České národní obrození – úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa 10
České národní obrození – úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa 10
Marie Neudorflová
Navzdory poměrům se ve 40. letech začal skromně rozvíjet i občanský a společenský život, a to jak soukromý, salony, tak veřejný, bály, besedy, čtenářské kroužky. Bylo to umožněno i tím, že nepočetná česká střední vrstva začala sílit natolik, že si mohla nehonosný společenský život finančně dovolit. Významné bylo, že po určitých obtížích v roce 1844 gubernium v Praze povolilo založení Měšťanské besedy. Značnou zásluhu o ni měl J. K. Tyl. Stanovy vypracoval F. L. Rieger a P. A. Trojan. Otevření se zúčastnily všechny přední osobnosti českého intelektuálního života v Praze. Starostou se stal zámožný přední český advokát J. Frič. Nejdůležitější byla její vlastenecká náplň, písně, poesie i humor. Dokonce vznikl humoristický časopis. Dalším místem setkávání byly hospody, kde se scházel hlavně dělný lid, podobně jako ve venkovských besedách. Studenti zakládali čtenářské kroužky. Samozřejmě, že policie tyto veřejné aktivity velmi bedlivě a horlivě sledovala. Kulturních programů besed se začaly účastnit i ženy.
Za noblesní projev úrovně střední vrstvy se považovaly bály. České skvěle organizoval zpočátku J. K. Tyl. První bál r. 1840, vzbudil svou úrovní pozornost i mimo Prahu a mohl se vyrovnat i honosným německým bálům. Na jednom takovém bálu v Praze zazářila Božena Němcová. Vše bylo české, pozvánky, taneční pořádek, hudba, atd. A hlavně se mluvilo jen česky. Příští rok byl hostům rozdáván svazeček básní, složených dvaceti českými básníky na počest bálu. Bály se postupně staly tradicí i v jiných městech a přispívaly jak k sebevědomí Čechů, tak ke komunikaci a vzájemnému poznání lidí.
Zatímco co v Čechách začátkem čtyřicátých let se kladly širší základy k veřejnému životu, na Slovensku sílily maďarizační tlaky, což českým vlastencům nebylo lhostejné. Je otázka, zda maďarské a rakouské politické autority skutečně věřily v nebezpečí ‚všeslovanského, panslavistického‘ nebezpečí. Národnostní útlak Slováků dospěl tak daleko, že jejich styky s Čechy byly v tisku klasifikovány jako zločin velezrady. Patnácti milionů Slovanů, jako ‚nejvěrnějších občanů Rakouska‘, se anonymně ujal mladý hrabě Lev Thun v Augspurských novinách, vydávaných Čechy v Německu. Hájil nejen rozvoj a úroveň českého jazyka a literatury jako velmi pozitivní jev, ale i právo každého národa na svou existenci. Věřil, že každý národ plní jedinečnou roli v rámci civilizace. Pokud jde o Čechy, odmítal germanizaci. Zabýval se i ostatními slovanskými národy, včetně Slováků. Ale odmítal jako nerealistickou ideu „slovanské univerzální monarchie“. Hlavní poslání rakouské říše viděl v tom, aby poskytla rovné podmínky pro rozvoj všech svých národů. Vystoupení Thuna bylo přijato českými vlastenci s velkým vděkem, bylo důležité zvláště proto, že Thun byl členem zemské vlády. Byl vlastně zakladatelem ideje austroslavismu. Během revoluce 1848 přišla však radikální změna jeho názorů.
Velmi důležitou institucí k získávání informací o veřejných záležitostech byl denní tisk. Vydávání novin bylo velmi ztíženo absolutismem a censurou, pro které inklinace politicky vzdělávat veřejnost byl těžký, přísně stíhaný prohřešek, neboť zaváněl kritikou oficiální politiky. Jediné české noviny Pražské noviny, které upadaly, pozvedl k obdivuhodné úrovni Karel Havlíček Borovský, který se stal jejich redaktorem r. 1846. Proměnil je v nesmírně cenný zdroj politických informací a politického vzdělávání, a v to, co Masaryk nazval ‚poctivou žurnalistikou‘. Přes všechny postihy dovedl překračovat hranice dovolené censurou. Když se Havlíček ujal redaktorství, měl za sebou několikaleté cestování po Rusku a Polsku, zajímaly ho slovanské národy a slovanská idea. Brzy si uvědomil rozdíly v úrovni, tradicích i mentalitě slovanských národů s jejich rozdílnou historií, kulturou a podmínkami života. V tomto světle pro něho slovanská myšlenka ztratila na přitažlivosti a vrátil se domů jako ‚kovaný Čech‘, s vědomím, že kulturní a demokratizační rozvoj Čechů byl mnohem pokročilejší než u ostatních Slovanů, a že národ měl nakročeno k politické činnosti.
Havlíček věřil v nutnost a potřebu demokratizace společnosti, aby se nižší vrstvy mohly vzdělávat, a to i politicky, a účastnit se práce ve prospěch svůj i veřejného dobra. Od mocných se nedala čekat iniciativa v tomto ohledu, politicky neprivilegované vrstvy musely být schopny si vydobýt rovnocenná práva samy. Ale k tomu bylo potřeba, aby rozuměly politice, moderním politickým pojmům, podstatě politických stran a všem úskalím v praxi. A zároveň si uvědomoval také potřebu odborných škol pro chlapce, aby měli možnost se naučit něco užitečného, co jim a rodinám zajistí obživu. Jeho oporou byla hlavně anglická politická literatura, s jejími demokratizačními tendencemi. Měl velkou obavu z revolucí, z jejich spontánnosti, která obvykle vedla k porážce, a poté ještě k většímu útlaku než před revolucí. Málokdy revoluce dopadla ve prospěch ideálů a požadavků, za které bojovala. Podle jeho názoru revoluce byla oprávněná jen tehdy, když byla reálná naděje na vítězství, když byla dobře připravená nejen myšlenkově, ale i z hlediska porevolučních změn. Za spolehlivější cestu k zásadním politickým změnám považoval systematický organizovaný koncepční tlak zdola.
Proto zahájil svou žurnalistickou činnost důkladným politickým vzděláváním české veřejnosti. K nelibosti starší generace byl kritický, někdy i nespravedlivý, k dosavadní vlastenecké práci, soustředěné hlavně na kulturu. Domníval se, že poměry pokročily natolik, že byl prostor pro takový stupeň politické práce, která mohla časem vést ke změnám ve prospěch demokratizace politického systému a k rovnosti Čechů s Němci v zemích Koruny české. Plnou podporu měl především u Palackého, který mu dopomohl k redaktorství Pražských novin.
Hned v prvním článku se odvážně zabýval kriticky všeslovanské ideje, která byla sice krásná, ale naprosto nerealistická. Přes všechnu jazykovou podobnost, byly rozdíly mezi slovanskými národy, jazykové, kulturní i historické, příliš velké. Jeho kritika vyvolala odpor u těch, kteří stále věřili, že Slované jsou jeden národ. Na rozdíl od doby porevoluční, v tvrdém Bachově absolutismu, v době předrevoluční považoval Havlíček ještě rakouské mocnářství za nejlepší ochranu před německými expansivními tendencemi a v rámci mocnářství věřil v ideu austroslavismu. Nejvíce mu záleželo na upevnění české národní identity a integrity, neboť značná část městského obyvatelstva byla poněmčená, neuměla dobře ani česky, ale ani německy A měl na mysli nejen Čechy, Moravu a Slezsko, ale i Slováky, kteří byli pod silným tlakem maďarizace. Zároveň však Slováci důrazně odmítali jakousi myšlenku čechoslovakismu se společným jazykem, asi se předpokládalo, že českým. Trvalo několik let, než došlo znovu ke vzájemnému porozumění.
