělo nemalý význam. Palacký, Trojan, Rieger, Perner občas dokázali nemožné, ale Němci v rozhodování měli trvalou převahu. V Průmyslové jednotě se zrodil plán na zřízení první české průmyslové školy. Na rozdíl od nevstřícné šlechty, finanční sbírky na školu byly i mezi chudými lidmi obdivuhodné. Stalo se dlouhodobou tradicí, že navzdory chudobě a velkým daním, které Češi do Vídně platili, a na rozdíl od Němců podporovaných bohatě vládou, si Češi museli své školství budovat hlavně ze svých veřejných sbírek. Chudý český národ nelitoval peněz na vzdělání budoucích generací.

              Obrozenecká historická věda zaznamenala obdivuhodné úspěchy. Lidé toužili po znalostech, sebeznalosti a historické reflexe byly její důležitou součástí. Navzdory katolickou církví očerňovaném a zatajovanému období české reformace, povědomí o jejím charakteru a významných osobnostech bylo mezi českými obrozenci silné. Zvláště o M. Janu Husovi, P. Chelčickém a J. A. Komenském, o její literatuře, svobodné pozici českého jazyka a svobodnějších poměrech obecně. Toto povědomí jim bylo silnou intelektuální a mravní oporou. Když T. G. Masaryk v 90. letech v návaznosti na Palackého interpretaci české reformace a na jeho filosofii dějin, dokazoval, že znalost reformace hrála v českém národním obrození důležitou roli, narazil na tvrdošíjnou a trvalou opozici historika J. Pekaře. Ten viděl obrození jako výsledek osvícenství, dokonce v některých aspektech činnosti katolické církve, aniž rozlišoval mezi postoji některých sympatizujících jednotlivých kněží a katolickou hierarchií. Pekař zároveň odmítal ideu filosofie dějin, která je v západních přístupech k historii uznávána od Voltaira. Spor mezi Masarykem a Pekařem o přístup k české historii rozděluje české historiky do současnosti – pro různé příčiny na jedné straně pekařovci, liberálové, pozitivisté, katolíci, na druhé straně ti, kteří přijali Masarykovu filosofii českých dějin, s její podstatou humanitních ideálů a snah o jejich naplňování, hlavně uvědomělou prací, ale většinou v konfliktech s mocenskými silami. Znamenalo to důraz na práci pro pozvednutí duchovní, mravní i sociální úrovně lidí z útisku mocných a nesvobody . Tento přístup hledá i smysl dějinného vývoje, umožňuje se z historie poučit, navazovat na pozitivní. V moderní době, při existenci národů, z nichž každý sdílí cenné dimenze své existence (jazyk, území, kulturu, historii atd.), to znamenalo vědomé ztotožnění se lidí s vlastním národem a jeho potřebami, vědomé podílení se na práci pro jeho celkovou úroveň. Ve své podstatě to znamenalo úsilí o demokratizaci poměrů, což byl proces konfliktní a stále ohrožený mocenskými vrstvami, které většinou silně inklinují k nedemokratickým hodnotám. Odpůrci tohoto přístupu přijali mnohem užší pohled na historii, spíše popisný než hloubavý. Schází mu hledání hlubších příčin, důsledků a souvislostí jevů, ba i jejich podstaty i hledání jejich smyslu. Tento ‚pozitivistický‘ přístup ,fakta mluví za sebe‘, je svázán s liberalistickou filosofií, která se více méně zřekla osvícenského požadavku, že vědecké poznání má sloužit především pozitivnímu rozvoji lidí, společnosti, národů. Na pozitivismus v tomto ohledu navazuje postmodernismus, jehož východiska nesouzní s hodnotami demokratickými. Do této kategorie spadá i přístup katolický a marxistický, jejichž axiomem jsou specifické hodnoty, typické daleko více pro fatalismus a autoritativní přístupy než pro demokratické. Současné ‚neoliberální‘ přeinterpretovávání dějin ve prospěch nedemokratických, korporátních a fašistických děl je kapitola sama o sobě, hodna rozboru.