Češi strašili Němce slepými náboji. Boj v Místku začal zbrklou střelbou
Češi strašili Němce slepými náboji. Boj v Místku začal zbrklou střelbou
Jediným ozbrojeným odporem československé armády proti německým okupačním jednotkám v březnu 1939 byl boj o Czajánkova kasárna v Místku. Na české straně se tento střet obešel naštěstí bez ztrát na životech.
Mnichovská dohoda z konce září 1938, na základě níž došlo k výrazné redukci československého území, znamenala velký přínos pro naplňování Hitlerových expanzivních plánů. Jestliže by případná vojenská obrana původního Československa byla kvůli nepříznivé geografické dispozici více než problematická, pak nový redukovaný státní útvar byl v daných vnějších podmínkách samozřejmě neubránitelný bez jakýchkoliv pochybností. Dokončení ďáblova díla v březnu roku následujícího tak bylo už pro německou armádu obrazně řečeno procházkou růžovým sadem. Tedy až na jednu výjimku, když se Němcům postavili na odpor vojáci z Czajánkových kasáren v Místku.
V časných hodinách 15. března 1939 donutil Hitler v Berlíně podepsat Dr. Emila Háchu souhlas se vstupem německých vojsk do okleštěného zbytku Čech, Moravy a Slezska. Hácha zastával do předchozího dne funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky, označované také jako republika druhá, která tehdy skončila osamostatněním Slovenska. Následně se Hácha stal tzv. státním prezidentem protektorátu Čechy a Morava.
Ale zpět k tomu obsazování. I když bylo tedy časově situováno na 15. března po již zmiňovaném vynuceném podpisu, probíhala menší obsazovací akce už od pozdních odpoledních hodin dne předchozího.
V pět hodin odpoledne 14. března 1939 překročily jednotky VIII. armádního sboru a pluk SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ státní hranice s cílem obsadit oblast Ostravska a Místecka. Němci tak konali z preventivních důvodů, chtěli zabránit Polákům v případném opětovném přiživení se na kořisti.
Bitva o Czajánkova kasárna
První německá vojenská kolona dorazila do Místku kolem osmnácté hodiny. Nepřítel obsadil budovu okresního úřadu a policejní stanici. Velká část postupující kolony projela centrem a mířila k Czajankovým kasárnám, ležícím na hlavním tahu nedaleko mostu přes Ostravici směrem k sousednímu Frýdku (krátce předtím už tudy projely německé průzkumné motohlídky, ale protože byla tma, považovali naši vojáci tyto první vlaštovky za vlastní četníky).
Kasárna, která zde si zde nechala naše armáda adaptovat v první polovině třicátých let z bývalé Czajánkovy textilní továrny, sloužila k ubytování III. pěšího praporu pěšího pluku 8. nesoucím čestný název „Slezský“.
Velitelem pěšího pluku 8 byl plukovník Eliáš a jeho III. praporu, sídlícímu v Czajankových kasárnách, podplukovník Štěpina. Třetí prapor se skládal z 9., 10. a 11. pěší roty a 12. roty kulometné (I. prapor pěších divizí měl roty 1. až 4. a II. prapor měl roty 5. až 8.). Velitelem 12. kulometné roty III. praporu pěšího pluku 8 byl kapitán Karel Pavlík, nejvýraznější osoba nadcházejícího incidentu.
V Czajankových kasárnách se 14. března nalézalo 250 až 300 vojáků. Většinu mužstva však tvořili nedávno rukující nováčci, tedy sice možná nadšenci, ale zatím bez jakéhokoliv potřebného výcviku pro boj. Ze zbraní měli k dispozici pouze několik desítek pušek a dva lehké kulomety, nepočítáme-li pistole důstojníků. Těžké kulomety, kterými měla disponovat kulometná rota, byly v zimě přemístěny do plukovního skladu mimo kasárna III. praporu. Ani munice se nedostávalo, ta se v kasárnách nacházela v množství postačujícím tak možná na jedny cvičné ostré střelby.
Pro pochopení souvislostí, proč se 14. března případně nebránily i jiné naše jednotky, je třeba připomenout, že již před polednem toho dne vydalo velení armády rozkaz neklást německým jednotkám odpor. Nikdo si nechtěl vzít na svědomí velké krveprolití a čekalo se, jak dopadne jednání v Berlíně, kam se chystal odjet prezident Hácha.
Rozkaz neklást odpor během dne postupoval k nižším jednotkám. V pozdním odpoledni tento rozkaz obdržel při své návštěvě na velitelství pěšího pluku 8 i velitel jeho III. praporu podplukovník Štěpina. V době nepřítomnosti Štěpiny zastupoval funkci velitele praporu kapitán Pavlík.
Štěpina se vrátil do kasáren nedlouho před příchodem Němců, ale v té době začínala v kasárnách hodina kursu polského jazyka, které se účastnil i Pavlík. A tak se prý stalo, že Pavlík o návratu velitele praporu zatím nevěděl.
Krátce nato dorazila ke kasárnám německá kolona, konkrétně 84. pěšího pluku z 8. pěší divize generála Kocha. Jakýsi nerozumný německý důstojník se vydal ke strážnému (podle pamětníků se jmenoval Sagan) u kasáren a křičel na něho, aby se vzdal. To byl ovšem špatný postup, strážný namířil na horlivce pušku a vykřikl předpisově „Stůj!“ Němec, snad kvůli jazykové bariéře, po strážném vystřelil z pistole. Kulka strážného pouze lehce počesala, tím se ovšem nenechal vyvést z míry a sám po zbrklém střelci také vystřelil, načež se ten sklátil k zemi.
A pak to šlo ráz na ráz. Němci začali pálit na kasárna, střelba „probudila“ důstojníky na kurzu polštiny a kapitán Pavlík, který nevěděl, že už je zpět podplukovník Štěpina, začal hned organizovat obranu. Kvůli omezenému počtu zbraní se nemohli zapojit zdaleka všichni, přesto byl ozbrojený odpor houževnatý a především účinný.. Kapitán Pavlík pověřil dokonce poručíka Martínka, aby sestavil z dobrovolníků údernou skupinu. Ta měla napadnout Němce z boku, ale z toho nakonec sešlo.
Útočníci nasadili proti obráncům i lehký obrněný automobil (pravděpodobně Sd.Kfz.221) a protitankový kanon (Pak 36 ráže 3,7 cm), ale marně. Ostatně protitankový kanon není příliš vhodnou zbraní pro ostřelování stavebních objektů.
Po necelé hodině boje začala obráncům docházet munice. A to s ní dost šetřili a střelbu navíc prokládali i slepými náboji, které na vystrašení Němců stačily. Navíc přišel i rozkaz od velitele pluku Eliáše k zastavení palby. Teď nastala chvíle pracovníka z kantýny, jeho bílá košile posloužila jako bílá kapitulační vlajka. Tak skončil hrdinný boj třetí roty proti německým okupantům. Naši zajatí vojáci nebyli naštěstí za tuto aktivní obranu nijak perzekuováni a po několika dnech držení v kasárnách je Němci propustili domů.
Wehrmacht přišel v bitvě o několik vojáků, o jejichž počtu se vedou spekulace, podle různých zdrojů jich bylo šest až osmnáct. Později německá strana uvedla, že při obsazování Moravy a Slezska ztratila 21 vojáků. Dá se usuzovat, že většina z nich padla u Czajánkových kasáren. Naši vojáci tam vyvázli pouze s několika zraněnými.
Kasárna, ve kterých jednotka bojovala, v současnosti již nestojí, na místě se od roku 1989 nachází památník. Když kasárna v červnu 1946 navštívil prezident Edvard Beneš, označil odpor místních vojáků za pevný bod, o který se mohl opřít zahraniční odboj.
V souvislosti s březnovými událostmi roku 1939 nesmíme zapomínat ani na boje našich vojáků na Podkarpatské Rusi, kteří bránili svá postavení proti přesile maďarské armády, aby mohla bezpečně proběhnout evakuace našich civilních zaměstnanců z této oblasti. V bojích, které tam probíhaly až do 18. března, kdy na Pražském hradě už dávno vlála vlajka s hákovým křížem, jsme ztratili několik desítek vojáků a příslušníků Stráže obrany státu.
S odporem československé armády se na mnoha místech střetly i maďarské jednotky, které vstoupily 14. března na Slovensko.
Karel Pavlík
Karel Pavlík se narodil 19. října 1900 v malé obci Hradové Střimelice ležící jihovýchodně od Prahy. Před odvodem k vojenské službě působil krátce jako učitel. Vojna ho však pohltila natolik, že se rozhodl přihlásit na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, ze které vyšel v roce 1923 jako poručík pěchoty.
Kariéru důstojníka začal u elitního hraničářského praporu 1 v Děčíně, jednalo se o tzv. horskou pěchotu. Zde se osvědčil jako velitel čety. V roce 1928 byl převelen k pěšímu pluku 5 do Prahy. Protože se však příliš paktoval s mužstvem a naopak nevyhledával společnost starších důstojníků, klesal tím trochu jeho kredit u nadřízených. Když byl v roce 1933 převelen už jako kapitán k pěšímu pluku 8 na pomezí Moravy a Slezska, viděl to jako trest.
Zde jeho morálka nadále upadala, byl považován za lehkovážného. Navíc se mu rozpadla rodina, kterou zanechal v Praze. Potom však šel do sebe, čehož si všimli i nadřízení. A tak mohl v roce 1936 postoupit z velitele čety na velitele roty.
Hodnocení z roku 1938 měl příkladné: „K představeným velmi ukázněný, k sobě rovným snášenlivý a kamarádský, k podřízeným přísný, spravedlivý a dovede si zjednat autoritu. Za mobilizace se osvědčil.“
Své schopnosti Pavlík naplno prokázal 14. března 1939, kdy velel posádce z Czajánkových kasáren v ojedinělém boji československé armády proti německým vojáků obsazujícím zbytky Čech, Moravy a Slezska.
Během okupace se Pavlík zapojil do protinacistického ilegálního odboje, nejdříve jako člen ostravské odbojové organizace „Za vlast“ a po přestěhování do Prahy v „Obraně národa“. Uvázl však v gestapem nachystané pasti. Následovaly tvrdé výslechy a mučení. A protože nepovolil, odvezli ho Němci do koncentračního tábora Mauthausen, kde ho 26. ledna 1943 popravili.
Na státní svátek 28. října 1999 obdržel in memoriam státní vyznamenání Medaile Za hrdinství.
Zdroje:
Sborník Státního okresního archivu Frýdek-Místek, č. 13 (rok 2013)
časopis A-report, č. 3/2014
časopis Vojenské rozhledy č. 2/2000
14. března 2019, aktualizováno 11:17
