České dějiny tvořili i naši krajané
Naši krajané tvořili české dějiny
Současná doba cestování nepřeje. Přesto mi dovolte malé velikonoční zastavení u osudů našich krajanů. Krajané patří k nám, jak ti světově proslulí, tak i ti, co žijí někde zapomenuti, daleko od nás. Mnozí až za těmi pohádkovými sedmero řekami, sedmero horami. Žijí uprostřed lesů, hor a strání, ale ani tam nezapomněli na svou pravlast.
Je pohlazením po duši, když v daleké cizině potkáte našeho krajana a uslyšíte naši mateřštinu i když trochu kostrbatou. Naši krajané i přes to staleté odloučeni od své pravlasti, zůstali věrni svému rodnému jazyku, jazyku svých předků, zůstali věrni své kultuře i své pravlasti. Mnozí z nich, jako ti slavnější američtí či francouzští krajané, stáli u obnovení naší novodobé státnosti v roce 1918. Desetitisíce dalších skromnějších, převážně Čechů z Volyně, bojovalo za druhé světové války za naši svobodu. A tisíce z nich, jako příslušníci 1.československého armádního sboru v SSSR, padlo na této bojové cestě, do své pravlasti. Kdo z mladší generace o jejich statečnosti, dnes něco ví ? Kolik řádků je jim v dějepisech věnováno ? Kolik školních minut ? Jejich slavné činy nejsou připomínány. Stavíme pomníky, často ani nevíme komu. Hledáme hrdiny a přitom stojí vedle nás… Byli to naši krajané, co psali naše slavné dějiny.
Čeští krajané v 19.století odcházeli ze své vlasti, zejména z důvodů těžkých životních podmínek. Bída a nedostatek půdy, je nutil hledat si obživu v daleké cizině, nebo v zapadlých koutech tehdejší rakouské říše. To posledně jmenované se vztahuje k našim krajanům v rumunském Banátu. Své vesnice, vysoko v horách nad Dunajem si budovali v první polovině 19.století. Vesnice byly tehdy součástí ochrany hranic rakouské monarchie proti Osmanské říši. Jejich začátky v tamní nehostinné krajině byly bojem o přežití. Obživu jim dříve dávala práce na políčkách, pastevectví, práce v lesích. Později i v uhelných a měděných dolech. Osud jim často nepřál, přesto si udrželi české školy, zachovali si svoji řeč, kulturu, své zvyky, uprostřed pravoslavného Rumunska, se hlásí ke katolické církvi.
Krajané v Banátu žijí v šesti českých vesnicích. Bílé kostelíky v českých vesnicích nám připomínají ty známé kostelíky od malíře Lady. Naši krajané jsou hluboce věřící lidé. Návštěva kostela je pro českého turistu poznáním i zamyšlením, uprostřed pravoslavného Rumunska, se hlásí ke katolické církvi.
Je poučením prožít týden společně s krajany, být uprostřed této hornaté, malebné krajiny, s výhledem na Dunaj a na nedaleké Srbsko. Vidět pasoucí se kozí stáda, volně pasoucí se koně, ovce, posedět s pasáky a potěšit se i z výhledů do krajiny plné kopečků. V jarním a letním období české vesnice navštěvují turisté z Česka. Vesnice ožijí. Krajané jim poskytují, jak ubytování, tak i stravování. Krajanům to značně vylepšuje jejich rodinný rozpočet. Vznikají nová přátelství. K pobytu patří i posezení s českou písničkou v hospůdkách vysoko nad Dunajem. Nákup domácího kozího, či ovčího sýru, nebo medu, nám bude připomínat naši dovolenou mezi krajany.
Nová doba přinesla otevřené hranice. Mladší generace odchází do své pravlasti zejména z ekonomických důvodů. Doly, kde dříve pracovali, jsou dnes již uzavřené. Vzrostla nezaměstnanost. Malá hospodářství nedávají příliš možností pro lepší životní podmínky.
Naši krajané nebudou nikdy naříkat, natahovat ruce, stěžovat si, není to u nich zvykem. Vše si museli vydobýt svou tvrdou prací. Náš zájem o ně je však potěší, dáváme jim naději, že jejich vlast na ně nezapomíná, ať žijí v Banátu, Chorvatsku, Srbsku, či na ukrajinské Volyni.
V této souvislosti nelze zapomenout na předloňský přílet našich krajanů z Ukrajiny a jejich uvítání panem prezidentem na letišti v Praze, jim i mnohým z nás to vehnalo slzy do očí. Vlast na své krajany nezapomněla…..Jsme jim za mnohé dlužni !
Přemysl Votava
Foto : Přemysl Votava
